Být ta hodná a nic víc

22. března 2015 v 16:08 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky
Po dlouhé době zase povídka :D :D gomene, ale nějak mě nenapadají náměty a u Myslím, že tě miluju, jsem na bodu mrazu ... netuším jak pokračovat :D pokud vás napadá nějaký námět na jednorázovku, shoujo ai či shounen ai, sem s ním :D :D jsem zoufalá a nechci být neaktivní, páč to sama nesnáším od jiných autorek, kdy čekám na povídku i 3 měsíce :D možná bude k této povídce i pokračování, ale nic neslibuju :D
OF Kitsune


"Hůř jsem dopadnout nemohla," povzdechnu si pro sebe, když se snažím nahmatat klíče ve své kapse, zatímco podpírám na mol opilého kluka.
"Proč musím být vždycky já ta hodná," stěžuju si, zatímco se mi podařilo vytáhnout klíče, odemknout a zachytit padajícího kamaráda. Doklopýtám se s ním do domu, zavřu dveře a vmanévruju ho do koupelny, kde se nahne nad záchodovou mísu a začne vyprazdňovat obsah svého žaludku.
"No aspoň nepoblil chodbu," dál si mluvím pro sebe, zatímco mu v kuchyni nalévám vodu do sklenice. Štěstí že jsou rodiče pryč, protože kluk v bytě, ať už ztřískaný sebevíc, by mi neprošel ani v nejmenším. Vrátím se do koupelny se sklenicí v ruce a dívám se na kluka stále klečícího nad mísou. Odhodlám se, překonám svou vlastní nevolnost z toho pachu a podám mu sklenici. No evidentně to nepůjde tak snadno. Podržím mu bradu, aby měl otevřenou pusu, a obsah sklenice mu vyliju do krku. Pak se vydám do svého pokoje, kde rozestelu a dám k posteli prázdný kbelík. No snad bude vnímat alespoň to, kde má blít a můj koberec se obejde bez úhony. Ustala bych mu v obývacím pokoji, ale kdyby se mu stala "nehoda" těžko bych to z gauče dostávala dolů. Ještě dám na polštář ručník a vydám se zpět do koupelny. Evidentně už dostal ven všechno, co potřeboval, protože seděl na zemi opřený o vanu a ztěžka oddechoval. Sundala jsem mu tričko, kterému se bohužel výsledek jeho nevolnosti nevyhnul, a hodila ho do vany.
"J-já tě miluju v-víš to?" řekl s chraplavým hlasem.
"Jo, jo, já tě taky miluju," odpověděla jsem jen tak ledabyle a vytáhla jsem ze skříně další ručník, jehož cíp jsem namočila a začala z něho smývat to odporné svinstvo. Řeknu vám, nepřála bych to nikomu. Člověk si na to zvykne. Já osobně tohle dělám v jeho případě už podruhé a předtím jsem se takhle musela vždy postarat o bráchu, než se odstěhoval. Takže by se dalo říct, že v tom mám celkem praxi.
"Ale já tě vážně miluju, Mariko," pokračuje dál.
"Hmmm…" zamručím mu v odpověď a pomáhám mu vstát z těch ledových kachliček. Abyste rozuměli, já se nejmenuju Marika, ale Yumi. A tenhle, momentálně na šrot, kluk je Kiyoshi. Marika je jeho bývalá přítelkyně, která ho opustila bůhví proč. Moc ji miloval a vlastně miluje stále. Neumí na ni zapomenout a moc se kvůli ní trápí. Je mi ho líto. Ale i já zažívám docela krušné chvilky. Víte, myslela jsem to vážně, když jsem mu řekla, že ho miluju. Vlastně už téměř šest let. Za tu dobu jsem si prošla dlouhou depresí, způsobenou hlavně neopětovanou láskou. Nikdy jsem nebyla tak velký srab, takže jsem mu řekla do očí, co k němu cítím. Jenže jak už to bývá, má láská byla neopětovaná a vlastně je stále. On neví, že ho miluju. Myslí, že už ne a proto mi vesele vypráví o každé své holce. Ať už s ní zrovna chodí nebo ne.

Uložila jsem ho do postele a začala mu svlékat kalhoty, které jsem pak poskládala a hodila přes opěradlo židle. Přikryla jsem ho, zhasla světlo a šla si ustlat do obýváku. Vrátila jsem se do koupelny, kde jsem přeprala jeho tričko a pověsila ho na topení, aby uschlo. Vzhůru jsem byla ještě dlouho. Vlastně jsem tu noc vůbec nespala a pořád ho kontrolovala. Minule, když se takhle ztřískal, jsem ho odvedla k němu domů, kde jsem ho "uložila" spolu s jeho sestrou a pak jsem šla domů. Ráno si nic nepamatoval. Myslím hlavně tu část, kdy jsem ho odvedla domů. Bylo to minulý měsíc. Nikdy mi nepoděkoval, což mě osobně moc mrzelo, ale možná mu jeho sestra zapomněla říct, že jsem tam byla. Nechala jsem to být. Možná je to tak lepší.

Digitálky ukazovaly osm ráno. Vzdala jsem snahu usnout a šla se osprchovat. Kapky vody mi pleskaly o záda a já přemýšlela o svém životě. Je mi čerstvých 17, chodím na střední, s nikým jsem nikdy nechodila a jsem zamilovaná šest let do kluka, pro kterého nejsem nic víc, než jen ta "hodná kamarádka". Vypnu vodu, osuším se a převléknu, v kuchyni si nachystám snídani a zapnu svůj počítač. Mám ještě pár úkolů do školy. Učitelé holt nedají pokoj ani o prázdninách. Když jsem po dvou hodinách konečně hotová, nasadím si sluchátka a zapnu hudbu. Miluju ten pocit, kdy s sebou hudba odnáší veškeré trápení a já jsem alespoň na chvíli volná. Na chvíli odpoutána od reality, která umí být mnohdy velmi krutá. Sednu si na zem a začnu se protahovat. Klid mi ovšem není moc dlouho dopřán, protože se zanedlouho otevřou dveře mého pokoje a z nich vykoukne unavená hlava JEHO. Vstanu a odložím sluchátka na stůl. "Dobré ráno," popřeju zmatenému Kiyoshimu a jdu do kuchyně. Naplním sklenici vodou a hodím do ní šumák. Pak se vrátím zpět a sklenici mu podám. Ani se nesnaží zakrývat bolest hlavy.
"Nemáš tak pít," neodpustím si trpkou poznámku a sednu si do křesla v obýváku.
"Co se včera stalo? Nic si nepamatuju," podívá se na mě a já ztuhnu. V tom jediném pohledu se toho skrývá hodně. Od zvědavosti, přes znepokojení až ke strachu. Strachu ze sebe samého.
"No, potom co jsem tě sem dotáhla si strávil aspoň hodinu s hlavou v záchodové míse. Pak jsem tě musela dovést k posteli, kde si hned vytuhnul. Nic zajímavého," usmála jsem. To že mě oslovoval Mariko a říkal, jak mě miluje, jsem mu neřekla. Zbytečně by pak vyšiloval.
"Vážně? Nevyvedl jsem tam nic, co by mi pak mohl někdo předhazovat?"
"Tak to fakt netuším. Nehlídala jsem tě celou dobu."
"Bezva," odfrkl si a praštil sebou na gauč.
"Jak dlouho se hodláš zdržet?" samoskou ho nechci vyhánět, ale … jo chci ho vyhnat. Vždyť jsem včera musela spát na gauči a nechat si zasadit další ránu do už tak rozdrásaného srdce. Vážně nechci, aby tu strávil více času, než je nutné.
"Vadím ti tu snad?" řekl nakvašeně. Tak on se ještě bude urážet?
"ANO! PROMIŇ, ŽE Z TVÉ PŘÍTOMNOSTI NEJÁSÁM!" neudržela jsem se a musela křičet. Lekl se.
"Snad jsem zase tolik neřekl ne?"
"Správně. Ještě jsi nic neřekl."
"Jak to myslíš?"
"Já nevím. Možná by stačilo: 'Děkuji, že jsi mě už podruhé odvedla z akce. Omlouvám se, že už jsi podruhé musela uklízet moje zvratky, tahat mě přes půlku města a ukládat mě do postele!' Tohle by mi úplně stačilo."
"Podruhé?"
"Ano, přesně tak. Už podruhé. Poprvé to bylo před měsícem, kdy jsem tě dotáhla až domů."
"Počkej, já myslel, že…"
"Že co? Že tě domů odvedli tví kamarádíčkové? Nebo ses nějakým zázrakem teleportoval? Nebo že tě odvedla, samotná Mariko? Protože, to by sedělo, když jsi mě tak oslovoval i včera," krev ve mně vřela. Co způsobí, že se zamilujete do takového ignoranta a idiota?
"Musíš se do mě navážet? Máš vůbec ponětí, jak moc bolí, když tě někdo koho miluješ opustí? Zrovna ty?"
"Nevím, jak bolí, když se někdo rozejde. Vím ale jak bolí, když někdo neopětuje city. Jak bolí, když se ten koho miluješ, zamiluje do coury, která hned jak je dotyčný v nedohlednu, začne flirtovat s jinými chlapci. Jak tě ten, koho miluješ totálně ignoruje a tvé city nevidí. Jak je ten dotyčný neschopný poděkovat, když se o něj postarám a nenechám ho někde venku válet se po zemi ožralého jako hovado! A teď už vypadni!"
"T-to jsem nevěděl," zakoktal se a nevěřícně na mě hleděl.
"Já vím. A teď už běž," řekl jsem už klidněji. Vstal, vzal si všechny svoje věci a vydal se k odchodu. Mně se draly z očí slzy. Ještě se ke mně otočil.
"Já se vážně omlouvám a děkuju ti. Ale nemůžu tě mít rád víc než jen jako kamarádku." Pak odešel.
"Já vím," zašeptala jsem s schoulila se do klubíčka na zemi. Tváře zkrápěly první slzy, které se postupně změnily v nezastavitelný pláč. Prostě je mi souzeno být ta hodná a nic víc.

................................................................
Ta snad se vám povídka líbila... piště do komentářu vaše náměty na další povídky... nemusí být depresivní... můžou být i veselé ... upozorňuji, že fanfikce mi moc nejdou ... neumím psát povídky a držet se přitom stanového charakteru postav ... moje povídky ani postavy nemají :'D :'D ale ne ... pokud by si někdo mermomocí přál třeba shoune ai, nebo shoujo ai povídku na nějaký pár a já ho budu znát, klidně mi ho napište :) :) :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama