Listopad 2014

Dokonalý konec

23. listopadu 2014 v 21:01 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky

Jedna z mých depresivních povídek.... více méně jde o to, že se prostě potřebuju vypsat ze svých pocitů, ... z toho jak jsem se cítila na naší Koloně v tančních a na koloně té druhé skupiny :) snad mi odpustíte ten motiv smrti.... ale jde o představu toho, jak si já představuji svůj konec :) :) :) :)
OF Kitsune


Ztemnělý pokoj prosvěcuje jediná svíčka. Z přehrávače se linou tóny jejích oblíbených skladeb. V tuto chvíli hraje jedna z méně známých sonát Beethovena. Ona sedí před zrcadlem a černým hřebenem si češe vlasy. Pokoj je precizně uklizený až do nejzazších detailů. Odloží hřeben a prohlíží si svůj odraz v zrcadle, načež si zlehka přejede konečky prstů po tváři. Není zase tak ošklivá. Na pleti nemá jediný pupínek, vlasy má husté, leckterá dívka by jí je mohla závidět. Oči jasně modré a rty plné. Na sobě má černé tričko a dlouhými síťovanými rukávy a tmavě modré upnuté rifle. Pomalu nanáší pudr, oční stíny, černou tužkou zvýrazní oční linky a vše doladí řasenkou. Do vlasů si vplétá rudou růži a ještě notnou chvíli pozoruje svůj odraz.

Pokojem se line Mozartova Lacrimosa a ona se přesunuje k posteli.

Vezme z nočního stolku prášky a po jednom je spolyká. Usedá na lůžko a do rukou vezme dopis na rozloučenou, který si řádek po řádku pročítá. Nikam nespěchá. Nikdo dnes nemá být doma. Rodiče jsou na nějakém plese a mladší bráška je u babičky. Nic tedy nemůže vyrušit tuto nádhernou chvíli. Dopis vkládá do obálky, kterou ovšem nechá rozlepenou. Ulehá na karmínově červenou deku a nechává si probíhat hlavou vzpomínky, sny, myšlenky a důvody, proč se rozhodla k tomuto osvobozujícímu, pro někoho možná i drastickému, kroku.

Přehrávač došel k Liebestraum od Liszta.

U každého člověka nastane chvíle, kdy jej jeho život přestane bavit. Kdy jej vlastní život nenaplňuje, ale pouze rozdává rány a nechává padat na kolena. U každého tato chvíle přijde v jinou dobu. U ní přišla dřív, než stačila dovršit svých osmnáct let života, jež by měly být tou nejkrásnější částí života, na kterou budeme až do stáří vzpomínat. Ona mohla vzpomínat pouze na neustálé ponižování ať přímé či nepřímé. Na věčnou samotu a odmítání z těch nejrůznějších stran. Na neopětovanou a pošlapanou lásku. Na bezesné noci strávené pláčem. Je tohle snad život? V hlavě jí znějí věty, které jí mnohdy tolik ublížily. Poslední z nich nebolela tak moc jako jiné, ale přesto dost na to, aby se konečně odhodlala ke svému rozhodnutí. A nebyla to pouhá věta, ale celé dva večery, které jí v tomto rozhodnutí utvrdily. Když si chtěla konečně poprvé připadat jako princezna a možná i normální dívka, když se chtěla konečně bavit tak jako ostatní, byla krutě sražena na kolena.


CD se přepnulo na Chopinovu skladbu Nocturne E Flat Major Op.9 No.2.

Její šaty, které si tak dlouho a pracně promýšlela. U nichž si vybírala látku i střih, byly zhodnoceny jako kus hadru. Po každém pokusu někoho vyzvat k tanci byla odmítnuta. Její jediná láska, se zamilovala do dívky, kterou mu představila. Doteď jí zní v hlavě věta, pronesená jedním z těch, kteří její vyzvání k tanci odmítli. "Abych s tebou vůbec mohl tančit, musel bych být hodně ztřískaný." Spoustě lidem se to zdá jako naprosto podřadná věc, kvůli které by se neměl nikdo trápit, jenže když člověk podobné věci zažívá každý den, není pro něj snadné vzít to s humorem.

Pokojem se rozléhají tóny Sonaty "Tempest" od Beethovena.

Cítí, jak jí cosi bodá do srdce. Dýchá se jí čím dál hůř a pomalu nevnímá svět okolo. Zavírá oči, protože sledovat strop je namáhavé. Točí se jí hlava a v uších jí nahlas cosi hučí. Pomalu se propadá do tmy, která jí začíná obklopovat. Hudba k ní doléhá ze stále větší dálky.

Ve ztemnělém pokoji doznívají poslední tóny linoucí se z přehrávače, až hudba utichne docela. Plamen svíčky zhasne a po tváři dívky, ležící na lůžku, steče jediná slza.

Myslím, že tě miluju! 2/?

19. listopadu 2014 v 21:27 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai

Další část povídky... původně jsem měla v hlavě dvě povídky, ale nakonec jsem si řekla, že kdy jedna nemá žádný začátek a druhá nemá žádný konec, že je prostě spojím a udělám z nich jednu :DD sorry že přidávám pokráčko až po měsící, ale mám v poslední doě menší depku a žádnou náladu na psaní :))) snad mi to prominete :)
OF Kitsune


Asi jsem musela v minulém životě provést něco strašného, když mě nyní Bůh tak trestá. Nebo je to karma? Ať už to bylo cokoli, takovýto trest je až příliš krutý ne? A o čemže to vlastně mluvím? Možná bych měla začít od začátku tohoto týdne.

Jako každé ráno jsem se šouravým krokem vydala ke škole. Míjela jsem lidi se znechuceným výrazem naznačujícím, že opět musí jít do práce. Děsí mě představa, že jednou dopadnu jako oni. Unavená, znechucená a stará. Ale koho z nás tohle neděsí? Kdo z nás se těší na to, až jednou tato část našeho života přijde? Jsme na to doopravdy připravení? Ale dost odbíhání od příběhu.

Když jsem došla k budově, která si zvláštním působením vesmírných sil může říkat škola a ne vězení, čekal mě šok. Naomi stála opřená o zeď vedle vchodu do šaten. Samo o sobě bylo už tohle překvapením, protože jak jsem už dříve řekla, Naomi na školu kašlala a objevila se v ní, jen když měla náladu. To co mě rozhodilo, byla ovšem méně neobvyklá věc. Lepil se na ní jeden frajírek z vedlejší třídy. Inteligence mu příroda zrovna nepřidala a krásy, alespoň podle mě, taky ne. Sklopila jsem pohled a prošla co nejrychleji, takže si mě absolutně nemohli všimnout. A proč by taky měli, když byli zrovna zaneprázdněni výměnou slin? Znechuceně jsem se ušklíbla a zapadla jsem na své místo ve třídě. Hlavu jsem si položila na ruce zkřížené na lavici a zavřela jsem oči. Chtěla jsem odtud odejít někam hodně daleko. Tak, tak jsem potlačila slzy, které se mi draly z očí. V tom práskly dveře a já otevřela oči. Jen koutkem oka jsem zahlédla Naomi, jak s úsměvem vítěze usedá na své místo. Nohy zkřížila na lavici a ruce za hlavou, nepřestávajíc se usmívat. Je mi jasné, že jenom okusováním to u ní a toho "kasanovy" neskončilo. Ubíjelo mě to, ale řekla jsem si, že se nebudu zbytečně projevovat. Nebudu jí do toho mluvit a všechno bude v pohodě. Teda alespoň z její strany.
************************************************************************************************************************************************************
Školní střecha je jedno z nejlepších míst pro přemýšlení. Také nejvhodnější pro chvíle, kdysi přejete být sami. Prostě ideální v mé současné situaci. Slzy nechávám volně stékat po tvářích a kolena si tisknu k tělu. Přemýšlím nad tím, co by mohlo být, i když moc dobře vím, že mi tyto úvahy nijak nepomohou. Ba naopak. Ještě více to bude bolet. Z myšlenek mě vytrhne vrznutí dveří. Leknu se, ale v zápětí se mi uleví, když zjistím, že je to Mitsuko. Beze slova si sedne vedle mě a jednou rukou mě obejme a já jí položím hlavu na rameno. Pláč neustává a já ani slzám nebráním vycházet ven.

Chci tu bolest jednoduše vyplavit, ale zatím se to moc nedaří.
"Víš, možná by ses jí měla už konečně vzdát," promluvila po dlouhé době Mitsuko a já k ní zvedla svůj uslzený pohled. "Nechci, aby ses trápila. Měla by ses zbavit těch svých sešitů. Ty tvé fantazie ti ubližují. Musíš se konečně smířit s tím, že s Naomi nikdy nebudeš mít takový vztah, jaký by sis přála. Že v tomhle ohledu pro tebe bude vždy nedosažitelná. Musíš jít prostě dál. Zamilovat se znova do někoho, u koho to bude mít smysl," zněla tak nějak sklesle. "Co se stalo?" zeptala jsem se jí. Její výraz a tón, kterým mluvila, se mi vůbec nelíbil. Povzdechla si. "Než ti to řeknu, pamatuj, že jsem byla a budu vždycky tvoje kamarádka a že si ke mně kdykoliv můžeš přijít pro radu. A že tě neopustím, ať se stane cokoliv. Nezáleží mi na tom, kdo jsi,"
"Tak to vyklop," naléhala jsem a přestávalo se mi to líbit stále víc a víc.
"Dobře, ale slib mi, že nezačneš moc vyšilovat. Naomi se hrabala v tvé tašce a našla tvůj sešit. Začala si v něm číst a netvářila se moc nadšeně. Připadala mi spíše znechucená. Každopádně se připrav na cokoliv," řekla a ve mně jako by se vše strachem sevřelo.
"Víš určitě, že to byl TEN SEŠIT. Nemohl to být třeba dějepis nebo tak něco?" zkusila jsem ještě malinkou naději, ale ona zakroutila hlavou. V tom jí zazvonil mobil.
"To je Katsuhiko. Jdeme dneska spolu do kina. Měla bych už jít," pokusila se o úsměv a zamířila pryč. Před dveřmi se ještě otočila a zeptala se: "Budeš v pořádku?"
"Ne, ale nenech si tím pokazit rande," usmála jsem se a ona odešla.

Takže Naomi si četla mé fantazie. Nic horšího se stát nemohlo. Co teď budu dělat? Možná to pochopí. Můžu jí říct, že pracuju na jednou úkolu do školy zaměřený na homosexualitu nebo tak něco. Co jen budu dělat?

Nevěděla jsem si rady. Co jsem věděla určitě, bylo to, že si s Naomi musím promluvit, co nejdřív. S touto myšlenkou jsem vstala, otřela si uslzené oči a vydal se pryč. Tušila jsem, že na ni určitě narazím ještě dnes. A taky jsem měla pravdu.
******************************************************************************************************************************************************
O ohni se říká, že je dobrý sluha, ale špatný pán. Kdo by řekl, že v něm budu nyní ničit mé sny, touhy a fantazie. E se v něm pokusím spálit svou lásku. List po listu si čtu své zápisky jiné reality a poté je vházím vstříc plamenům ohniště. Neměla jsem s těmi nesmysly vůbec začínat. Slzy opět kanou a bolest se ještě více prohloubila. V hlavně mi znějí stále ta slova, ty věty, ty fráze, které se do mého srdce zabodávají jako střepy.

"…To sis jako myslela, že bych byla s někým tak ubohým jako jsi ty? Bavila jsem se s tebou jenom proto, že jsem tě znala od mala. Nechtěla jsem tě odkopnout jako kus hadru, protože jsem věděla, že si kamarády, hned tak nenajdeš…."

S každým dalším slovem, to bolelo stále víc a víc.

"… ale to jsem nevěděla, že jsi jenom ******* lesba. Jak si můžeš vůbec dovolit, tahat mě do těch úchylností. Myslela sis, že bych se tě mohla jen prstem dotknout? Hnusíš se mi. Chce se mi z toho zvracet…"

Nadávky stále přibývaly ale já už je ani tak moc nevnímala. Až pak tu jedinou větu.

"…V životě už tě nechci vidět. Nelez mi na oči. Nemluv na mě. Opovaž se ještě psát tyhle…"

Proč? Proč mi tohle říkala? Nebyly jsme snad nejlepší kamarádky? Proč mi takhle ubližuje? Proč se to nesnaží pochopit? Proč nechápe, že ji miluju. Proč toleruje Hirokiho a Rina, ale mě odsuzuje. Proč?!

"VYPADNI Z MÉHO ŽIVOTA!"

Shořel poslední papír a sním i má vlastní realita. Je čas čelit té skutečné a bolestivé. Kromě Naomina hlasu se mi v hlavě ovšem usídlila ještě jedna věta. Jiný hlas.

"…pamatuj, že jsem byla a budu vždycky tvoje kamarádka a že si ke mně kdykoliv můžeš přijít pro radu. A že tě neopustím, ať se stane cokoliv. Nezáleží mi na tom, kdo jsi…"

Mitsuko. Slíbila, že při mně bude stát. Dokonce mě nezavrhla po tom, co se dozvěděla o mé lásce k Naomi. Vím, že k ní necítím a nikdy nebudu cítit to co k Naomi. A že ona mi nemůže dát ten druh vztahu, jaký bych si přála. Miluje Katsuhika a on ji. Ale slíbila, že tu pro mě bude. A já jí v tuto chvíli budu potřebovat nejvíc ze všech. Víc než kdy Naomi. Víc než kdy kohokoliv jiného. Protože ona jediná mi rozumí. Jí jediné jsem měla říkat nejlepší přítelkyně. Ne Naomi, ale jí. I když jí znám tak krátkou dobu. Zvednu telefon a chystám se jí zavolat, jenže pak si to rozmyslím. Jsou teď spolu. Nemůžu jim kazit tak vzácné chvíle. Promluvím si s ní až zítra. Ano, odložím trable na zítra a dnes budu jen plakat a litovat se. Člověk občas takovou chvíli potřebuje. S tímto pocitem se vracím domů, do svého pokoje a později uléhám k spánku.