Únor 2015

To, co jsme si neřekli

26. února 2015 v 12:12 | Kitsune |  Povídky-Shounen ai

Když už jsem si jednou řekla, že k tomuto obrázku zkusím něco napsat, tak mě nedávno něco napadlo a během týdne, jsem to sepsala :D :D :D tak snad se vám to bude líbit. Vypravěčem je Saruhiko, kdyby vám to čirou náhodou nedošlo.... snad se vám povídka bude líbit :3 :3 já osobně jsem s ní velmi spokojená :D dočíst až do konce prosím, na konec jsem si neodpustila trochu zarýmovat, ikdyž si myslím, že to není nic moc "básnička" :D :D hezké počtení :D :D nechte mi komentář prosím prosím smutně koukám :))))))))) sice budu přidávat povídky i bez vašich proseb kterých se narozdíl od jiných autorek nedočkám ,ale i tak by bylo fajn vědět, jstli se to někomu líbí či nelíbí :D :D
OF Kitsune
Vím, co jsem udělal a chápu, že se zlobíš, vždyť jsem tě zradil. A nejenom tebe, ale i celou Homru. Jenomže já k vám nepatřil. Vždycky jsem věděl, že se spíš hodím k modrému králi. Proč tomu nechceš rozumět? Choval jsem se jako totální idiot, já vím, ale nechtěl jsem, abys mě musel vláčet jako kouli na noze. Nechtěl jsem, aby mě v Homře přijali pouze proto, že jsem tvůj přítel. Proč jsem se k tobě po přijetí u modrého krále otočil zády? Bavit se se zběhlíkem? Sežrali by tě za to zaživa. Myslel jsem, že když se ti budu stranit, možná pominou i ty city, které k tobě chovám už nějakou dobu. Myslel jsem, že by ti překážely, proto jsem ti o nich nikdy neřekl. Myslel jsem, že by zničila naše už tak dost křehké přátelství. Jak jsem mohl sakra vědět, že jsou opětované? Jak jsem mohl vědět, že ti ubližuji víc, než jen jako zrazenému příteli. Parťákovi. Jak jsem mohl tušit, že jsem ti zlomil srdce. Proř jsi mi nikdy nic neřekl? Vidíš, jaký jsem srab? Obviňuji tě tu z toho že jsi neudělal to, čeho jsem já sám nebyl schopný. Vždyť i teď tyto slova nedokážu vyslovit nahlas. Nedokážu ti říct do očí, jak moc tě ve skutečnosti miluju. Nedokážu to říct ani těm zavřeným dveřím, za kterými teď nejspíš sedíš se sluchátky. Vím, že je máš na uších, protože i přes ty dveře ke mně doléhá zvuk slabé melodie. Nejspíše se teď modlíš, abych už odešel a nechal tě být. Nejspíš také proklínáš sebe za to, co se tu stalo před chvílí.

*****************************

"Ale, ale. Pročpak se nám tak vztekáš Mi-sa-ki-kun. Vždyť jsem tě přišel pouze navštívit," proesl jsem provokativním tónem hlasu a čekal, až mi jednu vrazíš. Potřeboval jsem tě vidět. To proto jsem přišel. Nemohl jsem vydržet neustálé myšlenky směřující k tobě a týden se s tebou nesetkat. Zase mám na sobě tu masku grázla, protože nevím jak jinak s tebou mluvit.
"Jdi do p*dele," odsekl jsi mi a v očích se to zračil vztek, ale i něco jiného, co jsem nikdy přesně nedokázal pojmenovat.
"Nač tak ostrá slova? Opustila tě snad ta tvoje úchvatná přítelkyně? Odmítla tě? Odhodila jako prach obyčejný odpad? Řekni, jaké to bylo? Jaké to bylo, když jsi zjistil, že pro ni nejsi víc, než jen chvilkové povyražení? Přece ti muselo dojít, že by s takovým ubožákem nechodila jen tak," ještě donedávna chodil s takovou protivnou krávou. Rvalo mi srdce vidět ty dva spolu. Kterákoliv jiná dívka by mi nevadila, pokud by s ní mohl být doopravdy šťastný. Jenže ONA byla obyčejná … ani raději nechci říkat co. Chtěla se jen dostat k Homře. Chtěla se dostat k Mikotovi. To jeho chtěla, ne Misakiho Yatu. On měl být pouhým prostředkem, jak se dostat k muži, o němž snila. Samozřejmě že jí Mikoto poslal do patřičných míst. Misaki o ničem nevěděl, dokud mu Mikoto nezakázal stýkat se s ní. Chtěl vysvětlení, jenže Mikoto mu to prostě nemohl říct. Tak šel za ní, ale ta ho sprostě odmítla. Vysmála se mu, řekla mu o všem a Misakiho to zlomilo. Týden nevyšel ze svého bytu. Týden o něm nikdo neslyšel. Prostě jsem ho musel vidět. Musel se ujistit, že je v pořádku. Vypadal, že už ho celá ta věc netrápí, ale v očích se mu zračila jiná bolest. Nebo jsem se snad spletl? Nechtěl jsem mu říkat tak hnusné věci. Ta slova se sama drala z mých rtů. Maska grázla si dělala, co chtěla a jí v tu chvíli nedokázal zastavit.
"Tohle se tě netýká. Ale pro tvou informaci je mi ta děvka úplně ukradená, takže se můžeš sbalit spolu se svým hnusným xichtem a jít provokovat někoho jiného."
"Ale podívejme se. Že by v tom byla nějaká jiná dívka? Budu hádat. Anna? Ta roztomilá Mikotova lolitka? Tvůj vkus je stále mizernější Mi-sa-ki," maska si neodpustila pohrdající úšklebek.
"Tebe miluju, ty idiote. Vždycky jsem miloval. Tak a je to venku, teď běž a rozhlas to všude. Yata Misaki je za**anej buzerant. Tak dělej. Vysměj se mi. Ubliž mi ještě víc, než jsi mi ubližoval do teď," čekal až něco udělá. Já v tu chvíli zvládl jen stát a nevěřícně zírat. Maska šla spát. Ve tvých očích se zaleskly slzy.
"Rozbil jsi mě. Nenávidím tě. Vypadni už konečně z mého života," rozkřičel ses, vběhl si do jednoho z pokojů a zabouchl za sebou dveře. Pro mě se jakoby vše zastavilo. Vstřebával jsem to, co se tu odehrálo. Vstřebával jsem pomalu tvá slova a pak mi to konečně došlo.

*******************************************

Nyní tu stojím před zavřenými dveřmi a přemáhám se, abych ze sebe vydal alespoň hlásku. Ještě jsem neodešel, i když ty by sis to nejspíš velmi přál. Nechceš zažít další ponížení, ani další bolest. Já to chápu, jenže to v tuto chvíli nemám ani v úmyslu. Tohle je možná poslední šance, jak věci změnit. Najednou moje tělo reaguje samo. Začnu bušit na tvé dveře a nedaří se mi zadržet slzy, které se mi derou z očí. Ze rtů se mi konečně linou slova. Křičím je na tebe a doufám, že svým hlasem přeřvu vše, co by ti bránilo mě slyšet. Už to v sobě nehodlám dál dusit. Nemůžu. To tys mi to nedovolil.

"Myslíš, že je to pro mě lehké? Že odejít z Homry, byl jenom hloupý rozmar? Nepatřím tam. Oba víme, že ne. Proč jsi mi nikdy nic neřekl? Býval bych zůstal a přetrpěl ten tísnivý pocit odmítání. Proč si ze mě udělal tohle? Proč jsi byl takový srab a nikdy mi neřekl, co cítíš? Proč jsem to nikdy nepoznal? Proč já byl takový srab a nikdy ti nic neřekl. Proč jsem tě od sebe odehnal? Proč musím ze všech lidí na světě milovat právě tebe? Proč to tak zatraceně bolí? Slyšíš mě? Miluju tě, ty bastarde! Tak už konečně otevři ty dveře!" dořval jsem a sesunul se do kleku. Slzy mi stále nepřestávaly stékat po tvářích. Najednou se ozvalo cvaknutí kliky a ty jsi stál přede mnou. Hleděl jsem na tebe s uslzeným pohledem a všiml si mokrých cestiček na tvé tváři, které ještě nestačily zaschnout. Přiklekl sis ke mně a pevně mě sevřel v objetí.
"Tohle je trapné. Bulíme tu jako dvě třináctky u telenovely," pronesl jsi a já se musel zasmát, při té představě. Pak jsem se od tebe odtáhl a rukávem ti setřel ony mokré cestičky z tváří. Hleděli jsme si chvíli do očí, než jsme se k sobě začali přibližovat, až se naše rty setkaly v polibku.
"Miluju tě. Ani nevíš jako moc a jak bolestivě," zašeptal jsem.
"Myslím, že vím, protože mě to taky bolí. Co bude dál?" zeptal ses mě a zpříma mi pohlédl do očí. Ve tvém výrazu se zračilo očekávání.
"Chci být s tebou. Potřebuju tě. Nechci od tebe být už nikdy odloučen. Nikdy," pronesl jsem s vážností.
"Dobrá," řekl jsi a přitulil se ke mně. Zůstali jsme tak ještě dlouho.

*********************

A jak to bylo dál
To ať si každý čtenář domyslí sám.
Na co bych vám psala to,
co každá yaoistka dobře zná,
a kdo četl alespoň něco z žánru tohoto,
za pravdu mi jistě dá.
Jedno vám však říci můžu, svatební zvony zde nezazní.
V Japonsku je zakázáno soužití dvou mužů v manželství.
Nevím, zda spolu překonají veškeré nástrahy našeho temného světa,
ale na chvíli přece jenom mohou pocítit, jak se na křídlech lásky krásně létá.

Valentýnská parodie

14. února 2015 v 15:43 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
Ach ty jest krásná jako slunce zář,
Jež propálí mi oči a spálí tvář.
Tvé zlaté vlasy jak slepené od medu,
Nijak krásněji popsat nesvedu.
Tvé zuby se mi vybaví, když koukám na noční nebe,
Jsou jako hvězdy žluté a taky tak daleko od sebe.
Tvé oči hluboké přehlížím snadno,
Nechci se raději dostat až na dno.
V tvé krásné postavě došlo asi k chybě,
Místo mladé laňky se podobá velrybě.
Měl bych tě milovat? Nechápu proč,
Až uvidíš panelák, radši z něj skoč.
Ušetři trápení těm klukům nebohým,
Raději než s tebou, by šli na rande s vepřovým.
Přestaň si myslet, že u mě máš šanci,
Neštěkli by po tobě ani westernští psanci.
Tak to už vzdej a ušetři se trápení,
Za stalking osoby je jisté zatčení.
Valentýn oslav radši s kýblem zmrzliny,
Pusť si televizi, nebo čti noviny.
Tam najdeš spoustu rad jak krásnou být
A na další rok snad budeš více štěstí mít.

Valentýn

14. února 2015 v 8:00 | Kitsune |  Povídky-Shounen ai

takže tohle je shounen- ai povídka na pár, který vidíte na obrázku... nechtěly se mi vymýšlet jména a podoby postav tak jsem prostě použila nejošlehanější anime v yaoi povídkách..... nečekejte nic inteligentního :D :D přecejeno mto píšu já že :D hezké počtení a krásného Valentýna
OF Kitsune

Co jsem komu udělal? Proč já? Tři roky skrývání citů, sebeovládání a trpění jenom abych nezničil naše přátelství a on zatím … aaaaa … mám chuť brečet a řvát zároveň. Naštvaně házím oblečení do batohu a snažím se alespoň trochu uklidnit. Proč ze všech lidí na světě právě můj bratr? Já myslel, že ho kluci nepřitahují. A proč jsem se to musel dozvědět tím nejhorším způsobem, jaký vůbec existuje? Nemohli TO alespoň dělat u Itachiho v pokoji? Nebo u Naruta doma? NE! Oni si to museli rozdat v obýváku na gauči za bílého dne. Proč by na mě měl někdo brát ohledy? A teď nemluvím o mé lásce k Narutovi o které věděli jenom Gaara a moje sestřenice Saeko.i Napadlo je vůbec, že bych mohl přijít a vidět je? Vždyť už jenom vidět kohokoliv jak … no každý s trochou fantazie si to dokáže představit. Uslyším zaklepání na dveře.


"Sasuke vylez. Promluvíme si." Itachiho hlas mě zarazí, ovšem hned na to se ve mně opět vzedme vlna hněvu. Popadnu mikinu, batoh a trhnutím otevřu dveře. Naštvaně projdu kolem nich nevnímajíc tak jejich napůl vyděšené a napůl provinilé obličeje. Dojdu ke vchodovým dveřím a obouvám si boty, zatímco se Itachi snaží omluvit a všechno vysvětlit. Naruto mlčí. Ještě vidím tu zarudlou barvu v jeho tvářích, která z předchozí činnosti ještě nestačila vyblednout. Nebo je to snad studem?

"Sasuke, snaž se to prosím pochopit. Jsou prostě lidé, kteří," Itachi mě vytáčí stále víc a tak ho přeruším: "Já to chápu Itachi. Moc dobře tomu rozumím, tak mě ušetři přednášek o toleranci k homosexuálům," skoro na něj křičím. Nedivil bych se, kdyby nás někdo z venku slyšel. Obléknu si bundu, kterou zapnu až ke krku.
"Kam chceš jít?" je to poslední co slyším, než prásknu dveřmi.

Venku hustě sněží tak přidám do kroku, abych se trochu zahřál. "Kam chceš jít?" zní mi v hlavě Itachiho hlas. Kam jít? Toť otázka. Vlastně bych mohl jít k Saeko a Gaarovi. Ať jsme pohromadě všechny tři hromádky neštěstí, když už je zítra ten Valentýn. Vlastně jsme byli na dnešek domluvení. Měli jsme společně vyrábět čokoládu, ale jaký by to mělo smysl? Teď když je Naruto naprosto nedosažitelný a tudíž nemá smysl hrát si na tajného ctitele? Ano, přiznávám, že je to trapné, ale jak nenápadně dokázat člověku kterého milujete svou lásku, aniž byste tím zkazili přátelství? Kdybych věděl, že je jako já, zkusil bych štěstí přímo. Jenomže já to nevěděl. O Itachim jsem to tušil. Nikdy mi nic nenaznačil, neřekl a ani si nikoho nepřivedl. Přesto jsem nějak podvědomě věděl, že … přesto jsem se mu nesvěřil. A to si říkáme bratři. Jenže tohle byla pořádná rána do zad. I když nevědomky. Ne, vím, že už dávno Naruta nemiluju. Tedy ne tak jako na začátku. Ne tak vroucně. Už se mi nevkrádá do snů. Ale i tak tohle zjištění bolí. Konečně jsem dorazil k malému domku téměř až na úplném konci Konohy. Chvíli jsem váhal, než jsem stiskl zvonek.
"Moment," ozvalo se zevnitř společně se spěšnými kroky a následným zarachocením zámku. Stála ve dveřích a překvapeně na mě hleděla.
"Neměl si přijít později? A co ten batoh?"
"Můžu dál?" zachroptěl jsem. Pustila mě dovnitř.
V obýváku seděl Gaara. Jakmile jsem vešel, okamžitě na mě upřel svůj smaragdový pohled. Až mi přejel po zádech lehký mrazík. Položil jsem batoh na zem a posadil se vedle něj na gauč. Věděl jsem, na co čekají, ale nebylo tak snadné říct to nahlas. Chvíli jsem ještě mlčel, než jsem s pohledem upřeným na zem pronesl: "Spí s Itachim. A podle všeho je to o něčem víc, než jen o sexu."
"Počkej. To jako vážně? Jsi si tím jistý?" zeptala se šokovaná Saeko. Pouhým očkem jsem se podíval po Gaarovi. Chtěl jsem vědět, jak zareaguje. Už rok a půl mi dělal "náhradu" za Naruta. Alespoň to jsem si myslel, jenže jak šel čas … asi vám to nemusím vykládat. Jenže jeho výraz se nezměnil.
"Vyrušil jsem je v nejlepším. Prakticky téměř na konci," odpověděl jsem Saeko a on jen nevěřícně zakroutila hlavou.
"Dokonce se neobtěžovali dělat to u Itachiho v pokoji. Rozdali si to přímo v obýváku," řekl jsem a očima stále sledoval Gaaru. Hleděl mi do očí a jeho výraz se změnil. Vstal a odešel do kuchyně.
"Co budeš dělat?"
"To ještě nevím," odpověděl jsem popravdě a podíval se ke dveřím, kde stál Gaara. V ruce držel kuchařku.
"Tak jdeme dělat tu čokoládu nebo co?"
Překvapeně jsem na něj hleděl. Ale pak mi došlo, že bych ji měl udělat. Když ne pro Naruta, tak pro toho kdo si jí zasloužil podstatně víc. Měl jsem pro Gaaru dokonce i dárek. Už dávno jsem ho nebral jako pouhou náhražku a pomalu si začínal uvědomovat, že mi na něm hodně záleží. Že ho potřebuju k životu.
"A komu by ji asi tak dal?" zeptala se ho Saeko.
"Narutovi. Tentokrát už bez tajných ctitelů," odvětil Gaara chladně. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Nebudu jim to kazit. Ale můžeme si ji udělat jen tak. Nebo tobě na cestu, když jedeš do Ameriky," usmál jsem se na ni. U Uchihu se vždy vedlo k samostatnosti. Proto, jakmile Saeko dovršila 18, musela se odstěhovat. Jejím rodičům pak nic nebránilo v tom odjet do své vysněné USA a zůstat tam.
"Taky fakt," řekla a už jsme se všichni odebrali do kuchyně.

Čokolády a dalších cukrovinek jsme měli uděláno tolik, že bychom s tím vyžili celý měsíc. Ovšem proč si odpoledne nevylepšit, jídelní válkou? Ani nevím, kdo s tím začal, ale výsledkem byla kuchyně jako po výbuchu a my umazaní od hlavy až k patě. Jako by se mé starosti a bolesti na chvíli rozplynuly. Váleli jsme se smíchy na zemi a neřešili svět. Kéž bychom tak mohli zůstat napořád. Pokusím se vstát, jenže si nevšimnu stolu nade mnou a následná rána do hlavy vyvolá další vlnu veselí.
"No tak já se půjdu umýt a připravit k odjezdu. Byli byste tak laskaví a uklidilo to tu?" ozvala se Saeko a odešla do koupelny.
Přešel jsem ke Gaarovi a vytáhl mu kousek jahody z vlasů.
"Díky," zašeptal jsem.
"Za co?"
"Za tohle všechno," usmál jsem se a políbil ho na čelo. Zmatené na mě koukal.

Za nějakou dobu jsme stihli uklidit i vyprovodit Saeko. Teď jsme jenom seděli na gauči a popíjeli čaj. Oba jsme mlčeli. Já nevěděl jak začít a Gaara nad něčím zřejmě přemýšlel.
"Proč nezkusíš štěstí? Třeba ti to s Narutem vyjde?" prolomil ticho jako první.
"Co když už o něj nestojím?"
"A o koho teda stojíš?"
Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Nejprve zlehka ale postupně jsem začal polibek prohlubovat. Vyšel mi vstříc a přitáhl si mě tak abych mu seděl na klíně. Zase ten úžasný pocit, který jsem cítil pouze s ním a nikým jiným. Pak jsem se, ač s velkým přemáháním, odtrhl a odešel do předsíně, kde jsem zašátral v kabátě. Za chvíli jsem se vrátil s krabičkou v ruce a podal mu ji.
"Co to je?"
"Otevři to a uvidíš."
Z krabičky vyklouzl malý černý náramek a on se na mě podíval s otázkou vepsanou v očích. Já si pouze vyhrnul rukáv a ukázal mu zcela totožný náramek.
"Takže, jak se rozhodneš?"

Můj plán na Valentýna

9. února 2015 v 13:38 | Kitsune |  Důležité info
Zdravím čtenáři,
jelikož je tuto sobotu Valentýn, tak jsem se rozhodla přidat nějaké povídky. Zatím pracuji na dvou a možná že během týdne splácám i třetí, nebo mě konečně napadne pokračování Myslím, že tě miluju! ( ikdyž v tom si nejsem tak jistá, protože jsem v této povídce na bodě mrazu). Doufám že mi odpustíte mou neaktivitu a že si vás tímto Valentýnským (doufám že pěkným) dárkem pro vás, usmířím. To je prozatím vše. Pod článkem je pár krásných Valentýnských obrázků :D :D
Hezký zbytek týdne
OF Kitsune