Listopad 2017

Poslední den na Zemi

14. listopadu 2017 v 22:24 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky
Zdravím,
Tahle povídka je vlastně moje maturitní slohovka. První odstavec je přepsané téma slohovky. Moc ráda bych znala váš názor. Strhli mi za ni v každém bodovacím úseku jeden bod a za útvar dokonce dva body. Moc by mě zajímalo, za jaký útvar, kromě vyprávění, které to mělo být, byste to označili.
OF Kitsune

Píše se rok 2175. Země byla napadena! Děsivá monstra, strašlivější než nejhorší noční můry, ovládla naši planetu. Kdo se včas neukryl do podzemí, byl zničen. Přežilo jen několik zástupců lidské rasy. Začíná postapokalyptická budoucnost, v níž nepřátelé lidstva mají převahu. Zatím...


Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největší hvězdy stále říkat "Slunce". Vzduch kolem byl cítit po síře a spálené mase. Mrtvoly z ulic a cest se nikdo neobtěžuje odklízet. Koho zajímá důstojný pohřeb padlých? Lidé se upřeli k jediné myšlence. Přežít. Touha přežít udělala z lidí nezvladatelná stvoření. Pryč je přátelství, láska, loajalita či empatie. Každý jede sám za sebe. Jednotlivci se sobeckostí, která nezná hranic. Nezáleží, jestli jsou ve skupině nebo se uchýlili k životu "vlka samotáře". Pro každého je důležitá pouze jeho vlastní existence, jeho prázdný žaludek a pocit zimy. Možná to tak ale bylo vždycky.

Alexandra se zatoulala ve svých myšlenkách až k osudnému dni. Dni, kdy se vše změnilo. Seděli tehdy u stolu v kuchyni. Máma udělala bábovku, táta seděl za stolem a četl si noviny z projekčních hodinek. Komentoval zrovna nejnovější objev starých tisků z roku 2017, když vtom se to stalo. Ohlušující rána a propadající se strop. Všechny je to zasypalo a než se Alexandra stihla zpod cihel a trámů vyhrabat a zjistit, zda jsou rodiče v pořádku, nastal chaos. Lidé pobíhali po ulicích a křičeli. K Alexandře tyto zvuky doléhaly jakoby z velké dálky skrze táhlé pískání v uších. Do očí jí padal prach a zdivo, takže viděla rozmazaně. Slzela a snažila se mrkáním zbavit mlhy před jejím zrakem. Pak se přímo před ní objevili. Nevypadali jako lidí, ani jako zvířata. Byli o hodně vyšší, oči měli prázdné, lebku vzadu prodlouženou a celé tělo pokryté lesklými, zeleno-černými šupinami. Jeden šel přímo k ní. Nedokázala odtrhnout oči od toho zvláštního tvora, ze kterého by měla mít strach. Něco v ní jí ovšem říkalo, že není čeho se bát. Cítila klid, snad největší ve svém životě a čekala jen na to, co přijde. Tvor se k ní sklonil a vydechl jí přímo do tváře. Neuhnula pohledem ani nenakrčila nos, přestože byl jeho dech cítit rybinou. Nevěděla, zda ji tvor prázdnýma očima vidí, nebo pouze cítí její teplo. Ještě dlouhou chvíli měli tváře blízko u sebe. Nevydali žádný zvuk, nepohnuli se ani o píď, dýchali mělce. Tvor se pak opět narovnal a odešel. Nechal ji žít. Proč? To nikdy nezjistila.

Zatřásla hlavou, aby se zbavila vzpomínek. Vylezla ze svého úkrytu v někdejší knihovně. Byla možná jediná, kdo se rozhodl zůstat na povrchu a neschovávat se ve sklepech a ostatních částech podzemního prostoru. Rozhlédla se kolem a zaposlouchala se. Neslyšela vůbec nic. Šelest, borcení zdí, praskání ohně ani tiché bzučení mechanických chobotnic, které sloužily k hlídání venkovního světa a likvidaci přeživších. Hrobové ticho vládlo touto částí světa a Alexandře poskytovalo útěchu. Znamenalo, že kolem není ani armáda povstalců, kteří se bláhově pokoušeli s vetřelci bojovat. Myslí si, že snad odporem lidstvo spasí. Lidstvo se odepsalo už dávno a pomoc vetřelců nepotřebovalo. Z přírody nám nezbylo téměř nic. Rostliny se uměle vytvářely ve sklenících, ze zvířat zbyly jen vzpomínky předků zaznamenané na listech knih, které už nikdo nečetl. Co zmůže odpor, když nám nezbylo nic?

Beze zbraně v rukou a s nejasným cílem procházela někdejšími ulicemi. Nebe pokryly temné mraky a vzduchem vířil prach. Pálenív zarudlých očích a těžký tlak na plicích přestala vnímat už dávno.

Šla dál a ignorovala blížící se bzučení mechanických chobotnic i dusot nohou běžících povstalců spolu s jejich válečným pokřikem. Šla dál a nevnímala okolní dění. Ucítila ostrou bolest, ale nevěnovala jí pozornost. Šla dál a nohy jí těžkly, cítila vlhkost kolem rány v hrudníku a kovovou chuť na jazyku. Šla dál, dokud nezakopla a nesvalila se na špinavou zem. Ještě z dálky k ní doléhal zvuk bitvy. Pak už vše pohltila tma a pocit úlevy.