Podzim a Zima

21. prosince 2015 v 17:53 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky
Zdravím!!! Vím, že jsem tu dlouho nebyla, ale měla jsem fofry... písemky, zkoušení, nemoc, Vánoční úklid, ... Zúčastnila jsem se internetové soutěže Face2Art, kde jsem zapsala tuto povídku a 3 básničky (Zakletá růže, Zimní stín, Stvoření z Divoříše). Bohužel jsem se neumístila :D Tak vám ji sem dávám :) :)
OF Kitsune

Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splývají, hudba ztrácí melodii a vše je ztraceno ve změti melancholie. Jak jsme došli až sem? Kdy se všechno pokazilo?

Ležíš na posteli a já pozoruji tvůj spánek. Přesně takto si tě chci zapamatovat. Spícího se zavřenými víčky. Ne s očima plnými bolesti a smutku. Ne s výrazem plným soucitu, který vidím pokaždé, když se na mě podíváš. Žádné starosti, žádná slabost, žádná znechucenost vlastním životem.

Beru si sbalený kufr, oblékám si kabát. Odcházím. Nenechám žádný dopis. Vím, že prázdná skříň poví své. Potichu, abych tě nevzbudila, zamknu byt a klíče hodím do poštovní schránky. Venku je ještě tma a hvězdy jasně svítí na nebi. Procházím temnou ulicí a naslouchám šelestu stromů.

Je to zvláštně snadné udělat za vším tlustou čáru. Možná je to tím, že životem proplouvám jako koráb na rozbouřeném moři. Ztracena v oceánu času. Času, který jsme spolu strávili. Připomíná mi to čas, kdy jsem chtěla utéct z domova. Jen tak. Bezdůvodně. Sbalila jsem si kufřík s hračkami a vyrazila ven. Šla jsem dlouho, předlouho, bylo to jako věčnost. Došla jsem až na nádraží a čekala na první vlak, který pro mě přijede. Seděla jsem a hleděla do dálky, až tam, kde se koleje ztrácely v mlze. Tehdy bylo sychravo. Podzim. Všude bylo spadané listí a vítr si s ním pohrával. Nádraží bylo prázdné. No, nádraží. Spíše taková menší vlaková zastávka. Rostly u ní jabloně s velkými červenými jablky. Na jedno jsem dostala chuť, tak jsem vylezla na strom a snažila se nějaké utrhnout. Byly moc vysoko, a jak jsem se natahovala stále víc a víc, zavrávorala jsem, pustila se větve a spadla rovnou dolů. Trochu jsem si natloukla a odřela si koleno, ale v podstatě se mi vlastně nic vážného nestalo. Hromada žlutého listí můj pád zbrzdila. Měla jsem na krajíčku a snažila se co nejvíce potlačit pláč. Přece jsem byla velká holka. Sedla jsem si zase na lavičku, otevřela svůj kufřík a vytáhla z něj panenku. Malým hřebenem jsem jí pročesávala vlásky a pak do nich vplétala žluté listy, které jsem tady našla. Vypadal nádherně. Jako nějaká víla. Podzimní královna. Vládkyně Podzimního království jezdící v dřevěném kočáře s kaštany místo kol, nosící dlouhé šaty utkané z babího léta a starající se o svůj Podzimní lid. Silný vítr jí cuchá rezavé vlasy a šeptá jí tajemství. Co se skrývá ve vodopádu, kam až dosáhne slunce, kde končí duha a jak daleko je blízko. Malí skřítci shazující lístky ze stromů, víly připravující zvířátka ke spánku, ti všichni se jí klaní a ona vše připravuje na nástup Zimního krále, jejího chotě.
Čekala jsem dlouho do noci, než mi došlo, že žádný vlak nepřijede a neodveze mě daleko ani blízko. Vzala jsem si kufřík a vrátila se domů. Jen tak. Stejně, jako když jsem odešla.

Zimní král. Muž, který dělá věci jinak. Který se nesměje obyčejným vtipům, který nemá rád novodobou hudbu a nedívá se na filmy. Podivín zavřený v pracovně a bušící do starého psacího stroje, protože počítač pro něj není dost osobní. Pracující na nových knihách plných záhadných stvoření, hlubin moří, ztracených ostrovech, ukrytých říší, starých domů, nalezených dětí, smutných milenců, rozlehlých zahrad a melancholie. Melancholie, kterou mám v sobě zakořeněnou už od útlého dětství a která mě mým životem neustále provází.
Otáčím se na podpatku a mířím zpátky domů. Odemknu dveře, vyzuji boty, pověsím kabát, vybalím kufr. Proč jsem šla vlastně zase pryč? Z kuchyně se line vůně jablek a skořice. V posteli nikdo neleží. Sednu si ke stolu a přede mnou přistane hrnek s čajem. Sedíš naproti mně avšak schovaný ve svém vlastním světě. Najednou ke mně vzhlédneš a po dlouhé době se mi zahledíš do očí. Dneska je to ovšem jinak. Vidím v nich radost, úlevu a vděčnost. Tvé oči něco slibují, než však přijdu na to co, odvrátíš tvář.
"Vrátila ses," zašeptáš, zvedneš se a odcházíš do pracovny. Gestem mi naznačíš, ať tě následuji.

Podzim a Zima. Podzim plný barev, Zima plná čistě bílé. Obě spojuje snad jen všudypřítomná melancholie.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chrona Chrona | 27. prosince 2015 v 1:19 | Reagovat

Ta povídka je nádherná. Děkuji, že jsem si jí mohla přečíst.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama