Říjen 2014

Myslím, že tě miluju! 1/?

20. října 2014 v 18:44 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai
tak tady je moje slibovaná shoujo ai povídka, rozhodla jsem se že vás už nebudu dál napínat a prostě přidám první část, i když ta povídka není celá hotová :) :) :) snad se vám bude líbit :D tučně je příběh a kurzíva je to, co se odehrává na stránkách sešitu :))))))
OF Kitsune


…Brunetka zatáhla závěs, zhasla světlo a nechala pouze malou lampičku překrytou kusem látky osvítit potemnělou místnost. Pomalu se přesunula k černovlásce a obkročmo se na ni posadila. Přiblížila své rty k jejím a vnímala její dech na své tváři. Hrudník se jí zvedal v pravidelných intervalech, tep zrychlil a polilo ji horko. Chvíli měly tváře v těsné blízkosti, ale černovláska to nemohla již déle vydržet. Nemohla vydržet tu mučivou blízkost bez doteku. Přitáhla si ji za zátylek blíže k sobě a jazykem mírně zatlačila proti pootevřeným rtům. Ruce jí pomalu sklouzlys knoflíčkům brunetčiny košile, které začala jeden po druhém rozepínat. Rozpojila polibek a jazykem vytvořila přes krk vlhkou cestičku až ke klíční kosti, kde se na chvíli zastavila, aby zde mohla zanechat malou značku. Pomalu položila brunetku pod sebe a pokračovala v průzkumu jejího těla…

"Shiori! Co to tu máš?" zaslechla jsem hlas své kamarádky Mitsuko těsně za sebou. Zaklapla jsem sešit a pokusila se ho schovat, jenže ona byla rychlejší. Vzala mi sešit a začala v něm listovat. Natáhla jsem se pro něj, ale uhnula a dál listovala, dokud nenašla poslední stránku. Přečetla si sotva kousek, když jsem jí ho vytrhla z rukou a schovala do batohu.
"Že si s tím nedáš pokoj," povzdechne si a sedne si vedle mě. Ona je jediná kamarádka, které jsem se svěřila o své lásce. Neopětované a hlavně k dívce. Co může být horší? Ach ano. Ta holka je shodou okolností má nejlepší kamarádka. Naomi. Už jenom její jméno dokáže rozvibrovat každou buňku v mém těle. Ale bohužel není nejmenší šance, aby cítila to samé. Hlavně proto, že se o její orientaci nedá ani zdánlivě pochybovat, když přihlédneme k faktu, že měla kluků víc, než byste na prstech obou rukou spočítali. Žila docela spontánním životem. I když nikdy nezacházela až do extrémů.

Zazvonilo na hodinu a Mitsuko se posadila do své lavice stejně jako zbytek třídy. Otočila jsem se, abych zkontrolovala poslední lavici u dveří. Zcela nečekaně zela prázdnotou jako téměř každý den. Vytáhla jsem svůj sešit z batohu a přečetla si svůj zápis. Pak jsem vytáhla tužku a pokračovala tam, kde jsem skončila. Neměla jsem už náladu se nějak moc rozepisovat, tak jsem to jednoduše co nejrychleji utnula.

… pak už se vše dělo rychle. Slastné vzdechy, dvě propletená těla, šepot, zrychlený dech a tep srdce, slastný vrchol. Pak se černovláska znaveně svalila na svou milenku a společně vydýchávaly i ty poslední doznívající pocity.

Neměla jsem už náladu se nějak moc rozepisovat, tak jsem to jednoduše co nejrychleji utnula. Proč to vlastně píšu? Je to taková moje verze vztahu mezi mnou a Naomi. Samo sebou hodně zkreslená. Vlastně úplně. Píšo to od té doby, co jsem si uvědomila city k ní. Je to už třetí sešit, který si vedu a vše co se v těchto sešitech píše, jsou ryze mé představy a vize. Kdo ví, možná z toho nakonec vyleze celkem dobrý román. Právě jsem popisovala náš sobotní večer. Byly jsme v nějakém clubu a ona se příšerně ztřískala. Odvlekla jsem ji domů a snažila se jí uložit do postele. Nemělo smysl se v tu chvíli vracet domů, tak jsem rodičům pouze napsala, že přespím u Naomi tak ať si nedělají starosti. Vysvlékla si tričko a to pak hodila na lampičku v jejím pokoji. se svlékáním problém nebyl, protože se ochotně svlékla na Evu sama. Horší to bylo s jejím oblékáním. Mlela přitom kraviny, takže jsem ji vůbec nevnímala. Abych jí donutila obléct si pyžamové tričko, musela jsem si na ni obkročmo sednout. Ona se mi zakousla přes oblečení do klíční kosti a pak se tomu šíleně smála. Bolelo mě to jak čert. Nakonec usnula, což bylo to nejlepší, co se mohlo za ten večer stát. Já jsem odkudsi vyhrabala deku a polštář a šla si lehnout na gauč.

Není ta moje verze ze sešitu přece jenom lepší? Sice fantazie a lež od shora dolů, ale i tak. Proč bych nemohla snít? Alespoň na chvíli mít pocit, že je možné, aby cítila to co já.

Celý školní den se tak nějak vlekl a já už počítala minuty do posledního zvonění. Po nějaké době jsem se dočkala. Stejně jako ostatní spolužáci jsem rychle naházela své věci do batohu a vystřelila ze třídy. Už jsem se celkem těšila domů, takže jsem ani nevnímala lidi, co kolem mě prošli. Se sluchátky v uších jsem mířila na nádraží, když tu mě zatáhly čísi ruce za roh.

Obtočila jí ruce kolem pasu a zatáhla ji za roh. Poté ji přitiskla zády na stěnu a jednu ruku si opřela vedle její hlavy. Tou druhou jí vzala bradu mezi palec a ukazováček, aby si ji mohla vtáhnout do polibku…

Přitiskla mě na stěnu a z kapsy vytáhla dvě cigarety. "Jdeš dát s námi čouda?" zazubila se. Ten její provokativní úsměv jsem milovala. I když ne vždy věstil něco dobrého. Přikývla jsem.

… nejprve přejela jazykem po spodním rtu a mírně se do něj zakousla. Poté se párkrát zlehka otřela svými rty o ty její. Odtáhla se a na tváři se jí objevil provokativní úšklebek, když se brunetka pokusila přitisknout své rty k jejím. Ozvalo se nespokojené zamručení…

"Tak pojď. Ať na nás nečekají," vyrazila směrem ke kostelu a já šla poslušně za ní. Popravdě, já ani nekouřím, ale je to jediný způsob, jak s ní být alespoň na chvíli. Chyběla mi, jenže co jsem mohla dělat? I když jsme byli údajně nejlepší kamarádky, byly jsme každá úplně jiná. "Co se děje? Jsi nějaká divná? Stalo se něco?" zastavila se a zadívala se mi do očí.

…nechtěla ji už déle trápit, takže jí vtiskla polibek, který po chvíli prohloubila. Skrze hradbu zubů se prodrala jazykem do jejích úst, dokud nenarazila na jazyk její milované. Svedly spolu boj o nadvládu, kde jako vždy vyhrála černovláska…

"Ne. Nic se nestalo. Jsem jenom unavená, to je všechno," zalhala jsem a pokusila se usmát, aby to vypadalo trochu věrohodně, jenomže mi stejně nejspíš neuvěřila. Změřila si mne nedůvěřivým pohledem a pak se znovu zeptala. "Opravdu ti nic není?" "Ne. Jenom nám dávají ve škole trochu zabrat. Což mi připomíná, že by ses tam taky mohla občas ukázat," věděla jsem, že po tomhle mi dá pokoj a taky jsem se ani tentokrát nezmýlila. Opravdu se otočila a pokračovala v chůzi. O celé věci už nepadlo ani slovo, a když jsme došly až na místo určení, jako by se nikdy neptala. Proti jejím přátelům jsem nic neměla. Vlastně se za tu dobu stali i mými nejlepšími přáteli, když jsem si uvědomila, že mi z jejich strany nehrozí absolutně žádné nebezpečí. Nebyli soky v mé lásce, protože ani jednoho ženy absolutně nezajímaly a měli oči pouze jeden pro druhého. Hiroki a Rin. Jako by si byli souzeni odjakživa. Bylo už od pohlednu jasné, kdo z nich je Ukem. Z Rina to přímo sálalo. Po asi dvou hodinách strávených s nimi jsem se konečně vydala domů…

…po dni stráveném s ní, ji doprovodila domů, kde jí věnovala další. Přitáhla si ji k sobě blíž, aby ji mohla pořádně obejmout. Nasála její vůni a poté ji pustila. Ještě jednou ji políbila, než se vydala domů. Brunetka se za ní chvíli dívala, než černovláska zašla za roh. Po té vešla do svého domu…

sama.

Inspirace

5. října 2014 v 21:30 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky
Vím, že jsem vám slíbila novou Shoujo ai povídku, ale nečekala jsem že budu mít tento a příští týden tak navitý. Navíc jsem ještě byla na půl koloně a přespala u mě kamarádka, takže na psaní povídek nezbyl absolutně žádný čas :D :D :D přesto jsem vám to chtěla vynahradit, tak jsem dneska zkusila splácat jednorázovku. Snad se vám bude líbit. Je tak trochu o mých pocitech. :))) Hezké počtení a hoďtemi pak dolů koment, jak se vám líbila :) :)
OF Kitsune



"Co ode mne žádáš, ty má krásná neznámá, když vkrádáš se mi do snů a můj život obracíš naruby?"…
Lepší otázkou by možná bylo: "Kdo jsi, ty má krásná neznámá?" Po kolikáté již dnes čtu tuto pasáž a uvažuji nad ní? Po sté? Milionté? Proč mne to tak deprimuje? Dívka, jež se stala jakousi platonickou láskou či spíše inspirací. Vysoká dívka s krátce střiženými rudými vlasy, s milým úsměvem a zvláštníma očima, jejichž barva mi doposud uniká. Dívka, jež byla mou druhou inspirací, i přesto že jsem ji vůbec neznala. I přes to, že jsem s ní v životě neprohodila jediné slovo. I přesto že ji pouze míjím na školních chodbách. Neznám její povahu, koníčky, zvyky, kamarády, sny ani trápení. Přesto jsem na ni myslela, když jsem psala. Tak jako předtím na svou první inspiraci, jíž se stala bolest ze zlomeného a dosud nezhojeného srdce. Jíž se stal člověk, kterému jsem toužila nějak ublížit. Nějak jej ranit. Pošlapat jej. Ale já jsem moc slabá na to, abych něco takového dokázala doopravdy udělat. Tak jsem svůj vztek, bolest, trápení, hysterii a pláč promítla do své práce. Myslela jsem, že už nikdy nenapíši nic veselého a tím trapným happy endem, ale zmýlila jsem se. Hned jakmile jsem ji spatřila, jsem jí, dá se říct, propadla. Nevnímejte to nijak špatně ani si nic nedomýšlejte. Stala se pouze novou inspirací, která mi byla ovšem nedávno naprosto roztříštěna. Stalo se to na taneční půl koloně, jíž jsem se i přes můj odpor musela zúčastnit. Nakonec to nebylo tak špatné a já si to, dá se říct, svým způsobem i užila. Kolikrát za život ještě půjdu do tanečních? Doufám, že po koloně, pro mne bude tato kapitola uzavřena.

Ale vrátíme se k ní. Byl to jen okamžik, a přesto dokázal vše změnit. Má Inspirace tam byla také, ale ne sama. Ne, nebyla s dívkou, v což jsem doufala. Přivedla si s sebou chlapce. Jejich polibek zničil mou záchranou inspiraci a já měla zlomené i své druhé srdce. Autorské srdce. Srdce, které mi dodávalo sílu jít dál. Sílu překonat zdánlivou samotu. Sílu překonat proslzené noci a dny s falešným úsměvem na tváři. Zničila se část mého druhého světa, kde jsem trávila více času než v tom reálném. Svět, v němž vnikla Kitsune, jež měla předtím více jmen a více příběhů, které se navzájem neprolínají. Odmalička jsem tento svět milovala a dá se říct, že si doteď ani neuvědomuji, ve kterém světě se právě nacházím. Občas prostě vypnu a až po notné chvíli si uvědomím, že se na mne lidé zvláštně dívají. Ani se jim nedivím, když před sebou vidí dívku, jež se baví sama se sebou a ksichtí se do prázdna. Naštěstí z mých rtů nevychází pražádný zvuk, protože by se divili ještě víc, kdyby věděli, co vlastně říkám. Do tohoto světa jsem zařadila i obě své poslední inspirace a předělala si je podle svého.

Jenže co teď, když se má poslední inspirace rozpadla jako domeček z karet? Vrátit se k té staré? Přisypat sůl do rány? Chtít zpátky dopis, jež by mohl tento bolestivý kolotoč znovu připomenout či uzavřít? Nechci se k tomu vracet jako k inspiraci. Myslím na to každým dnem, ale pokud to opět pustím do svého lepšího světa, tak se zhroutí úplně a napůl zlomené autorské srdce se zlomí úplně. Takže, kde mám začít hledat novou inspiraci? Spadne jen tak z nebe? Udeří mne do tváře? Nebo mne bude pomalu pronásledovat? Přijde vůbec? Mám si pro ni jít sama? Jak mohu dokončit své dvě poslední "díla", s jinou inspirací? Jak je mohu dokončit bez ní? Mám pocit, že duševně umírám a mé oči se pomalu klíží. A pak už je všude kolem mne jen tma, ze které prozatím nebude úniku.