Myslím, že tě miluju! 6/?

19. října 2015 v 20:57 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai

Shiori
Yumi. Yumi. Yumi. Yumi.
V hlavě mám pořád jedno a to samé jméno. Na školní chodbě si jí všímám víc než předtím. Cíleně ji očima vyhledávám v davu. Proč?
Z myšlenek mě vytrhne zvonění telefonu.
"Ano?" zamrmlám. Zrovna nemám náladu na rozhovory.
"Shiori? Jsi to fakt ty? Nezdá se mi to?" na moment se mi zastaví srdce.
"N-Naomi?" Kde vzala moje číslo? A proč mi volá? Proč právě teď?
"Samozřejmě. Kdo jiný? Jak se máš?"
"Dobře."
"Hele chápu, že jsi na mě asi dost naštvaná, ale uběhla už spousta času a já si říkala, jestli se nechceš sejít. Pokecáme a tak."
Jasně. Dlouhá doba, ale pro mě je to jako včera. Ta bolest se zase vrací.
Zavěsila jsem.
Yumi
Týden. Týden a sešit zel prázdnotou. Byla snad chyba spojit se jinak? Týden. Kdy jsem Shiori ani nezahlédla. Proč se na mě teď sype smůla ze všech stran?
"Yumi. YUMI!"
"Co - co je?" zlekla jsem se, když na mě Nana zařvala.
"Promiň, ale nevnímala si. Poslouchala jsi alespoň něco z toho, co jsem ti říkala?"
"Ne," přiznala jsem se a sklopila zrak.
"Achjo. Víš, co bys měla udělat? Konečně se té Shiori vyznat."
"Tak to v žádném případě."
"Proč?"
"Umíš si to vůbec představit? Jakože k ní normálně přikráčím a řeknu 'Ahoj, já jsem Yumi a miluju tě'?"
"Takhle jsem to nemyslela. Zkus to tak, jak to umíš nejlíp. Napiš jí to."
"Napsat?"
"Jo. Mluvím snad hotentocky?"
"To je ještě blbější nápad. Co když to někomu bude ukazovat a budu celé škole pro smích?"
"Proč by to dělala? Vidíš to až moc černě. Hele, když se nechce Mohamedovi k hoře, musí hora k Mohamedovi."
"Jak to myslíš?"
"No celkem plaveš v matematice a Shiori je školní premiant snad ve všem."
"A?"
"No můžeš jí požádat o pomoc a tím se k ní dostat trochu blíž. Nech ji, ať tě pozná."
"Hmmm…"
Shiori
Telefonát s Naomi ve mně otevřel staré rány. Proč musela volat zrovna teď? Co po mě ještě chce? Totální zhroucení? Sebevraždu? Co si o sobě vůbec myslí, ozvat se mi po tom všem? Zrovna teď, když Yumi … počkat! Yumi? Proč myslím zrovna teď na Yumi? Vždyť ji vlastně vůbec neznám. A navíc, ona už do někoho zamilovaná je. I kdybych si byla ochotná přiznat, že … že … tak by to stejně k ničemu nebylo. Ne! Teď je hlavním problémem Naomi. Co s tím? Možná bych měla zavolat Mitsuko … anebo raději ne? Sama nevím. Sakra, sakra, sakra. Tohle se nemělo stát. Tohle už jsem měla mít za sebou.
Tak moc jsem se zabrala do svých myšlenek a problémů, že jsem na chodbě do někoho vrazila. Cht+la jsem dotyčného odpálkovat, aby koukal, kam jde, ale hleděla jsem do tváře … Yumi? Tak to mi teď ještě scházelo.
Yumi
Poslechla jsem Naninu radu a šla dostat horu k Mohamedovi. Šla jsem chodbou přímo naproti Shiori a v hlavě si probírala, co jí vlastně řeknu. Snažila jsem se utlumit pocit svírání žaludku a třas. Když už se mi to konečně podařilo utlumit na minimum, vrazila jsem do ní. No jistěže. Nejsem víc než vzduch, tak proč by měla vnímat, že jdu k ní. Třas a pocit kolem žaludku byly zpátky.
"A-a-ahoj. Já vím, že se neznáme, ale já bych do tebe něco potřebovala. Já totiž,"
"Dělej! Leze to z tebe jako z chlupaté deky!" okřikla jsem se v duchu.
"Potřebovala bych doučování."
Shiori
Byla celá roztěkaná a evidentně ten náraz nečekala. Se sklopeným pohledem začala cosi drmolit, jenže já jí nerozuměla. Trochu jsem se k ní nahnula, abych postřehla alespoň něco.
"Potřebovala bych doučování." špitla.
Aha. A já už se zlekla, že přišla na to, kdo je ta, pro ni záhadná, druhá pisatelka sešitu.
"Co přesně?"
"M-matiku."
"A to jsem tak děsivá, že mi to nedokážeš říct do očí a nahlas?" zeptala jsem se s mírným úsměvem.
Prudce zvedla hlavu a v jejím výrazu se cosi mihlo. Něco, co jsem znala, ale momentálně to nedokázala rozlišit.
"Ne." Zavrtěla pohotově hlavou.
"Takže. Kdy, kde a v kolik?"
"Já nevím," vydechla a vypadalo to, že se jí i ulevilo.
"Fajn. Takže můžeme začít už dnes u mě doma řekněme v sedm večer?" vytáhla jsem si z tašky papír a tužku, abych jí napsala svou adresu. Ona na mě jen vyjeveně hleděla. Asi vážně vypadám tak chladně a bezcitně, jak se o mě povídá.
"Tady." Vtiskla jsem jí do rukou papírek s adresou a odkráčela do třídy.
Yumi
To bylo snadné. Až moc. Čekala jsem, že mě odbude, ale že to přijme bez okolků? Podívala jsem se na papírek, co mi dala do ruky. Její adresa. No jasně. Ještě že mi ji dala hned, protože jinak by se tahle trapná scéna mohla opakovat. Musím to napsat Night. Nebo ne? Co jí je vlastně do toho. Ona mi nenapsala ani své jméno. Ale možná by měla radost. Nebo by byla smutná, protože já si zatím nenabila o tvrdou realitu, zatímco ona ano? Nechám to raději být. Nemusí vědět všechno. Papírek strčím do tašky a jdu do své třídy.
"Tak co?" zeptala se hned Nana.
"Dneska k ní mám zajít."
"Takže to šlo dobře! Já to věděla."
"Dobře? Byla to katastrofa. Totální trapas." Povzdechla jsem si a dopadla na židli.
"Prosím tebe. Moc to hrotíš," usmála se povzbudivě Nana.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 S S | 17. listopadu 2015 v 23:29 | Reagovat

Další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama