Valentýn

14. února 2015 v 8:00 | Kitsune |  Povídky-Shounen ai

takže tohle je shounen- ai povídka na pár, který vidíte na obrázku... nechtěly se mi vymýšlet jména a podoby postav tak jsem prostě použila nejošlehanější anime v yaoi povídkách..... nečekejte nic inteligentního :D :D přecejeno mto píšu já že :D hezké počtení a krásného Valentýna
OF Kitsune

Co jsem komu udělal? Proč já? Tři roky skrývání citů, sebeovládání a trpění jenom abych nezničil naše přátelství a on zatím … aaaaa … mám chuť brečet a řvát zároveň. Naštvaně házím oblečení do batohu a snažím se alespoň trochu uklidnit. Proč ze všech lidí na světě právě můj bratr? Já myslel, že ho kluci nepřitahují. A proč jsem se to musel dozvědět tím nejhorším způsobem, jaký vůbec existuje? Nemohli TO alespoň dělat u Itachiho v pokoji? Nebo u Naruta doma? NE! Oni si to museli rozdat v obýváku na gauči za bílého dne. Proč by na mě měl někdo brát ohledy? A teď nemluvím o mé lásce k Narutovi o které věděli jenom Gaara a moje sestřenice Saeko.i Napadlo je vůbec, že bych mohl přijít a vidět je? Vždyť už jenom vidět kohokoliv jak … no každý s trochou fantazie si to dokáže představit. Uslyším zaklepání na dveře.


"Sasuke vylez. Promluvíme si." Itachiho hlas mě zarazí, ovšem hned na to se ve mně opět vzedme vlna hněvu. Popadnu mikinu, batoh a trhnutím otevřu dveře. Naštvaně projdu kolem nich nevnímajíc tak jejich napůl vyděšené a napůl provinilé obličeje. Dojdu ke vchodovým dveřím a obouvám si boty, zatímco se Itachi snaží omluvit a všechno vysvětlit. Naruto mlčí. Ještě vidím tu zarudlou barvu v jeho tvářích, která z předchozí činnosti ještě nestačila vyblednout. Nebo je to snad studem?

"Sasuke, snaž se to prosím pochopit. Jsou prostě lidé, kteří," Itachi mě vytáčí stále víc a tak ho přeruším: "Já to chápu Itachi. Moc dobře tomu rozumím, tak mě ušetři přednášek o toleranci k homosexuálům," skoro na něj křičím. Nedivil bych se, kdyby nás někdo z venku slyšel. Obléknu si bundu, kterou zapnu až ke krku.
"Kam chceš jít?" je to poslední co slyším, než prásknu dveřmi.

Venku hustě sněží tak přidám do kroku, abych se trochu zahřál. "Kam chceš jít?" zní mi v hlavě Itachiho hlas. Kam jít? Toť otázka. Vlastně bych mohl jít k Saeko a Gaarovi. Ať jsme pohromadě všechny tři hromádky neštěstí, když už je zítra ten Valentýn. Vlastně jsme byli na dnešek domluvení. Měli jsme společně vyrábět čokoládu, ale jaký by to mělo smysl? Teď když je Naruto naprosto nedosažitelný a tudíž nemá smysl hrát si na tajného ctitele? Ano, přiznávám, že je to trapné, ale jak nenápadně dokázat člověku kterého milujete svou lásku, aniž byste tím zkazili přátelství? Kdybych věděl, že je jako já, zkusil bych štěstí přímo. Jenomže já to nevěděl. O Itachim jsem to tušil. Nikdy mi nic nenaznačil, neřekl a ani si nikoho nepřivedl. Přesto jsem nějak podvědomě věděl, že … přesto jsem se mu nesvěřil. A to si říkáme bratři. Jenže tohle byla pořádná rána do zad. I když nevědomky. Ne, vím, že už dávno Naruta nemiluju. Tedy ne tak jako na začátku. Ne tak vroucně. Už se mi nevkrádá do snů. Ale i tak tohle zjištění bolí. Konečně jsem dorazil k malému domku téměř až na úplném konci Konohy. Chvíli jsem váhal, než jsem stiskl zvonek.
"Moment," ozvalo se zevnitř společně se spěšnými kroky a následným zarachocením zámku. Stála ve dveřích a překvapeně na mě hleděla.
"Neměl si přijít později? A co ten batoh?"
"Můžu dál?" zachroptěl jsem. Pustila mě dovnitř.
V obýváku seděl Gaara. Jakmile jsem vešel, okamžitě na mě upřel svůj smaragdový pohled. Až mi přejel po zádech lehký mrazík. Položil jsem batoh na zem a posadil se vedle něj na gauč. Věděl jsem, na co čekají, ale nebylo tak snadné říct to nahlas. Chvíli jsem ještě mlčel, než jsem s pohledem upřeným na zem pronesl: "Spí s Itachim. A podle všeho je to o něčem víc, než jen o sexu."
"Počkej. To jako vážně? Jsi si tím jistý?" zeptala se šokovaná Saeko. Pouhým očkem jsem se podíval po Gaarovi. Chtěl jsem vědět, jak zareaguje. Už rok a půl mi dělal "náhradu" za Naruta. Alespoň to jsem si myslel, jenže jak šel čas … asi vám to nemusím vykládat. Jenže jeho výraz se nezměnil.
"Vyrušil jsem je v nejlepším. Prakticky téměř na konci," odpověděl jsem Saeko a on jen nevěřícně zakroutila hlavou.
"Dokonce se neobtěžovali dělat to u Itachiho v pokoji. Rozdali si to přímo v obýváku," řekl jsem a očima stále sledoval Gaaru. Hleděl mi do očí a jeho výraz se změnil. Vstal a odešel do kuchyně.
"Co budeš dělat?"
"To ještě nevím," odpověděl jsem popravdě a podíval se ke dveřím, kde stál Gaara. V ruce držel kuchařku.
"Tak jdeme dělat tu čokoládu nebo co?"
Překvapeně jsem na něj hleděl. Ale pak mi došlo, že bych ji měl udělat. Když ne pro Naruta, tak pro toho kdo si jí zasloužil podstatně víc. Měl jsem pro Gaaru dokonce i dárek. Už dávno jsem ho nebral jako pouhou náhražku a pomalu si začínal uvědomovat, že mi na něm hodně záleží. Že ho potřebuju k životu.
"A komu by ji asi tak dal?" zeptala se ho Saeko.
"Narutovi. Tentokrát už bez tajných ctitelů," odvětil Gaara chladně. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Nebudu jim to kazit. Ale můžeme si ji udělat jen tak. Nebo tobě na cestu, když jedeš do Ameriky," usmál jsem se na ni. U Uchihu se vždy vedlo k samostatnosti. Proto, jakmile Saeko dovršila 18, musela se odstěhovat. Jejím rodičům pak nic nebránilo v tom odjet do své vysněné USA a zůstat tam.
"Taky fakt," řekla a už jsme se všichni odebrali do kuchyně.

Čokolády a dalších cukrovinek jsme měli uděláno tolik, že bychom s tím vyžili celý měsíc. Ovšem proč si odpoledne nevylepšit, jídelní válkou? Ani nevím, kdo s tím začal, ale výsledkem byla kuchyně jako po výbuchu a my umazaní od hlavy až k patě. Jako by se mé starosti a bolesti na chvíli rozplynuly. Váleli jsme se smíchy na zemi a neřešili svět. Kéž bychom tak mohli zůstat napořád. Pokusím se vstát, jenže si nevšimnu stolu nade mnou a následná rána do hlavy vyvolá další vlnu veselí.
"No tak já se půjdu umýt a připravit k odjezdu. Byli byste tak laskaví a uklidilo to tu?" ozvala se Saeko a odešla do koupelny.
Přešel jsem ke Gaarovi a vytáhl mu kousek jahody z vlasů.
"Díky," zašeptal jsem.
"Za co?"
"Za tohle všechno," usmál jsem se a políbil ho na čelo. Zmatené na mě koukal.

Za nějakou dobu jsme stihli uklidit i vyprovodit Saeko. Teď jsme jenom seděli na gauči a popíjeli čaj. Oba jsme mlčeli. Já nevěděl jak začít a Gaara nad něčím zřejmě přemýšlel.
"Proč nezkusíš štěstí? Třeba ti to s Narutem vyjde?" prolomil ticho jako první.
"Co když už o něj nestojím?"
"A o koho teda stojíš?"
Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Nejprve zlehka ale postupně jsem začal polibek prohlubovat. Vyšel mi vstříc a přitáhl si mě tak abych mu seděl na klíně. Zase ten úžasný pocit, který jsem cítil pouze s ním a nikým jiným. Pak jsem se, ač s velkým přemáháním, odtrhl a odešel do předsíně, kde jsem zašátral v kabátě. Za chvíli jsem se vrátil s krabičkou v ruce a podal mu ji.
"Co to je?"
"Otevři to a uvidíš."
Z krabičky vyklouzl malý černý náramek a on se na mě podíval s otázkou vepsanou v očích. Já si pouze vyhrnul rukáv a ukázal mu zcela totožný náramek.
"Takže, jak se rozhodneš?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mike Mike | 1. března 2015 v 22:45 | Reagovat

Je vtipný, že Sasuke hledí přímo do očí Gaarovi, když popisuje, co viděl. :D

2 Kitsune Kitsune | 2. března 2015 v 19:25 | Reagovat

V čem přesně je to vtipné?Já nevěděla jak tu "scénu "popsat. Asi jsem to napsala blbě :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama