Panenka 2/2

14. března 2018 v 19:32 | Kitsune |  Smrtí obklopeny - kap. mírné shoujo.ai
Něco mě k tobě láká,
Snad ne tvé oči zabijáka.

Další ze zcela normálních dní. Krev, bolest, strach, utrpení. To jediné můžete od práce u Caina čekat. Smrt. Ještě před několika měsíci to byla jediná věc, která dávala nějaký smysl. Před tím, než mi přivedli blonďaté pískle s magickýma očima. Nejkrásnější když jsou podbarveny touhou. Od noci, kdy jsem se přestala ovládat, se něco stalo. Něco zvláštního a my najednou nebyly schopny pokračovat v každodenním životě. Jako bychom něco rozbily. Nebo naopak vybudovaly. Mia se začala chovat zvláštně, jako by litovala toho, co se stalo. Nebo naopak? Nevyznám se v ní. Od té doby se mi straní. Nechápu proč. O na to chtěla. Možná jsem jí ublížila, nebo se jí to zhnusilo. Možná předtím byla zmatená a ta noc ji utvrdila v tom, že tohle nechce. Každopádně si přestala v noci lehat ke mně a místo toho začala spát v malém pokoji, který jsem pro ni měla již na začátku.

***
Jedna noc a vše má náhle jiné znění,
Tohle se nemohlo stát, to možné není.
Nemůžu si pomoct, něco ve mně se mění,
Ale já si nesmím dovolit tohle opojné snění.

Tohle se nemělo stát. Co je to sakra za pocit? Kolikrát už jsem tohle s někým dělala a nikdy to nezachovalo ani stín pocitů. Nic. Ne, ne. Tohle je špatně. Tohle si nemůžu dovolit. Jsem tu z jiného důvodu. Tak co je sakra tohle za pocit? Jakoby mi srdce mělo vyskočit z hrudi. Když zavřu oči, znova vidím tu noc před sebou. Cítím ji. Slyším její dech i ten svůj. Kolem se něco vznáší. Nedokážu to popsat. Je tohle …? NE! To není možné. Tohle se mi jednoduše stát nemůže. Ne mě. Komukoliv jinému, ale ne mě. Tohle je špatně.

***
Konečně konec dalšího z úmorných dní. Dnes toho bylo opravdu moc. Odemknu byt a vejdu. Všude panuje tma. Zvláštní, tohle se nikdy nestalo. Vždycky se svítilo všude.
"Mio!" zkusím zavolat všudypřítomného ticha. Nic. Snaží se mi vyhýbat co nejvíc? Projdu všechny pokoje, ale je marné snažit se. Mia tu není. Kam mohla jít? Ne, není tu vězněm, ale nikdy toto místo neopustila. Odešla? Až tak moc jí to poznamenalo? Nebo to má jiný důvod?
***
"Zdravím Mio, pamatuješ si mě ještě?"
Pár mužů přišlo k nám domů. Ano. K Nám Domů. Zvláštní nad tím takhle uvažovat, ale došla jsem k závěru, že před tím neuteču. Oznámili mi, že si se mnou Cain přeje mluvit. Tak jsem s nimi šla po dobrém.
"Matně," skoro jsem to zašeptala.
" Jsem něco jako nadřízený Kasumi. Ale zároveň její kamarád, takže jistě chápeš, že mám o ni jistou starost. Víš, proč o ni mám starost?" zeptal se chladně a pozvedl obočí. Zavrtěla jsem hlavou.
"Kasumi je v poslední době roztěkaná. Zdá se, že jsi v ní něco probudila. Něco, co v ní bylo hluboko, opravdu hluboko zamčeno. Nic proti tomu nenamítám. Už jsem se bál, že zůstane navždy Panenkou. Víš, kdo je to Panenka?" Opět jsem zavrtěla hlavou.
"Váže se k tomu jeden případ. Pachatel si říkal Hračkář. Byl to vysoce postavený Boss, ale měl své zvláštní choutky. Unášel a kupoval malé holčičky, které následně oblékal do volánkových šatů. Nezůstalo samozřejmě jen u toho. Nutil je vraždit, zabíjet a válet se v krvi svých obětí, dokud se z nich nestaly stroje na zabíjení. U zabíjení taky nezůstalo. Jistě už ti došlo, k čemu je měl doopravdy, proč je nutil zabíjet. Vzrušovalo jej to. Ta nebezpečnost skrytá v nevinnosti. Byl to narušený člověk. Není divu, že v holčičkách pohřbil většinu emocí a pocitů. Když jej některá začala nudit, nebo projevila nesouhlas, zabil ji. Staly se z nich skutečně jen Panenky. Jednou z nich byla i Kasumi. Když případu ztracených holčiček policie přišla na kloub, byla to právě ona, kdo měl sílu proti Hračkáři svědčit. Mnohé z nich jej milovaly či zbožňovaly. Takový paradox už holt někdy nastane. Některé se jej bály a jiné zešílely natolik, že nebyly způsobilé svědčit. Jen Kasumi dokázala čelit trýzniteli. Pohřbila v sobě veškeré emoce a pocity. Veškeré sny. Zůstal jen slastný pocit z prolité krve. Byla jeho nejmilejší a nejdokonalejší Panenka. Jenže ji podcenil. Nikdy nedokázal nahlédnout do jejího nitra, takže si neuvědomil, že to co chce, je vidět jeho klesnout až na dno. Až ho jednou pustí, počká si na něj a bude jej mučit tak dlouho, dokud nebude škemrat o slitování. O svůj odporný život. TOHLE je podstata Kasumi. Pro tohle doposud žila. A pak se objevíš ty a změníš ji. Zvláštní. Nezáleží na tom, jak se ti to povedlo, ale měla bys za to nést odpovědnost. Něco si v ní pohnula a nyní ji trýzníš. Sice to na povrchu nevidíš, protože vše se snaží držet uvnitř sebe, ale já ji znám již od doby, kdy ji můj otec, Hračkář přivedl. A jsem si víc než jist, že ty to cítíš stejně. Ať už jsi sem přišla z jakéhokoliv důvodu, tak už na něm nezáleží. Teď už pro tebe existuje jediný úkol. Spravit Kasumi. Rozumíš tomu?"
"Myslím, že ano," řekla jsem již o poznání hlasitěji. Nebylo třeba předstírat zakřiknutou dívenku, co k ní byl svět krutý. On ví, co jsem zač. A má asi pravdu. Najednou přestalo záležet na tom, proč mě sem poslali. Přestalo záležet na tom, co bylo. Důležité bylo teď a tady. A teď a tady byla Kasumi.

Něco mě k tobě zdá se láká,
Snad ne tvé chladné oči zabijáka

***
V zámku zachrastily klíče. Vymrštila jsem se a čekala, jestli ona osoba půjde dál. Zouvání bot, tiché krůčky. Už jen kousek a … stojí kousek ode mě. Moje Mia.
"Kde jsi byla?" hlas mi trochu přeskočil. Neodpověděla. Chvíli ještě stála a koukala se do země, než ke mně vzhlédla a skočila mi kolem krku. Opět jsem mohla cítit moje její vůně. Málem jsem zapomněla, jak je lehká. Tiskla se ke mně.
"Stalo se něco?"
Neodpověděla, jen se mi přisála na rty a tlačila mě směrem k mé ložnici. Nebo Naší? Nedovolila mi žádný odpor. Jako by mi ještě nějaký zbyl. Milovaly jsme se dlouho. Ano milovaly, protože definovat ten ohňostroj jako pouhý sex, by byl zločin. Neřekla ani slovo. Ve tváři měla zvláštní výraz a já k němu nedokázala přiřadit žádnou emoci.

Něco mě k tobě zdá se láká,
snad to není záblesk v očích zabijáka.

"Zůstaneš se mnou?" ozvala se najednou. Ležely jsme vedle sebe. Tvá dlaň se držela té mé a pokojem se vznášela podivná atmosféra.
"Jistěže, proč bych neměla?"
"Já myslím napořád."
"To je něco ,co ti nemůžu ..."
"Zaručit? Já vím. Budoucnost je nejistá. Přesto, zůstaneš se mnou, dokud jedna z nás nezemře?"
Zvedla ke mně svůj pohled. Nebyl to ten samý, na který jsem byla zvyklá. Byl děsivý a nádherný zároveň. Konečně se v něm zračila celá její osobnost. Její oči prozrazovaly vše, co jsem potřebovala i nepotřebovala vědět.

Každá zvlášť jsme jako slova nesmyslná,
i když je čtete ze všech možných stran.
Jejich splynutí je báseň neúplná,
neb obě duše nesou spousty ran.

"To ti slíbit můžu."
"I když nevíš všechno, nevíš, že ..." umlčím ji polibkem. Konečně všechno dává smysl. Všechny dílky skládačky do sebe zapadají. Nezáleží na tom, jestli mě zabije nebo já ji. Nezáleží na tom, jestli jedna druhou zradí před okolím, protože my dvě dobře víme, o co skutečně jde. A zůstane to navždy pohřbeno v nás.
"Já vím všechno. Všechno, co potřebuji vědět a ty to víš taky. Vykašleme se na Angela i na Caina. Je mi jedno, jestli je Salvator skutečně tvůj strýc nebo je to pouhá kamufláž. Rozumíš?"
Přikývne a její tvář poprvé ozdobí skutečný úsměv. Bez přetvářky, bez lží. Není moc výrazný a očividně zapomněla, jak se usmát doopravdy. Stejně jako já. Dvě rozbité věci, co se navzájem spravují. Jsme ideální pár.

