Červenec 2015

Myslím, že tě miluju! 5/?

30. července 2015 v 0:16 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai
A máme tu další část :) :) Doufám, že ji oceníte, kvůli vám jsem ji přepisovala v pozdních hodinách a ještě si hrála s barvičkama -_-
Shiori Yumi
OF Kitsune

… Netuším, proč jsem začala lidi nenávidět. Možná pro jejich zkaženost, primitivnost, schopnost ranit někoho jiného pouze za pomoci slov. Je to zvláštní, protože já sama jsem taková bývala. Občas se procházím školními chodbami a pozoruji studenty. Sedím v poslední lavici u okna, která je téměř vždy neobsazená a poslouchám profesor, jejichž výklad ruší šum rozhovorů nesoucí se po třídě. Mnoho z nich už napomínání vzdalo, ovšem někdy je přecejenom ten hluk nesnesitelný ….
… Padající listí volně tančí ve větru. Opět je tu to chladné období zahalené tajemstvím …
… Kráčela jsem ulicí s hlavou skloněnou, abych neviděl výrazy ve tvářích kolemjdoucích. Výrazy opovržení. Čím to, že jsem je v poslední době vídala tak často? Uzavřela jsem se před okolním světem, aby mi nikdo nemohl ublížit. Svět by pro mě špatný. Odsuzoval kvůli všemu …
…Odsuzoval i kvůli něčemu tak čistému jako je láska. Cit, o kterém každý věděl, ale zdráhal se o něm mluvit. Kterému nikdo vlastně ani pořádně nerozuměl, proto mu dával kritéria, podle kterých se měl každý řídit. Došla jsem k nejvzdálenější lavičce v parku, která byla vždy kryta keři ze všech stran…
…Nikdo tam nesedával. Kromě mě. Pouze tam jsem se mohla na chvíli schovat před světem a nechat slzy volně stékat po tvářích. A v tom se to stalo.
"Můžu si přisednout?" zaslechla jsem líbezný hlas a vzhlédla. Stála tam dívka s nádherným úsměvem. Působila dojmem překrásné princezny u pohádek. Nejistě jsem přikývla ...
Okinawa CHATROOM. Zítra v 19.00 (to jest den po tomto zápisu). Moje přezdívka je OkaYumiMura.
Dobře, i když nevím k čemu to potřebuješ.

Yumi
Napíše, konečně se snad dozvím, kdo je ten záhadný tvor, který se mnou navázal spojení. A, i kdyby ne, mám spoustu otázek. Nemůžu se dočkat.
"Slečno Okamuro!"
"H-hai?" asi jsem se zasnila až moc.
"Co kdybyste místo létaní s hlavou v oblacích šla k tabuli a vy počítala nám tento primitivní příklad? Pokud jste mě alespoň z části poslouchala, neměl by to pro vás být žádný problém!" výhružně mě vyučující sjela pohledem a gestem ruky naznačila, že to myslí vážně.
"A jé je," zašeptala jsem si spíše pro sebe a pomalým krokem šla k tabuli. No tak. Když říká, že je to primitivní, tak to přece zvládnu vypočítat. Až na konci hodiny jsem si uvědomila, že doopravdy nezvládnu.

Shiori
"Sedm večer. Proč si chce se mnou najednou dopisovat takhle? Dopisují jí snad tužky? Nebo chce vést normální rozhovor?"
Tak právě tyto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem rozklikla odkaz. U kolonky se jménem jsem chvíli váhala. Napsat své jméno nebo ne? Nakonec jsem se rozhodla pro druhou variantu. Možná se později vyplatí, že nebude vědět, o koho se jedná. Co kdyby se cokoliv pokazilo a já bych jí pak musela čelit přímo?

NightButterfly: Ahoj. Jsi tady?
OkaYumiMura: Jo jsem. Proč sis do přezdívky nedala své jméno?
NightButterfly: Je to tak důležité?
OkaYumiMura: Ano je. Chtěla bych znát tvé jméno.
NightButterfly: A proč?
OkaYumiMura: Třeba proto, abych věděla, kdo jsi.
NightButterfly: Ale já nechci, abys to věděla.
OkaYumiMura: Tak mi alespoň řekni, jestli jsi dívka nebo chlapec!
NightButterfly:
OkaYumiMura: No?
NightButterfly: Dívka.
OkaYumiMura: Proč píšeš tak depresivní povídky plné bolesti?
NightButterfly: Proč ty mi z nich děláš romantické frašky?
OkaYumiMura: Frašky?
NightButterfly: Ano. Frašky, plné lásky a šťastných konců.
OkaYumiMura: Láska ale není fraška. A i šťastné konce jsou reálné.
NightButterfly: Ne nejsou. A láska doopravdy neexistuje.
OkaYumiMura: Existuje. Proč jsi tak moc proti ní?
NightButterfly:
OkaYumiMura: Můžeš mi to říct. Stejně ani nevím, kdo vlastně jsi.
NightButterfly: Kdysi jsem někoho milovala, ale byla jsem tím nejhorším způsobem odmítnuta.
OkaYumiMura: Byla ta osoba, do níž ses zamilovala, dívka?
NightButterfly: Jak to víš?
OkaYumiMura: Píšeš jen o dívčí lásce. Ne o lásce mezi klukem a holkou.
NightButterfly: Aha. Cítíš se pohoršena? Znechucena?
OkaYumiMura: Ne. To, co jsi psala, jsem četla. Pamatuješ? Navíc já jsem taky zamilovaná do dívky.
NightButterfly: Vážně? Do které?
OkaYumiMura: Hele! Tohle ti neřeknu, protože ani neznám tvoje jméno. Mohla bys být její kamarádka a říct jí to.
NightButterfly: Nebo bych mohla být rovnou ona.
OkaYumiMura: Velice nepravděpodobné.
NightButterfly: Taky jsem si říkala, ale ty jsi tady přes ty šťastné konce. ;) Tak kdo?
OkaYumiMura: Teď ti to neřeknu. Navíc já taky nevím, kdo je ta, kterou miluješ ty.
NightButterfly: Milovala. Uběhla už spousta času a ona je mi ukradená. Ale vzala mi schopnost znovu se zamilovat. Nebo jsem se jí zbavila sama, abych si ušetřila další trápení.
OkaYumiMura: A není to škoda? Člověk by neměl být sám.
NightButterfly: A ty snad nejsi sama? Hodláš jí o svých citech říct?
OkaYumiMura: Možná jednou. Až bude vhodná příležitost s ní vůbec promluvit.
NightButterfly: Nejdřív si zjisti jaký je to typ člověka. Já to neodhadla, i když to byla má nejlepší kamarádka a její vztek a urážky nebyly zrovna příjemné. Potom to její ignorování…
OkaYumiMura: Jenže já nevím, jak se to o ní dozvědět. Já ji vlastně vůbec neznám, až na jméno.
NightButterfly: Jak potom víš, že ji miluješ?
OkaYumiMura: Prostě, to tak cítím.
NightButterfly:
OkaYumiMura: Co je?
NightButterfly: Prostě to tak cítíš. Není to trochu málo na tvrzení, že ji miluješ?
OkaYumiMura: Tvrzení?
NightButterfly: Dobře, tak na přesvědčení.
OkaYumiMura: Ani ne. Ty ses nikdy nezamilovala na první pohled?
NightButterfly: Zamilovala jsem se jenom jednou a naposledy.
OkaYumiMura: Nikdy nevíš!

I. kapitola

26. července 2015 v 16:47 | Mirai-chan a Luc

I. část
,,Kakashi! Kakashi!" volal Goro. Goro behal ako o život, ale Kakashiho nemohol nájsť. Asi po 10 minutách ho našiel.
,,Kakashi, Tsunade-sama ťa volá!" Kakashi zdvihol oči z knižky a len povzdychol.
,,Kakashi, ale rýchlo je to naliehavé!" rýchlo schoval knižku a spolu utekali k Tsunade.

,,Goro, Kakuo, Kakashi, severne od Listovej leží mesto Ikeda. V tamojšom lese riadi zabijak ninjov, Makoto. Ikeda nás požiadala o pomoc, lebo zabil všetkých ninjov, ktorý to chceli preskúmať. Vraj má veľmi nebezpečnú zbraň. Nevieme ako vyzerá, ale jedno vieme. Jedno zasiahnutie a je povás. Preto som požiadala vás jouninov." S neochotou im tú misiu dala. Kakuo hneď videl na Tsunade rozpaky.

Bol skoro večer, tak sa museli ponáhľať. Goro rozmýšľal nad tým ako by tá zbraň mohla vyzerať. Či je to niaky zvlášny druh katany. Môže ju zničiť svojimi ohnivými technikami? Alebo Kakuo genjutsu? O Kakashim nevel skoro nič takže to nevedel posúdiť. Ako išli ďalej, tak sa začalo ochladzovať. Z jemného vánku a vločiek sa stala hotová víchrica.
,,Goro, Kakuo musíme sa niekde schovať, zatiaľ nemôžeme pokračovať v misii. Nielenže sa stratíme, ale budeme aj slabí na boj." Kakashi blízko našiel dutinu v strome, v ktorej sa ukryli.
,,Táto víchrica prišla v tú najnevhodnejšiu chvíľu." Síce to Kakashi povedal trocha smutne, ale keď sa Goro pozrel na Kakashiho vyzeral úplne pokojne. Po tej víchrici ostalo vonku veľa snehu. Vtom Kakashi vykríkol:
,,Kchyose no jutsu!"
,,Á Kakashi čo potrebuješ? A nieje tu niaka zima?"
,,Pakkun potrebujem vystopovať jedného zabijaka,Makota."
,,O ňom som počul, hneď idem na to." Pakkun ich viedol do stredu lesa pri meste Ikeda.
,,Kakashi tu stopa končí, tu si budeš musieť poradiť sám." vtom zmizol. Trochu divný pes, pomyslel si Goro. Začali prečesávať les. Po niakej dobe Goro niečo našiel.

II. část
,,Kakashi, niečo mám poďte sa na to pozrieť!" Začali sledovať stopy. Ako ich sledovali, tak našli aj kvapky krvi. Tie sa stupňovali do veľkých kaluží, v ktorých ležali dve telá. Obidve telá boli prepichnutí niečim veľkým. Gorovi sa nezdalo že by to bola katana a vôbec bola to zbraň? Tie telá boli od ninjov z Ikedy. Zo zatajeným dychom pokračovali ďalej. Spoza stromu sa ozvalo unudené povzdychnutie. Všetci traja spozorneli a vybrali si kunaie. Spoza stromu vyšiel muž. Bol vysokej postavy mal bundu s koušinou z ktorej išla reťaz. Na konci reťaze bol veľký špicatý kužeľ.

,,Zasa ma otravujú!"

,,Ty si Makoto? pýtal sa Kakuo troška s prekvapením, lebo bol dosť mladý.

,,A kto iný? Aj vy ste ma prišli zastaviť?"

,,Akože to má byť tá nebezpečná zbraň?" povedal s posmechom Goro, ale to ešte netušil čo sa stane.

,,Ty ma podceňuješ? Tak zomrieš ako prvý!" len čo dopovedal tak sa s veľkou rýchlosťou vydal ku Gorovi. Ten sa len tak tak uhol.

,,Buďte opatrný je veľmi rýchly povedal Kakashi. To mi došlo, uhodil si štiplavú poznámku v mysli. Goro začal skladať pečate:

,,Hi no ken!" (ohnivá päsť) Goro si hovoril: Ja ho porazím, ja to zvládnem......

,,Goro!!" zakričali obidvaja. Makoto prebil jeho ohnivú päsť a so svojim kužeľom prepichol Gora. Ten sa len zvalil na zem stále s prekvapeným výrazom. Makoto len so smiechom od neho odstúpil.

,,Takto skočíte aj vy!"

III. část
Kakuo tiež začal skladať pečate:
,,Torappureshuno!" (lesná pasť-genjutsu) Okolo Makota sa ovíjali liany a konáre, ktoré ho nakoniec tak stisli že začal vypľúvať krv. Makoto sa usmial pozerajúc do zeme a ako blato sa rozlial. Kakuo to nechápal. Veď z tohoto genjutsu sa ešte nikto neoslobodil. Sledoval zem či niečo neuvidí. Zatiaľ zistili že používa zemné techniky a na tento boj nieje prispôsobený ani jeden z nich, lebo zem vie poraziť vietor a práve takého tu nemajú. Z blata kde sa rozlial Makoto vystrelil znova ten kužeľ a trafil ho rovno do srdca. Kakashi nemohol nič urobiť. Takúto rýchlu zbraň ešte nevidel ani on sám taký rýchly nebol. Kakuo taktiež prekvapený spadol na zem. Ale stihol povedať ešte jeho posledné slová:
,,Kakashi p..poraz..ho...keď prethneš re..ťaz tak......" nemal silu to dopovedať a s vrúcnym pohľadom sa pozrel na Kakashiho. On sa pozrel na Makota a ten sa len uškŕňal. Makoto s úsmevom hodil do Kakashiho kužeľ. Ten sa uhol a v momente si zdvihol čelenku.
,,Tak to si ty o kom sa hovorí, že zabil svojich priateľov... Sharingan Kakashi!" Kakashiho to ešte viac nahnevalo:
,,Raiki!" (bleskové ostrie) Pustili sa oproti sebe so zámerom zabiť toho druhého. Makoto bol stále v presvedčení že ho porazí. Keď sa stretlo Raiki a kužeľ nastal výbuch. Obidvoch odhodilo. Kakashi si musel vymyslieť inú stratégiu. Ale pritom ako doňho stále hádže ten kužeľ vôbec nemôže rozmýšľať. Znova ho hodil ale Kakashiho už nebavilo uhýbať sa:
,,Doton: Kabe no jutsu!( živel zem- umenie steny) zo zeme vyšla obrovská a hrubá stena. Myslel si, že to ten kužeľ aspoň na chvíľu zastavilo. Spoza steny vyšiel ten kužeľ.
,,On sa vie ohýbať?!" Kakashi sa tiež nestihol uhnúť. Už vedel prečo mu Kakuo povedal, že má pretrhnúť reťaz. Zrušil by sa kontakt medzi Makotom a kužeľom, ale na to už bolo neskoro. Kakashi tiež spadol s ťažkosťou na zem. Makoto k nemu prišiel:
,,Ja som vám hovoril, že zomriete. povedal tlmeným hlasom a odišiel. On už len zavrel oči......

ASP x SHM cesta k přátelství a ... 2/2

5. července 2015 v 0:50 | Kitsune |  Povídky-Shounen ai
Druhá polovina první části. (je kratší než první polovina) Jen abyste pochopili. Kurzívou je to, co si Albus Severus píše do svého deníku. Modře s Kurzívou je to co si Albus myslí, ale neřekne nahlas. :) :) :)
OF Kitsune

Během těch let jsme o sobě věděli první poslední. O svých rodinách, o svých snech, tajemstvích, i když já Scorpiusovi neřekl všechna. Zejména to, které si schovávám hluboko ve svém srdci a doufám, že on sám jednou zaslechne tichý šepot mé mysli, která se točí jen a jen kolem něj a sám pozná mé city k němu. Mým největším snem je, že ten šepot uslyší a že já uslyším stejný šepot jeho mysli a srdce. Ale to se nikdy nestane.
Dlouhou dobu jsem poslouchal narážky na mé přátelství se Scorpiusem. Samo sebou o mé lásce k němu neměl nikdo nejmenší ponětí.
"Je to jen arogantní blb, který se potatil."
"Nad všechny se povyšuje."
"Malfoy se v něm nezapře."
"Je to příšerný parchant. Absolutně nechápu, jak ses mohl s někým jako je on spřátelit."
"Vždyť je ze Zmijozelu. Už to o něčem vypovídá." Tak tato věta byla poslední kapkou v mém poháru trpělivosti. Tohle už strýček Ron fakt přehnal. I když vlastně konečně řekl to, co si v naší rodině beztak mysleli všichni, ale báli se to říct nahlas. Zmijozel je kolej tvořená jen z potencionálních Smrtijedů, Černokněžníků, Vrahů a vlastně všeobecně zločinců. Proč nás tak všichni berou? Co je na nás tak moc hrozného, že jsme takhle odsuzováni?
Nadechl jsem se, nahodil kamennou masku, kterou jsem odkoukal od Solomonové a se zcela ledově děsivým a tichým hlasem, který bylo slyšet, aniž bych si musel nějak vynutit pozornost, protože po strýčkově větě zavládlo trapné ticho a všechny pohledy se stočily ke mně, jsem začal:
"Od rána do večera neposlouchám nic jiného, než vaše narážky na Scorpiuse a celkově Zmijozel. Takže bych k tomuto taky rád něco pověděl."
"A-a-a-albusi?" matce se třásl hlas. Ani se jí nedivím. tento způsob komunikace s okolím je kupodivu velice účinný.
"Takže za prvé. Scorpius se od Draca Malfoye, jak ho znáte ze svých školních let, naprosto liší. A pan Malfoy, je v ohledu našeho přátelství mnohem tolerantnější než vy. Za druhé. Pokud je mi dobře známo, naše rodinná historie taky neoplývá zrovna čistými hrdiny. Třeba děda Potter šikanoval jednoho slabšího studenta spolu s dalšími Poberty. Jeden z Pobertovkých vtípků málem skončil smrtí. Nemluvím ani o neustálém porušování školního řádu, kterých jste si, drazí rodičové, strýcové a tety, užili také dosytnosti. Nehledě na to, že díky Jamesovi přišel váš milovaný Nebelvír o nespočet bodů a to ani nemluvím o ukradnutém plášti a ztraceném Pobertově plánku, který je momentálně v rukou bůhví koho," na chvíli jsem přestal a všechny pohledy se stočili ke stále se více krčícímu Jamesovi. Chvíli jsem si užíval ten jeho výraz naprosté bezbrannosti a strachu, co přijde. Když už se otec nadechoval, aby něco řekl, přerušil jsem ho. S Jamesem si to mohou vyřídit později, kdežto já bych už slovo nemusel nikdy dostat.
"Za třetí. Mám jedno z jmen po studentovi Zmijozelu, jež se stal dokonce ředitelem školy, i když ne zrovna normální cestou. Navíc ho máte za hrdinu. Za čtvrté, bych chtěl jen podotknout, že i já patřím do této koleje. Kolej, kterou tak nenávidíte, aniž byste znali příběhy těch, co do ní patří. Nemusíte mi říkat, že vám nevadí, v jaké jsem koleji. Vadí vám celkově ta kolej. Mimochodem jsou v MÉ koleji studenti na vyšší intelektuální úrovni, než ten váš slavný Nebelvír, plný takzvaných "chrabrých srdcí". Nikdo z vás doopravdy nezažil to, co studenti Zmijozelu. Nikdo z vás nezažil tvrdou výchovu, rodiče Smrtijedy, rodiče v Azkabanu, taranii nečistokrevných. Vidíte jen rozmazlené aristokratické spratky, ale tak to není. My prostě neřešíme naivní zamilovanosti do idolu školy, který nám neopětuje city. Neřešíme jak co nejlíp obejít školní řád, kdo sní nejvíce knedlíků, kdo udělá největší výbuch v hodině lektvarů, kdo nejlépe podpálí Solomonové hábit, tak jako například Jamese se svou partou. Nemáte nejmenší tušení, s čím se musí každý jednotlivý student Zmijozelu potýkat. Jaké problémy řeší MÍ přátelé," měl jsem co dělat abych si udržel kamennou masku. Chtělo se mi brečet, z těch příběhů, co jsem ve Zmijozelu slyšel.
"Přesto všechno si dokážou zachovat tvář. Neukazovat svou bolest světu. Proto jsou jedněmi z nejzranitelnějších a nejkřehčích lidí v celém kouzelnickém světě."
Domluvil jsem a odešel do svého pokoje, nechávaje tak za sebou celou rodinu v naprostém tichu. Jakmile za mnou zaklaply dveře, moje maska spadla a po tváři jsem nechal stéct těch pár slz, které se až zoufale draly na povrch. Nechápu, jak to Solomonová zvládá čtyřiadvacet hodin denně. Sedl jsem si za stůl a začal si vypisovat věci, které si musím sbalit do Bradavic. Nějak jsem se musel odreagovat.
********
Čím déle jsem v přítomnosti Scorpiuse Malfoye, tím více se cítím nesvůj. Den ode dne ho miluji stále víc a víc. Ani nevím, jak je to možné. Jak může být hloubka lásky nekonečná. Jak strašně spalující je má touha jej chránit, sevřít v náručí, líbat a mnohem, mnohem víc …

"Nazdar," ozval se u ucha černovlasého chlapce sametový hlas. "Co si to tu píšeš?"

"Vůbec nic," vyštěkl černovlásek a zaklapl sešit v pevné vazbě. Blonďatý mladík si jej změřil podezřívavým pohledem od hlavy až k patě.
"Jasně. Jsi rudý jako ředkvička, takže to muselo být něco děsně perverzního," ušklíbl se mladý Malfoy. Nejmladší muž z rodu Potterů jej počastoval zlobným pohledem.
"Jen klid. Nikomu to na tebe nepovím," zvedl Scorpius ruce ve smířlivém gestu, "Už víš, koho pozveš na ples?"
"Cože to?"
"Na závěrečný ples, jako oslavu našeho úspěšného ukončení studia. Albuse Severusi Pottere, poslouchal jste proslov naší ředitelky, nebo jste jako vždy létal s hlavou v oblacích?"
"Ne neposlouchal, protože mám poslední čtyři roky plnou hlavu tebe, ty jeden idiote," pomyslel si Albus v duchu, ovšem nahlas by to nikdy nevyslovil.
"Hele, být tebou pozvu tu, která ti už nějakou tu dobu leží v hlavě. Možná je to poslední šance jí o svých citech říct," usmál se na něj Scorpius vstřícným úsměvem.
"Nevím, o čem to mluvíš," odsekl opět Albus a vydal se k hradu.
"Samozřejmě že ne. Nedáváš pozor v hodinách, chodíš věčně s hlavou v oblacích, stále si něco čmáráš do toho svého deníku, nebo co to je, červenáš se, když na toto téma přijde řeč. Je to jasné. Do někoho ses nám zakoukal. Ale velice mě pohoršilo, že mi nevěříš natolik, abys mi řekl, o koho jde."
"O tebe. Copak to nevidíš?"
"Hele jestli mi to neřekneš, budu muset hádat. Takže. Tvá sestřenka Rose?"
Albus přimhouřil oči ve vražedný pohled.
"Tak asi ne. A co třeba Solomonová?" vyplázl na něj blonďák jazyk a černovlasý se držel, aby jej na místě nezabil.
"Jsi vážně idiot. Právě kvůli tomuto se to nikdy nedozvíš! I kdybys mi vyjmenoval celý seznam všech žijících žen a dívek, nikdy ti ani nenaznačím, o koho se jedná!"
"Protože žena to není, ty můj hlupáčku."
"Hmmm. Takže je to kluk?"
"Děsně vtipné Malfoyi."
"Jasně že ano!" chtěl vykřičet do světa, ale nemohl.
"Takže my jsme přešli na oslovování příjmením? No to už je vážné."
"Uděláš nejlíp, když zmlkneš."
"Dobře, dobře. Už mlčím."
"No proto."
Černovlasý si nevšiml, jak se na tváři blonďatého chlapce mihl úzkostný stín. Ani nemohl. Nejmladší z Malfoyů si dával na skrývání citů dost záležet. Byl v tom nejlepší. Tedy až po Solomonové.

ASP x SHM cesta k přátelství a... 1/2

5. července 2015 v 0:34 | Kitsune |  Povídky-Shounen ai
Nazdar, nazdar!!! Chyběla jsem vám? Takže po neskutečně dlouhé době, zahájím prázdniny Shounen ai povídkou na pár z Harryho Pottera. Předem se omlouvám za nesrovnalosti s knihami či filmy. Nebo případné zlikvidování povah vašich postav. Povídka bude mít 3 části. (tahle se počítá jako 1, ikdyž je rozdělena na poloviny). Přeji příjemné počtení. :) :)
Vaše OF Kitsune



Zmijozel. Kolej, do níž jsem byl první den v Bradavicích přidělen. Otec říkal, že to nevadí, že z každé koleje vycházejí velmi dobří kouzelníci a čarodějky. Já sám mám jedno jméno po krátkodobém řediteli školy, jenž patřil do Zmijozelu. Jestli jste ještě nepoznali, kdo jsem, tak se jmenuji Albus Severus Potter. Syn slavného "chlapce-který-přežil-a-zabil-Voldemorta". Občas není jednoduché být synem hrdiny a legendy kouzelnického světa. A ještě horší, je mít staršího bratra, jehož všichni z Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru, mají za boha. Nikdy jsem nechápal proč vlastně. Ve svém pobytu v Bradavicích porušoval školní řád, ve známkách byl holý průměr, i když vlastně v Obraně proti černé magii celkem vynikal, ale ne zase nějak extrémně a střídal dívky jako na běžícím páse. Mám dokonce pocit, že je měnil častěji než ponožky. Scorpius mi jednou říkal, že "hajzlíci" měli vždycky velký úspěch a štěstí. ANO! Čtete správně. Nebojte se, nemáte nic s očima. Já a Scorpius Hyperion Malfoy jsme se stali nejlepšími přáteli. Samo sebou až postupem času. Ze začátku jsem byl pouhým synem slavného Harryho Pottera a on zase synem Draca Malfoye. Synové těch největších rivalů minulé generace. Vlastně nás dalo dohromady, jen několik náhod. I když si vlastně nejsem úplně jistý, jestli bylo vše jen náhoda, nebo tomu někdo pomohl, abychom se k sobě dostali. Učitelé nás v každé hodině posadili k sobě, protože si nejspíše byli jistí, že jim nebudeme narušovat hodinu mluvením. A měli pravdu. I přes to, že jsme patřili do stejné koleje a já se tím prakticky odcizil vlastní rodině, tu stále zůstával problém "Harry vs. Draco". Většinou jsme se snažili spíše navzájem ignorovat, ale někdy jsme spolu prostě museli prohodit, alespoň pár holých vět ohledně učiva. Zejména pak v hodině lektvarů. Jelikož od druhého ročníku zavedli skupinové referáty a nás dva dali (zcela nečekaně) vždy dohromady, nezbylo nám, než se začít bavit i v souvětích, i když se konverzace stále týkala jen učiva. Dohromady, ve smyslu přátelství (nic víc, nic míň, k mé nezměrné smůle), jsme se dali až někdy v březnu třetího ročníku. Mohl za to můj bratr Jamese, což byla jediná věc v dosavadním životě, za kterou jsem mu neskonale vděčný, i když v onu chvíli jsem ho měl chuť spíše zabít.
********
Nedařilo se mi usnout, tak jsem si řekl, že se trochu projdu po školních chodbách. Jelikož jsem neměl k dispozici ani neviditelný plášť ani Pobertův plánek (na rozdíl od Jamese, který ho o Vánocích ukradl z tátovy skrýše, Salazar ví kde), byl to celkem risk. Věděl jsem, že dozor má profesorka Solomonová, která učí lektvary a ta body kolejím za toulání se po večerce nestrhává. Strhává je ovšem hojně v jiných situacích. Jako je používání silnějších kouzel mimo vyučování, šikana, ničení školního majetku, útok na její osobu ať už slovní nebo fyzický. Přímý nebo nepřímý. Ovšem ve školních trestech se vyžívá. Je vás schopná poslat do Zapovězeného lesa, jen když se s ní srazíte na chodbě. Ale zejména proto se studenti snaží spíše nedělat problémy. Jak jsem si všiml, nikoho ani tak moc nezajímá, zda-li jeho kolej vyhraje školní pohár, nebo přijde porušováním školního řádu o body, které pracně vybojovalo famfrpálové družstvo jeho koleje. Ne. Téměř všechny studenty pouze zajímá, jak se vyhnout osobnímu pykání za své činy, jako je uklízení kabinetů, hlídání Protivy, práce pro Hagrida, pitvání čehokoliv k hodinám lektvarů, atd. Samo sebou se na škole najde i pár těch studentů, kterým na vítězství a prospěchu koleje záleží, ale je jich poskromnu. Zejména to jsou členové famfrpálových družstev. Tím, že Solomonová trestá obzvláště jednotlivce a kolejím strhává jen minimální počty bodů, mají z ní studenti daleko větší respekt, než ze samotné ředitelky, Minervy McGonagallové. Solomová doslova nenávidí Potterovy a Weasleovy, včetně těch, co jsou s těmito rodinami nějak pokrevně spříznění. Nejvíce ze všech ovšem Jamese mám pocit, že ona přímo vyhledává příležitosti, jak jej potrestat. Zavařil si to sám, když jí v každé hodině dává až přejasně najevo, že jsou mu lektvary i ona kompletně ukradené. Vysmívá se jí do očí, ale pouze před publikem. Když se jí ocitne tváří v tvář sám, je jako krotké vyděšené štěně. Ona tak děsivě na lidi působí tou svou ledovou, děsivou, neměnnou maskou. Nikdo ze studentů ji nemá rád, teda až na mě a Scorpiuse. Má dlouhé, lesklé, rovné havraní vlasy, které nosí nejčastěji rozpuštěné a oči tak černé jako samotná nejtemnější temnota. Pleť bílou jako čerstvě padlý sníh, což nádherně ladí v kontrastu s tmavým oblečením, vlasy a očima. Černou nosí s velkou oblibou. Občas ji oživí rudou, modrou, fialovou či zelenou. Na jejích rtech nemáte šanci zahlédnout úsměv, což je jediná chybička v její jinak dokonalé kráse. Až jsem se mnohdy divil, že se zatím žádný muž nepokusil tuto chladnou "Sněhurku" získat. Možná za to mohla právě její chladná odměřenost, ale kdo se dneska bere z lásky? Tím tuplem aristokraté, kteří mají své manželky spíše na ozdobu, než k lásce. Myslím, že Solomonová by přijala nabídku váženého a bohatého muže s gentlemanským chováním. Přece jenom sama působí dojmem, že láska je pro ni naprosto cizí a nepotřebný pojem.
Ale abych neodbočoval od vyprávění. James šel zřejmě také na noční procházku, stejně jako Scorpius, u nějž mě to více než překvapilo. Šlo vlastně o souhru náhod. James nejspíše někam spěchal, a když se za běhu snažil vyhnout Scorpiusovi napálil to přímo do nejblíže stojícího brnění. (Samo sebou že měl na sobě neviditelný plášť. Tak jsem se vlastně dozvěděl, že ho má.) V tu chvíli jsem do stejné chodby zabočil. Rán byla tak hlasitá, že klidně mohla probudit celý hrad. James ležel mezi jednotlivými částmi brnění a Scorpius na něj hleděl jak zjara.
"C-co- ja-ja-jak…?" zeptal se vyplašený Malfoy. Ano čtete správně. Malfoy byl vyplašený. Dobře si to zapamatujte, protože tohle se neděje každý den. O neviditelném plášti nejspíš ještě neslyšel. Ležel tam hned vedle Pobertova plánku. Ozvaly se spěšné kroky a Jamese na sebe hodil neviditelný plášť. Parchant jeden. Na rozloženém plánku jsem viděl, jak míří pryč. Rychle jsem ho sebral ze země a schoval do kapsy hábitu.
"K-k-k-kam z-z-z-zmizel?!" ptal se stále zmatený Malfoy, ale to už k nám dokráčela Solomonová.
"Odebírám Zmijozelu dvacet bodů. Zároveň jste si oba vysloužili měsíc školního trestu!" spustila hned zostra. "A teď ukliďte to brnění." Počkala, než brnění složíme a poté nás odvedla k naší koleji. Všechno proběhlo mlčky.
********
"Pitomý Jamese," řekli jsme sborově, když jsme sundávali žvýkačky zpod laviček na fanfrpálovém hřišti.
"Nechápu, jak vy dva můžete být příbuzní. On je takový idiot zatímco ty …" Scirpius se zasekl.
"Zatímco já?" nedalo mi to. Prostě jsem se musel zeptat, v čem jsem lepší než populární Jamese Potter.
"Jsi v celku v pohodě. Navíc se ani nevyžíváš v porušování školního řádu a na Solomonovou jsi milý, na rozdíl od Jamese, který si snad dal za cíl, jí totálně zlikvidovat nervy. Obdivuji její umění zachovávat si kamennou masku a vše řešit s ledovým klidem. Až z toho jde hrůza."
"Máma ji za to nesnáší. Stejně jako zbytek naší rodiny. A že ji máme sakra velkou, když k tomu připočítáš všechny máminy bratry. Říkají, že je jako Snape v sukních."
"No ona vlastně tak trochu je."
"Počkej, jak to myslíš?"
"Znáš Prince-Lloydovy?"
"Něco mi to říká, ale přesně nevím…"
"Jeden z prastarých vážených aristokratických a čistokrevných rodin v kouzelnickém světě. Z tohoto rodu pocházela matka Severuse Snapea, která si vzala mudlu, tudíž byl Severus jakožto pouhý polokrevný čaroděj, rodem zavržen. Stejně jako jeho matka. Iris Solomonová je čistokrevným a také posledním potomkem Prince-Lloydů. Je to dcera jakého si bratrance Severuse přes pár kolen, takže vlastně ani moc příbuzní nejsou."
"Jak o tomhle víš?"
"No. Vychovávala mě od mých pěti let, když se táta na nějakou dobu sesypal a nebyl schopný postarat se ani sám o sebe."
"Proč se o vás nepostarala tvoje máma?"
Scorpius pozvedl obočí nad mou otázkou.
"Moje máma odešla, když mi bylo pět. Proto se otec sesypal. Bývalý Smrtijed, svědek mnoha hrůz, kterých byli všichni kladní hrdinové ušetřeni, a ještě mu odešla žena s milencem kamsi do Ameriky- dost na sebevraždu z šílenství, ale on to ustál."
"To jsem nevěděl."
"Vážně ne? Je to docela rozšířená informace. Divím se, že jste to ve vaší rodince nedali jako bezvadnou historku na rodinných sešlostech."
"To si jako myslíš, že si užíváme neštěstí druhých?!" vybuchl jsem.
"Proč by ne? Tvůj děda se trápením slabších opravdu bavil. Jeden z důvodů, proč Solomonová Pottery nenávidí. Protože i přesto, že se se Snapem prakticky nikdy nebavili, zuřila, když se dozvěděla, jak mu bylo ubližováno. Je div, že má ráda tebe."
"Můj děda?"
"Tvůj táta ti nikdy nevyprávěl, co viděl ve vzpomínkách Severuse Snapea?
"Ne. Jak ses k nim dostal ty?"
"Jednoduše. Měla je u sebe Solomonová. Náhodou jsem je našel v jejích věcech. Vlastně i její vzpomínky. Nevím, proč si je vytahuje z hlavy a ukládá do lahviček. Možná je to ale proto, že si něco nechce pamatovat, nebo na to myslet. Zbytečně si pak ubližuje."
"Táta tam viděl jen jeho vzpomínky ohledně jeho práce zvěda pro Brumbála a že bývali s babičkou nejlepší přátelé."
"Hmmm. Tvůj táta ti toho asi neříká hodně co? Alespoň co se historie vaší rodiny týče. Třeba jak tvůj děda Snapea šikanoval a že jedním vtípkem Siriuse Blacka Snape málem přišel o život? Kdyby tvému dědovi neruply nervy a nespočítal si, že za vraždu by bylo nejen vyloučení ale také Azkaban, bylo by po Snapeovi."
"Ale proč by mi to táta tajil?"
"Třeba ti nechtěl kazit idol výborného čaroděje a hrdiny Jamese Pottera. Nebo nechtěl, aby se vědělo, že se tvůj bratr jmenuje po dvou bastardech. Nebo vás prostě jen nechtěl zatěžovat zbytečnými detaily vaší rodinné historie. Co já vím."
"Dobře. Chápu. Co nechápu je tvoje domněnka, že mě má Solomonová ráda. Pottery nenávidí, tak kde jsi vzal takovou blbost? Teda jasně. Nedává mi školní tresty a nesráží body v takovém měřítku jako Jamesovi, ale to bude spíše tím, že neporušuju školní řád a nekazím lektvary."
"Nenech se zmást. Má tě ráda, to už za těch několik let co u nás žije, poznám."
"Ona u vás žije?"
"Jo. Od mých pěti, jak už jsem ti prve říkal. Poté co se díky ní táta zase vzchopil, už u nás zůstala. Problém byl pouze ve chvíli, kdy se vrátila matka. Ten její jí odkopl kvůli mladší a ona najednou pocítila mateřský a manželský pud. Teda alespoň tak to tvrdila. Rozhodla se, že tu osobu, jež kazí mravní výchovu jejího čistokrevného a aristokratického syna, a snaží se svést ženatého muže, protože je bohatý, musí z našeho domu prostě vyhodit."
"A jak to dopadlo?"
"No jak asi, když u nás stále bydlí a matka si trajdá po světě s jiným milencem? Otec se nechal rozvést. Matka nedostala ani scvrček z rodinného majetku Malfoyů. Hele, pro dnešek už bych to zabalil. Žvýkačky už jsou pryč a čeká nás ještě ta esej o vlkodlacích," Scorpius vstal, oprášil si kalhoty a vydal se k hradu. Pak se náhle zastavil a otočil směrem ke mně.
"Tak jdeš?"
"Jo. Jasně."
Hned další den jsme šli spolu chodbou na snídani a nadšeně o něčem diskutovali. Vlastně už si ani nepamatuji o čem. Co si ale jasně pamatuji, jsou ty pohledy, které se k nám nevěřícně obracely a to nejen pohledy studentů. Stará McGonagalová (kdysi pouhá profesorka, nyní již ředitelka Bradavic) se zastavila v chůzi a zírala na nás málem s otevřenou pusou, stejně jako zbytek učitelského sboru. Ovšem kromě Iris Solomonové, protože tu snad nevyvede z míry vůbec nic. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že v jejím výrazu není ani minimální náznak překvapení. Budila spíše dojem, jako by to už dávno čekala. V hodinách jsme samo sebou svou debatu zastavili, ale o přestávkách jsme opět pokračovali. Je zvláštní, že si nepamatuji, o čem jsme se bavili. Možná o více věcech, na tom nesejde. Ke konci třetího ročníku, se z nás stali nerozluční přátelé a celá škola si na to tak nějak zvykla. Naše debaty byly stále velmi rozvinuté, protože i když jsme se bavili víckrát o té samé věci, nacházeli jsme stále nové postřehy a řešení. Není podstatné, jaká témata jsme probrali. Důležité je, že už tehdy jsem byl schopen vnímat zejména jeho sametový hlas, než co mi ten hlas říká. Obdivoval křivky jeho těla, překrásnou tvář, nádherné oči, rty vyzívající k polibku. A tehdy jsem si to uvědomil. Já se zamiloval do Scorpiuse Malfoye. Samosebou jsem mu to tehdy neřekl ani nenaznačil. A vlastně je to tak dodnes. Ani nevím, jak mu tuto důležitou věc sdělit. Bojím se, co by následovalo.