Březen 2016

Panenka 1/?

19. března 2016 v 0:06 | Kitsune |  Smrtí obklopeny - kap. mírné shoujo.ai
Nová kapitolovka. Snad se vám bude líbit. Ještě nevím, jak to bude dlouhé. :-) Nezapomeňte ohodnotit komentářem či hveždičkou. Varování: Výskyt Shoujo-ai, Ale to na povídce není to hlavní. Hezké počtení.
OF Kitsune
Panenka. Pro někoho pouhé slovo, pro jiného hračka. Pro některé postava z nočních můr, pro jiné předmět tajných tužeb. Pro mě celý život.

Procházím doupětem neřesti. Všude kolem je bílý kouř, který málem připomíná hustou, nepropustnou mlhu. Na palandách a polštářích se válí nespočet lidských těl v drogovém deliriu. Tu a tam se ozývají vzdechy či výkřiky. Kdo ví, co za představy jim právě probíhá za skelnýma očima. Překračuji lidský sendvič, v němž si právě dopřávají vzájemnou sexuální stimulaci. Projdu kolem velmi starého muže, který se právě snaží donutit mladou dívku k orálnímu uspokojení. Rozhlédnu se a uvědomím si, že spousta z těch skelných očí není zapříčiněna vlivem drog. Kolik z nich je tu nedobrovolně? Kolik jich prodali k této činnosti? Kolik jich unesli? Pokračuji dál, až dojdu ke dveřím na konci. Pomalu je otevřu a naskytne se mi pohled na muže ve středních letech nechávajícího se opečovávat dvěma chlapci, kteří sotva dosáhli hranice zletilosti.
"Co je?" utrhne se na mě a oba chlapci uskočí stranou. Až teď si všimnu modřin, šrámu a jizev, které pokrývají jejich dětská tělíčka.
"Ti tu, zdá se, taky nejsou dobrovolně," probleskne mi hlavou, když zahlédnu strach v jejich očích. Strach a vzdor, takže tu nejsou až tak dlouho, jako ty skelné pohledy venku.
"No tak co je?" utrhl se na mě opět muž na posteli. Stočila jsem svůj pohled k němu a proměnila jej v ten bezvýrazný a chladný pohled panenky za vitrínou. Pomalým krokem jsem se vydala k němu bez jediného mrknutí. Bez jediného uhnutí pohledem.
"T-tak c-c-co je?" zasípal a jeho zlostný a výhružný pohled vystřídal zděšený. Z hodinek, které jsem měl na ruce, jsem velmi pomalu rozvinovala drát. Nyní už bez sebemenších pochybností věděl, co přijde. Chtěl utéct, ale tělo jej neposlouchalo. Koutkem oka jsem zahlédla rudý pomstychtivý záblesk v očích obou chlapců. Obešla jsem postel nespouštějíc svůj pohled z mé dnešní oběti. Stála jsem teď přímo za ním. Nezmohl se ani na otočení hlavou. Sklonila jsem se k jeho uchu a mé vlasy nyní spadaly na jeho rameno.
"Posílá mě Cain," zašeptala jsem tím nesmyslnějším hlasem, jaký kdy mohl, ve svém nechutném životě, slyšet. Stačil jediný prudký pohyb a povlečení smetanové barvy skrápěla rudá.

**************************************************************************************************************************************************************

Otáčím klíčem v zámku. V hlavě se mi míchají myšlenky, jako na kolotoči.

"Jak to šlo?" Cain sedí za počítačem a překotně do něj něco přepisuje.
"Více než skvěle. Bylo to až přehnaně snadné. Člověk by řekl, že si zařídí nějakou ochranku, když každý ví, o co ti jde."
"Takže další zabedněnec. Nechápu, jak mohl otec s těmito póvly vůbec ztrácet čas."
"Předtím, než ho zavřeli, byl v podsvětí velmi vlivný. Mnoho těch, jak ty říkáš, póvlů mu umožnilo cestu vzhůru."
"No jistě. Nečekal bych, že zrovna ty mého otce tak vyzdvihneš. Po tom co …" větu nechal vyznít do ztracena.
"To, že byl vlivný v podsvětí, neznamená, že to nebyl perverzní a narušený člověk."
"Ovšemže, právě proto si se stala jeho zkázou. Ale to jaký byl, přesně odpovídá tomu, s kým se stýkal. Byl stejný póvl jako oni."

Vcházím do bytu, sundávám kabát a boty.

"Mimochodem, jak se má Mia. Slyšel jsem, že máte, dá se říct, normální domácnost. Nečekal bych, že se svým dárkem naložíš takhle.

Ani nestačím vstoupit do kuchyně a už mám kolem krku pověšené blonďaté pískle. Je tak drobounká, až byste si mysleli, že jí pouhý vánek může odfouknout. Pustí mě a já můžu vidět její safírové oči, které nemá nikdo jiný na světě.

"Má se fajn. Dík za optání," odsekla jsem. "Mimochodem, překvapuje mě, že zrovna ty někoho nazýváš póvlem, když nejsi o nic lepší než oni."
"Dívky a chlapci, které prodávám, jsou už ve věku, kdy není pohlavní styk trestný a navíc je prodávám z jejich vlastní vůle. Kromě těch, které mi někdo prodal či daroval. Většina pouze jako záruku svého dluhu. Tak jako Miu. Říkal jsem ti, že mi ji prodal její strýc?"
"Ovšemže. Nezapomínáš mi to neustále připomínat, abys mi ukázal, jaký jsi světec."
"Dávej si pozor na pusu. Mimochodem, už víme něco o Angelovi? Kde se skrývá? Jaké má slabiny?"
"Ještě jsi to nevzdal? Nech to být, radím ti dobře."
"Zabil mi otce. To bys snad mohla pochopit."
"Jestli to nenecháš být, nebude tvůj otec jediný mrtvý. Jste konkurenti proboha, jen v podsvětí se to neřeší lepší reklamou."
"To dobře vím. Proto to bude on, kdo zemře."
"Ty si to nenecháš vymluvit co?"
"V žádném případě."
"Potom mě omluv, ale už půjdu."
"Jistě."

Dnes nemám na nic náladu. Zamířila jsem rovnou do koupelny a smyla ze sebe špínu tohoto dne. V hlavě se mi kolotoč myšlenek nepřestává točit. Nastavím tvář proudu vody a snažím se je alespoň nějak přehlušit. Moc to nepomáhá. Vypnu sprchu, osuším se a vcházím do své ložnice. Ona už leží v posteli a zvědavě si mě prohlíží. Tak jako vždycky. Chci ji, ale nemůžu. Ne teď. Ne dnes. Ně když je to ještě dítě. Sotva dosáhla 15 let. Tak opět a znovu ulehám k ní a otáčím se zády. Tentokrát je ale něco jinak. Přitiskne se ke mně zezadu, na čemž není nic divného, protože tohle dělá v poslední době dost často. Když se snažím vykroutit, její stisk zesílí.

"Vítám tě Kasumi." Kasumi. Mlha. Jméno, které mi dali. Dřív pouhá Panenka. Jedna z desítek dalších. A ještě dřív … Miho. Jméno, které mi dali lidé, kterým se říká rodiče. Umřeli krátce poté, co jsem se narodila. Poté jsem žila u strýce. Už si ani nepamatuji, jak vypadali. Kdo byli.
"Co to má znamenat?" obrátila jsem se ke Cainovi s tázavým výrazem.

"Co to děláš?" zeptala jsem se, když mi její ruce zajely pod tričko. Neodpověděla. Roztřesenými prsty mi přejížděla po břiše a s každým pohybem se blížila k ňadrům.

"Tohle je můj dárek. Přivedl mi ji jakýsi zrzoun s páskou přes oko. Prý je to dar od nějakého informátora, Salvator se myslím jmenuje. Každopádně mám dost svých dívek a chlapců a tenhle typ mě nudí."
"Proč ji dáváš mně? Mám jí dělat chůvu?"
"Nic jiného tě nenapadá? Všiml jsem si, že jsi neustále sama. Nemáš žádnou společnost. Menší rozptýlení ti neuškodí. A nesnaž se mě oklamat. Dobře vím, že muži jsou ti odporní. Ani se není čemu divit. Navíc si s ní můžu, cituji, dělat co chci. Klidně ji i zabít. Tak proč bych ti nesměl udělat skrze ni nějakou radost."

"Přestaň!" zařvala jsem na ni, chytla jí ruce a odtáhla ji od sebe. Snažila se se mnou bojovat a vrátit se k předchozí činnosti.
"Přestaň! Dost!"
"Proč nemůžu?" zašeptala najednou a pohlédla na mě. V očích se jí zaleskly slzy. Já snad poprvé v životě slyšela její hlas. Nebo jsem si ho jen nestihla zapamatovat? Mluvila zřídka. Vlastně skoro vůbec.
"Protože tohle prostě nejde," snažila jsem se jí to vysvětlit, než to zajde příliš daleko.
"Proč? Ostatní by chtěli. Vím to. Za tímhle účelem si mě předávají už tak dlouho. Nikdy jsem nechtěla. Teď chci. Poprvé v životě chci, tak proč ty nechceš?"
Zarazilo mě to. Copak to nechápe? Že jí nechci ublížit? Zničit i to poslední, co zbylo z její lidké podstaty, o kterou ji obrali? Stejně jako mě?
"Sakra," zaklela jsem, povalila ji na postel a vyhoupla se nad ni. Od jejích rtů mě dělilo jen pár mikrometrů. Až teď jsem si všimla, že se v jejích očích zrcadlí noční obloha. Jde vidět pouze, když jste hodně, hodně blízko. Koukala na mě odevzdaně, v očekávání, co přijde.
"Chceš to, máš to mít," zašeptala jsem a spojila naše rty. Zavřela jsem oči a nechala se strhnout dlouho potlačovanou touhou. Kolotoč myšlenek vzpomínek se přestal točit.