Něco nás k sobě láká,
asi náš pohled zabijáka.

***
Uběhla spousta dní a událostí. Nikdo na můj úkol nenaléhá, takže ani já se nesnažím věci urychlovat. Ráda bych řekla nějaké trapné klišé, jakože se šedivé dny prosvětlily, sluneční paprsky ozářily naše životy a společně jsme běžely do západu slunce za lepším životem. Společným životem někde daleko. Ale takhle to prostě nefunguje. Ne tady. Ne v životě. Ne v našem životě. Šedivé dny nezmizely a nikdy nezmizí. Nebude nás na cestě životem doprovázet duha a ´love songy´. Naše dny budou stále stejné, jednotvárné, plné smrti a očekávání, kdy přijde osudný den.
Ale jinak nám to celkem klape. Ať už v posteli nebo v domácnosti. Méně ostražitosti před tou druhou. Méně lží. Méně tajemství, přestože některá stále visí ve vzduchu. Kasumi se nebojí říct mi o "výpravě", protože jsem zažívala stejné mise. Nemusí se bát o mou křehkou duši. Zapadly jsme k sobě perfektně. I přes události, které k tomu vedly a které tento vztah nejspíše ukončí, jsem vděčná, že se to všechno takhle semlelo. Nemyslím si, že jsem schopná cítit lásku, ale to vnitřní pouto mezi námi jednoduše nelze ignorovat.

Jako dvě strany téže mince,
dva osudy svázané krvavou nití,
dvě cesty jež splynuly v životní lince,
hledajíc smysl svého bytí.

Poslední položky na seznamu nákupů a můžu se vrátit domů. K nám domů. Zní to nádherně, když k sobě tato tři slova poskládáte. Zní to tak lidsky. Až moc lidsky na dvě milenky v temnotách, které jsou smrtí obklopeny. Ovšem tím větší poetický nádech to má. Tragická láska je již po staletí nejvděčnější téma pro romány, dramata i filmy. Přesto by si ji nikdo skutečně nepřál prožít.

Vcházím do domu a málem se srazím s nějakou holkou.
"Dávej pozor, kam šlapeš. Ještě někoho zraníš," utrhla se na mě o hlavu vyšší černovlasá dívka zhruba v mém věku. V jejích očích se mihne cosi nebezpečného, když se naše pohledy setkají.
"Páni, ty máš nádherné oči. Člověk by se v nich skoro utopil." sklonila se více ke mně a prohlížela si mé zvláštní duhovky. Jsem si vědoma toho, jak jsou nápadné. Proto je často schovávám pod barevnými čočkami. V tomto úkolu bylo ovšem nutné upoutat veškerou pozornost a přilákat cíl, totiž Kasumi, co nejblíž k sobě.
Ta dívka vzala mou bradu mezi prsty a chtěla si můj obličej přitáhnout blíž. Vysmekla jsem se jí.
"Ale, kočička ráda škrábe, co? Neboj se, holky bych se nedotkla, na tohle fakt nejsem. Tak se měj."
Chvíli čekám, než se vydám k výtahu. Měla jsem z ní divný pocit nepotřebuji, aby věděla, kde bydlím. Ve výtahu zmáčknu předvolbu pater, a vystoupím v nejvyšším z nich. Do našeho patra sejdu po schodech. Možná jsem paranoidní, ale ta holka se mi nezdála. Aura, kterou vyzařovala, mi byla povědomá.
Klíče zachrastí v zámku a já se konečně ocitnu uvnitř. Byl to dlouhý den. Kasumi už by měla být každou chvíli zpátky. Vyzuji si boty a hodím je do kouta. Je to taková úleva nemuset uklízet tak často. Už mi to lezlo krkem.
Projdu obývacím pokojem do kuchyně když v koutku oka cosi zahlédnu. Obrátím tím směrem hlavu a celý nákup mi vypadne z rukou. Ten masakr přede mnou by mě možná donutil zvracet, kdybych na podobné scenérie nebyla zvyklá odmala. Z očí mi steklo pár slzy, když jsem se blížila k jejímu tělu přivázanému k židli s kaluží krve pod ní. Nemusím ani koukat na její ruce, abych věděla, že nehty chybí. Sklonila jsem se k její bezvýrazné tváři. Skelný pohled se díval směrem k obrazu na stěně. Vybíraly jsme ho spolu. Chtěla jsem jednu věc, která by dokazovala, že možná jednou můžeme být normální pár. Její poslední pohled patřil našemu obrazu. Zatlačila jsem její víčka a mé tělo začalo vřít. Mé vnitřnosti se vařily nastupujícím vztekem. Tak potupnou smrt si nezasloužila. Takhle potupná smrt není hodna žádného nájemného vraha. Tohle je urážka nejvyššího kalibru.

V našem světě se pomalu smráká,
milovala jsem tvé oči zabijáka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama