Prosinec 2015

Popis postav (nových)

21. prosince 2015 v 21:24 | Kitsune
Zde máte popisy postav. Postupně tu budu přidávat další popisy dalších postav, jak budou přibývat.

Alexis Snape
Dcera Severuse a Miriam Snapeových a sestra Tea Snapea na venek. Odjakživa ví, že je adoptovaná. Pravý původ zná jen Severus Snape a Regulus Black. Později také Veronika.
Vzhled:
· Dlouhé nádherné černé vlasy (NEMÁ je umaštěné jako její otec Severus),
· Temně černé oči (spíše připomínají temnotu … ne ve smyslu osobnosti )
· Štíhlá postava (není plochá)
· Má hezky tvarovaný nos
· Celkově svým vzhledem spíše připomíná panenku z porcelánu
Povaha:
· Intrikánská, manipulativní,
· chytrá (lepší než Hermiona,protože se ani nemusí šrotit všechno zpaměti, přesto občas schválně dělá v testech chyby, aby se tak neprojevil její intelekt)
· na venek chladná, nepřístupná, samotářská
· uvnitř milá, přátelská a vstřícná (ovšem nikdo se s ní moc bavit nechce ani ve Zmijozelu)

Teo Snape
Mladší bratr Alexis, biologický syn Severuse a Miriam Snapeových.
Vzhled:
· Víceméně jako Severus Snape za mlada. Kromě jasně modrých očí, které má po matce a vlasy se mu tolik nemastí, jako otci.
Povaha:
· Neškodný tichý mladík s velkým zájmem o lektvary
· Neoblíbený avšak nešikanovaný. Je spíše pro všechny okolo neviditelný (až na jeho rodinu samozřejmě)

Miriam Snape
Manželka Severuse Snapea, matka Alexis a Tea.
Vzhled:
· Dlouhé kaštanové vlnité vlasy.
· Světle modré oči
· Trochu plno štíhlejší postava, pořád ovšem hubená.
· Ráda nosí šátky, šály, prazvláštní sukně,… prostě švihlý styl. Ovšem v případě nutnosti ze sebe dokáže udělat pravou dámu na úrovni.
Povaha:
· Naprostý opak Severuse.
· Je energická, optimistická a veselá. Snaží se být se všemi zadobře.
· Přesto dokáže užívat chladnou logiku a také dokáže být pořádně děsivá.

Regulus Black
Všemi považován za mrtvého. Jen Snapeovi,Brumbál, Moody a Veronika ví, že je naživu. Tajně špehuje pro Brumbála ve světě. Nejvíc času tráví schováváním se zejména v Moodyho domě. Proto s Veronikou naváže velmi přátelský až sourozenecký vztah (NE milenecký).

MorganaEx-přítelkyně Siriuse Blacka. Panovačná, tvrdá, chladná, inteligentní. Představte si podobu Morgany ze seriálu Merlin, pokud nutně potřebujete popisy :D :D :D (nakonec jsem přehodnotila její charakter)

Podzim a Zima

21. prosince 2015 v 17:53 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky
Zdravím!!! Vím, že jsem tu dlouho nebyla, ale měla jsem fofry... písemky, zkoušení, nemoc, Vánoční úklid, ... Zúčastnila jsem se internetové soutěže Face2Art, kde jsem zapsala tuto povídku a 3 básničky (Zakletá růže, Zimní stín, Stvoření z Divoříše). Bohužel jsem se neumístila :D Tak vám ji sem dávám :) :)
OF Kitsune

Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splývají, hudba ztrácí melodii a vše je ztraceno ve změti melancholie. Jak jsme došli až sem? Kdy se všechno pokazilo?

Ležíš na posteli a já pozoruji tvůj spánek. Přesně takto si tě chci zapamatovat. Spícího se zavřenými víčky. Ne s očima plnými bolesti a smutku. Ne s výrazem plným soucitu, který vidím pokaždé, když se na mě podíváš. Žádné starosti, žádná slabost, žádná znechucenost vlastním životem.

Beru si sbalený kufr, oblékám si kabát. Odcházím. Nenechám žádný dopis. Vím, že prázdná skříň poví své. Potichu, abych tě nevzbudila, zamknu byt a klíče hodím do poštovní schránky. Venku je ještě tma a hvězdy jasně svítí na nebi. Procházím temnou ulicí a naslouchám šelestu stromů.

Je to zvláštně snadné udělat za vším tlustou čáru. Možná je to tím, že životem proplouvám jako koráb na rozbouřeném moři. Ztracena v oceánu času. Času, který jsme spolu strávili. Připomíná mi to čas, kdy jsem chtěla utéct z domova. Jen tak. Bezdůvodně. Sbalila jsem si kufřík s hračkami a vyrazila ven. Šla jsem dlouho, předlouho, bylo to jako věčnost. Došla jsem až na nádraží a čekala na první vlak, který pro mě přijede. Seděla jsem a hleděla do dálky, až tam, kde se koleje ztrácely v mlze. Tehdy bylo sychravo. Podzim. Všude bylo spadané listí a vítr si s ním pohrával. Nádraží bylo prázdné. No, nádraží. Spíše taková menší vlaková zastávka. Rostly u ní jabloně s velkými červenými jablky. Na jedno jsem dostala chuť, tak jsem vylezla na strom a snažila se nějaké utrhnout. Byly moc vysoko, a jak jsem se natahovala stále víc a víc, zavrávorala jsem, pustila se větve a spadla rovnou dolů. Trochu jsem si natloukla a odřela si koleno, ale v podstatě se mi vlastně nic vážného nestalo. Hromada žlutého listí můj pád zbrzdila. Měla jsem na krajíčku a snažila se co nejvíce potlačit pláč. Přece jsem byla velká holka. Sedla jsem si zase na lavičku, otevřela svůj kufřík a vytáhla z něj panenku. Malým hřebenem jsem jí pročesávala vlásky a pak do nich vplétala žluté listy, které jsem tady našla. Vypadal nádherně. Jako nějaká víla. Podzimní královna. Vládkyně Podzimního království jezdící v dřevěném kočáře s kaštany místo kol, nosící dlouhé šaty utkané z babího léta a starající se o svůj Podzimní lid. Silný vítr jí cuchá rezavé vlasy a šeptá jí tajemství. Co se skrývá ve vodopádu, kam až dosáhne slunce, kde končí duha a jak daleko je blízko. Malí skřítci shazující lístky ze stromů, víly připravující zvířátka ke spánku, ti všichni se jí klaní a ona vše připravuje na nástup Zimního krále, jejího chotě.
Čekala jsem dlouho do noci, než mi došlo, že žádný vlak nepřijede a neodveze mě daleko ani blízko. Vzala jsem si kufřík a vrátila se domů. Jen tak. Stejně, jako když jsem odešla.

Zimní král. Muž, který dělá věci jinak. Který se nesměje obyčejným vtipům, který nemá rád novodobou hudbu a nedívá se na filmy. Podivín zavřený v pracovně a bušící do starého psacího stroje, protože počítač pro něj není dost osobní. Pracující na nových knihách plných záhadných stvoření, hlubin moří, ztracených ostrovech, ukrytých říší, starých domů, nalezených dětí, smutných milenců, rozlehlých zahrad a melancholie. Melancholie, kterou mám v sobě zakořeněnou už od útlého dětství a která mě mým životem neustále provází.
Otáčím se na podpatku a mířím zpátky domů. Odemknu dveře, vyzuji boty, pověsím kabát, vybalím kufr. Proč jsem šla vlastně zase pryč? Z kuchyně se line vůně jablek a skořice. V posteli nikdo neleží. Sednu si ke stolu a přede mnou přistane hrnek s čajem. Sedíš naproti mně avšak schovaný ve svém vlastním světě. Najednou ke mně vzhlédneš a po dlouhé době se mi zahledíš do očí. Dneska je to ovšem jinak. Vidím v nich radost, úlevu a vděčnost. Tvé oči něco slibují, než však přijdu na to co, odvrátíš tvář.
"Vrátila ses," zašeptáš, zvedneš se a odcházíš do pracovny. Gestem mi naznačíš, ať tě následuji.

Podzim a Zima. Podzim plný barev, Zima plná čistě bílé. Obě spojuje snad jen všudypřítomná melancholie.

Stvoření z Divoříše

21. prosince 2015 v 16:34 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
Na odlehlé mýtině v lese,
Potkal jsem stvoření z Divoříše,
Všiml jsem si, že se celé její tělo třese,
Zimou ne. Strachem spíše.

Něco si sama pro sebe mumlala
A v očích duhových měla pohled pátravý.
Ach, jak moc se záhadným bytostem podobala,
Snad jsem jí připadal taky tak zajímavý.

Její šaty měnily často barvu a někdy dokonce i tvar.
Někdy viděla jen přítomno a někdy dohlédla mnohem dál.

Hodinky kapesní nosila, aby nezapomínala na čas,
Cylindr vysoký měla na křivo, prý se jí tak nosí snáz.
Balíček karet tahala s sebou, ty srdcové však postrádala,
Svým přívěskem se šklebící kočkou, se mi ráda vychloubala.

Pocházela z jiného světa, kde prý žádná pravidla neplatí.
Mluvila často o bráně v zemi, kam jí prý zavedou Ušatí.

A tak dál chodí, od města k městu
A hledá Ušaté v korunách stromů.
Aby jí zavedli na jedinou cestu,
Po které dojde zpátky domů.

Zimní stín

21. prosince 2015 v 16:26 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
Uprostřed hlubokých a temných lesů,
kam se neodváží nikdo z našich řad,
jdu ve tmě noci a zimou se třesu,
najednou přede mnou mohutný hrad.

Znám to tu již dlouhý čas,
od doby, kdy jsem se dovnitř vplížila,
vracím se sem zas a zas,
jako by mě sem podivná síla vábila.

V jedné z komnat jsem cosi zahlédla,
v té co se do chodby leskla,
ze zvědavosti dovnitř nahlédla
a spatřila rakev ze skla.

Vlasy barvy křídel havraních,
rty rudější než krev,
pleť jako ten nejčistší sníh,
prazvláštní z pohádky zjev.

Další z princezen zakletých v čase,
čekající na procitnutí z dlouhého spánku.
Kdo probudí k životu smutnou schránku,
s jedinou stříbrnou slzou na řase?

Poslední zimní křišťálová noc,
Zlomení kletby již déle nepočká,
svítání dne má magickou moc,
naděje roztála ve sněhových vločkách.

Zakletá růže

21. prosince 2015 v 16:25 | Kitsune |  básničky a rýmovačky

Když slzy andělů k zemi se snáší
a obloha temnější zdá se být,
tvá přítomnost světlo do duší vnáší,
já toužím nablízku stále tě mít.

Zlato, co slunce vpletlo ti do vlasů,
běloba ve tvářích, jimž barvu spánek vzal,
krása neposkvrněná krutostí času,
kéž by teď úsměv tvůj na rtech ti hrál.

Kéž já směla bych je okusit alespoň na chvíli.
Sevřít tě v náručí jako křehké dítě.
Prošla bych trním i míli za mílí,
jen kvůli pocitu že znovu zřím tě.

Jak zlomit kletbu, když zachráncem nesmím být já?
Jak najít prince, co ti polibek z pravé lásky dá?

Koukám z okna komnaty a usmívám se trpce.
Sluneční paprsky probouzí celý svět.
Pohlédnu na postel a málem zastaví se srdce.
Místo krásné dívky zde leží šípkové růže květ.