Srpen 2014

Dopis dceři

30. srpna 2014 v 22:20 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky
tak a je tu další povídka :) jedná se o mou poslední slohovku, která byla dle učitelky :3 nejlepší ze třídy :DDD tak doufám že se bude líbit i vám... je trochu jiná než odevzdaná verze :D ale snažila jsem se ji přiblížit co nejvíc s pomocí práce nanečisto :D Prosím napošte mi komentář, jak se vám povídka líbí. A nejen k téhle, ale občas by mi nevadilo, kdybyste mou práci nějak ohodnotili :)))))) hezké počtení :)) OF Kitsune

Ahoj Terezko,

právě sedím v mé pracovně a koukám se z okna na barevné listí, jež tančí ve větru jako baletky, či jako víly na paloučku. Kdybys tak mohla vidět jaká je to nádhera, skoro jako kouzlo z úplně odlišného světa. Ale ty ho uvidíš až příští podzim a já doufám, že tvůj podzim bude rok od roku kouzelnější a tajuplnější, než je teď ten můj. I když tento podzim pro mne určitě bude tím nejkrásnějším, jaký jsem kdy zažil. A víš proč? Protože ty se do mého nejmilejšího ročního období zítra narodíš. Ano už je to tak. Zítra se stanu otcem. Věřila bys tomu? Určitě ano, protože si právě tento dopis čteš. Určitě se právě usmíváš a říkáš si, jak jsem vůbec mohl tento text napsat. Mohlo by ti být tak sedmnáct nebo osmnáct let. Je neuvěřitelné, že tohle píšu den před tvým narozením. Vlastně si právě teď ani nedokážu představit, že bys jednou mohla vyrůst, dospět a mít vlastní děti. Ta doba se mi zdá tak strašně v nedohlednu, že to zkrátka a dobře není možné. Ale jak mě již můj bratr ujistil, ta doba přijde dřív než se naději a já si pak budu říkat: "Jak to jenom mohlo tak rychle uběhnout?"

Ale abych nepřeskakoval do mých představ o tvé budoucnosti. Maminka se na tebe už strašně moc těší. Dokonce už ti nakoupila růžové dupačky, šatičky a botičky. Říkal jsem jí, ať to s tou růžovou tolik nepřehání, protože si k ní časem vytvoříš odpor, ale jen nad mými slovy mávla rukou. Ostatně jako vždy. Toto gesto využívá pouze na mé připomínky vůči jejím nápadům. Je zábavné sledovat její reakce, když se nakonec ukáže, že já mám pravdu a ona ne. Nikdy nepřizná, že se zmýlila. Právě její vzpurnost a výbušnost je to, co na ní tak miluji. Obávám se, že budeš celá po ní a já tak budu mít doma místo jedné časované bomby dvě. Ale myslím, že je to nějak přežiju, protože je to malá cena za to, co jsem si vždycky přál. Dceru. Dceru, která mě bude vždy ohromovat a na kterou budu moci být pyšný. Dceru, která rozjasní šedivé dny a vdechne podzimu zcela nové kouzlo. Dceru, kterou budu milovat nade vše. Dceru, jež možná pochytí moje zvyky, jako je na příklad mazání másla na chleba vidličkou. Ano, uznávám, že je to zvláštní zvyk a tvoje maminka mi ho stále vyčítá, ale já to dělám automaticky. Prostě se toho nezbavím. Jednou ti vysvětlím svůj důvod k tomuto počínání a ty na mě budeš nevěřícně hledět jako tvoje maminka.

K tomu, jak si tě vlastně představuju do budoucna. Nemám žádnou určitou představu a ani ji mít nechci. Nechci, aby ses řídila mými vizemi tvé budoucnosti ohledně zaměstnání, koníčcích, atd. Přeji si spíše to, co každý rodič. Abys byla šťastná a překonala zlé časy, které tě určitě čekají. Nikdo se překážkám nevyhne, ale otázkou je, jestli je překoná nebo se jimi nechá zlomit či zastrašit. Jistě, každý má své životní strasti, které se od sebe různě liší. Já si přeji, abys ty své překonala a neutíkala před nimi, protože si tě časem najdou.

Tak, to je asi vše co jsem ti chtěl říct. Vlastně netuším, co mě k napsání tohoto dopisu vedlo. Možná ta atmosféra kolem porodu. Možná ten podzim za okny. Svou lásku k podzimu ti určitě vysvětlím, stejně jako spoustu dalších nepochopitelných věcí týkajících se mé osoby. Možná jim porozumíš a možná taky ne a budeš nad nimi jen nevěřícně kroutit hlavou jako tvoje maminka. Pořád nechápu, jak mohla takovému podivínovi, jako jsem já, říct své "ANO". Ale jsem za to rád a miluji ji celým svým srdcem, stejně jako budu milovat i tebe.
S láskou Táta

Nebezpečná hra

17. srpna 2014 v 23:09 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky

Povídka napsaná někdy dávno pozdě v noci... moc jsem ji po sobě nekontrolovala, takže se omlouvám, pokud tam budou překlepy, pravopisné chyby či věci, co absolutně nedávají smysl XDDD Je to taková blbost a vůbec od toho nečekejte úžasný příběh :)))) spíše tím pouze zabijete pár minut času XDDDD


Jak dlouho zde byly vězněny? Dny? Týdny? Přestala už dávno počítat. O co tu vlastně jde? Pokusila si spojit všechny informace a vzpomínky, které se jí v této chladné cele naskytly.
Probudila se na studené podlaze. Moc si nepamatovala, jak se sem vlastně dostala a co se stalo. První co uviděla, když se jí trochu rozostřil zrak, byla vlhká stěna jakéhosi sklepení. Pomalu se posadila a okamžitě se musela chytnout za hlavu, jak jí projela ostrá bolest. "Kde to sakra jsem?" zašeptala si spíše pro sebe. Když v tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil muž v hábitu a kápí na hlavě, takže mu nebylo vidět do obličeje.
"Kde to jsem?" zašeptala Erika svou otázku, ale muž jí neodpověděl. Místo toho se posadil na židli, kterou si s sebou přinesl. "Není podstatné, kde teď jsi, ale co s tebou bude," pronesl chraplavým hlasem, " v této cele strávíš několik dní, možná i týdnů. Jedná se o celkem zajímavou hru. Nevím sice, zda-li se ti bude líbit stejně jako nám, ale i přesto nemáš na výběr," v jeho hlase znělo chladné pobavení, které nahánělo hrůzu. Poté se otočil a vyšel z cely.

Mohlo uběhnout i několik dní, kdy byl její potravou pouze chleba a nápojem voda. O záchodě, lépe se nezmiňovat. Než se znovu ukázal muž v kápi.
Podal jí zbraň a pronesl: "Je v ní pouze jedna kulka. Kulka, která může zachránit nejen tebe, ale i dalších pět lidí." Nechápavě se na něj podívala: "Jak to myslíte?" "Když zabiješ jednoho z hráčů, ostatní můžou odejít a žít dál své životy. Vězněny jste čtyři. V osudný den přivedeme další dva hráče. Když nikdo nezemře, zabijeme vás všechny." "Ostatní mají taky zbraň? Nebo je to jenom mé břímě?" zeptala se se strachem v hlase. Tohle přece nemohla být pravda. Tohle se nedělo. Proč by se to mělo dít? "Vy čtyři máte zbraň s jednou kulkou," řekl a odešel. Cela opět potemněla a Erice se z očí spustili slzy. Volání o pomoc už dávno vzdala. Nemělo to žádný smysl.

"Proč po nás chtějí něco takového?" umlala si Erika opět pro sebe, když v tom jí vyrušilo vrznutí dveří. "Je čas," oznámil jí naprosto cizí hlas. Jiný než ten chraplavý. Přesto poslechla a vyšla z cely ven. Bylo chladno a tak jí neznámý muž podal mikinu, když si jí oblékla, zjistila, že jí je hodně velká. Zbraň dřímala v rukou a nakonec se ji pro jistotu rozhodla schovat. "Před dvěma nově příchozími hráči, nesmíš mluvit o tom, co ti bylo řečeno b cele. Nesmí se dozvědět, že můžeš zabít jednoho z nich a zachránit tak ostatní. Pokud to uděláš, zemřeš nejen ty, ale všichni hráči. Rozumělas?" Erika přikývla a nechala se dovést do prostorné místnosti. Muž v kápi si pak stoupnul k ostatním. Bylo jich celkem hodně a budili dojem jakési zvrácené sekty. Když se rozhlédla, zděsila se. Vedle ní stály tři dívky, které znala. Sayuri, Tami a Mai. Co ty tu dělají? Záhy jí na tuto otázku bylo odpovězeno v podobě přivlečení dvou dalších hráčů. A konečně jí taky došlo, proč jsou tady. Konečně do sebe všechno zapadlo. Příchozími byli Naoki a Daichi.

Z davu mužů v kápích vystoupil jeden a pronesl: "Tyto dívky byly vězněny celý týden vězněny v kobkách jen o chlebu a vodě. Vy dva se nyní musíte rozhodnou, koho zabijete. Každý musíte zabít jednoho člověka a jméno, které vyslovíte, se nesmí opakovat. Aby přežili čtyři, musí zemřít dva. Pokud dnes nikdo nezemře, zabijeme vás všechny. Máte přesně hodinu na to, abyste se rozhodli. Čas vám běží," dořekl a schoval se do hloučku. Jasně byl vidět strach ve tvářích všech hráčů. Každý přejel pohledem po ostatních a bylo jasné, že každý uvažuje, koho obětuje. Jen se nikdo neodvážil tento krok udělat. Přece jenom zabít člověka není jen tak.

Erika také sjela pohledem z jednoho na druhého. "Ano, není jiné východisko," zašeptala, ale přesto ji všichni přítomní slyšeli a otočili k ní své pohledy. Erika se jen smutně pousmála, pomalu vytáhla pistoli, kterou měla zastrčenou pod volnou mikinou, nabila ji a přiložila si ji s roztřesenými prsty ke spánku. Ostatní na ni jen zděšeně hleděli. Nikdo nebyl s to vydat jedinou hlásku. Jen v němém úžasu sledovali Eriku a čekali, co bude následovat. Erika se naposledy podívala na všechny v místnosti, než zavřela oči a stiskla spoušť. Ozvalo se klapnutí na prázdno. Na to Erika svěsila ruku, která dřímala zbraň, podél těla a nechala pistoli dopadnout na zem v doprovodu vlastního smíchu. Všichni přítomní na ni dál civěli neschopni vydat jakoukoliv hlásku. Byli ještě zmatenější, než prve. Po chvíli ovšem Erika zvážněla. "Opravdu mistrovský plán," dávala si záležet na tom, aby ji všichni přítomní slyšeli, " čtyři rukojmí, čtyři pistole, čtyři náboje, jedna oběť a pět zachráněných. Dva osvoboditelé a dva zmařené životy pro záchranu čtyř lidí. Celkem tedy šest hráčů v této nelidské hře. Nezmýlila jsem se tedy. Není nezákonné tyto pokusy provádět? A to hlavně na dětech?" po těchto slovech pohlédla na muže v dlouhých hábech, kteří nyní sundali ze svých hlav kápě, jež skrývaly jejich identitu. "Od vlády jsme pro tento pokus dostali zvláštní povolení. Šlo o prostý test vaší psychiky a zkoumání vašeho chování. Jak jsi na to přišla?" odpověděl jí jeden z mužů, který evidentně tento "test" vedl. "Když se nad tím zamyslíte, není to tak těžké poznat. Ale váš test byl naprosto zbytečný. Je naprosto předvídatelné jak se kdo z nás zachová. Proto jsem věděla, že to musím být já, kdo dnes v uvozovkách zemře" "Proč si myslíš, že si jediná, kdo byl schopen tento úkol zvládnout?" zeptal se další z mužů. "To je velice prosté. Daichi by nikdy nenechal zemřít Sayuri a Sayuri to ví. Tudíž také ví, že je mimo nebezpečí. Navíc je velmi křehká na to, aby spáchala sebevraždu, nebo vlastní rukou zabila někoho z nás. Stejně tak Naoki miluje Tami a Tami Naokiho. Tak zbývám už jenom já a Mai. Mai by byla schopná zabít mě nebo Tami, ale nikoliv sebe. Hlavně kvůli žárlivosti, jelikož je až přespříliš jasné, že miluje Naokiho. Ale když se to vezme kolem a kolem, Tami by zabít nemohla. Tento čin by jí totiž Naoki nikdy neodpustil. Z tohoto vyplývá, že pokud se jedná o rozhodnutí ze strany nás čtyř rukojmích, jsem jasným kandidátem na smrt já." "A co ti dva? Mohli přeci obětovat dva lidi, aby zachránili čtyři." "Jak už jsem uvedla předtím Daisuke by zachránil Sayuri a Naoki zase Tami. Zemřela bych já a Mai. Ovšem pokud jim došel význam vašich slov: "Aby přežili čtyři, musí zemřít dva," o čemž silně pochybuji,mohli klidně obětovat i sebe. Jenomže jsou oba takoví srabi, že by to nedokázali." Řekla posměšně a podívala se směrem k vyděšeným tvářím Daisukeho a Naokiho, "Vidíte? Klepou se strachy i teď a to jim prakticky nehrozí absolutně žádné nebezpečí." Nikdo z "hráčů" nechápal, oč jde. Erika pokračovala: "Mai bylo jasné, že ona nepřežije, když jste přivedli ty dva, a tak se mohla uchýlit k už zmiňovanému obětování mne. Ale tohle jste věděli už od začátku." "Máš pravdu, ale v jednom se pleteš. Mysleli jsme, že se s Mai pokusíte zabít navzájem. Nepředvídali jsme, že by někdo obětoval sám sebe. I když jsme spíš doufali v nepředvídatelnost situace a v nějaký ten moment překvapení, kdy dostane situace zcela jiný obrat." "A teď po testu nás všechny propustíte a půjdeme každý zase svou cestou? Nebo se náš zbavíte? Použijete nás k dalšímu testu? "Už vás k ničemu nepotřebujeme. Kdybychom vás použili k jinému testu, dávali byste si daleko větší pozor a už byste nejednali spontánně. Bylo by to k ničemu. Zbavit se vás nemůžeme a upřímně bychom toho ani nebyli schopní. Takže vás propustíme a samozřejmě se o tomto testu nesmíte nikdy zmínit," řekl jiný muž se zápisníkem v rukou. "Víte ale, co by mě zajímalo?" zeptala se Erika, "Jak jste věděli, že nezabiji Naokiho?" Tato otázka členy výzkumného týmu zaskočila. "J-jak t-o myslíš?" zeptala se Tami tichým hláskem. "Tak jak to říkám," Erika se na ni ze široka usmála. "Jak jste si mohli být jisti, že se nezachráním tím, že obětuji Naokiho? Nikoho jiného bych z této "hry" zabít ani nemohla. K Daisukemu ani k Sayuri necítím zášť. Tami bych nezabila, jelikož ji ani pořádně neznám a ona mě neznala až doteď. Mai má srdce zlomené stejně jako já. Takže se Naoki, který mi zlomil srdce a naprosto jej pošlapal, stává dalším adeptem na oběť. Řekli jste, že my čtyři můžeme zabít jednoho člověka a tím zachráníme ostatní. Ale ten člověk musí být v této "hře" angažován jako "hráč", což Naoki bez debaty je," tohle všechny naprosto zaskočilo. "V tom případě," probral se z šoku jeden z vědců, "by jej mohla zabít i Mai. Není -liž pravda?" Erika zavrtěla hlavou. "Nikoliv. Mai by mu nikdy nedokázala ublížit." Po tomto rozhovoru vědci propustili všechny "hráče"a jejich životy se měly vrátit do stejných kolejí.

Šest náctiletých studentů nastoupilo po dvou do tří aut, které je odvezli domů. V jednom z těchto taxíků seděly i Erika s Tami. Seděly mlčky. Tami pozorovala ruce, které měla položené na klíně a stále se ještě klepala z onoho příšerného zážitku. Nedokázala pochopit, jak mohl být někdo tak krutý a vystavit děti takovému nátlaku a hrůze. Copak byli lidé opravdu až tak zkažení? Naproti ní Erika hleděla smířeně z okna, bez jakéhokoli náznaku čehokoliv, co by nasvědčovalo, že prožila něco traumatického. Popravdě se dokonce usmívala. Ten test byl pro ni zábava, jakou už dlouho nezažila. Dokázala, že v stresujících situacích vždy vítězí chladná logika a intuice. Odhadnutí pocitů ostatních a využít je ke snadné dedukci. Přesto se v té kobce necítila nejlépe a nahánělo jí to hrůzu. A ten záchod. Brr. Raději nevzpomínat. Ale ten závěr, kdy měli všichni v očích vypsaný strach a hlavně v tu chvíli, kdy zmáčkla spoušť. Krása. Možná to bylo divné, ale ona to brala jako takovou pomstu za svou neopětovanou lásku a zlomené srdce.

Auto zabrzdilo a řidič vystoupil, aby jako pravý gentleman otevřel Erice dveře. S přáním hezkého dne se rozloučili a řidič opět nastoupil do vozu a nastartoval motor. "Počkejte prosím," pípla Tami a otevřela zadní okýnko, aby zavolala na Eriku. Ta se otočila a přišla k autu s úsměvem na tváři. Řidič motor vypnul. "Ano?" nepřestávala se Erika usmívat. Tami to docela zarazilo. "Jak si to předtím myslela, že ti Naoki zlomil a rozšlapal srdce?" zeptala se jí Tami. "Tímhle se vůbec nezabývej. To je jenom mezi mnou a Daisukem. Je to všechno?" Tami přikývla a Erika se otočila k odchodu. "Vlastně ne. Jak jsi věděla, že ta zbraň není nabitá?" Erika se na chvíli zastavila a řidič nastartoval opět motor. "Nevěděla," řekla po chvíli Erika, ale už se k Tami neotočila čelem. Místo toho se rozešla ke svému domu a auto, v němž seděla Tami se rozjelo.

Erika ležela na posteli a pozorovala strop nad sebou. "Jak jste věděli, že nezabiji Naokiho?" "…Naoki…" "Zabít Naokiho" slyšela ve své hlavě. Proč ho nezabila? Mohla tak udělat situaci ještě dramatičtější. Samoskou věděla, že zbraň není nabitá. Jenom idiot by se nepodíval. Což byly vlastně všechny tři zbývající dívky. Tak proč Tami odpověděla, že to nevěděla? Odpověď je tak prostá. Další část její pomsty. Výčitky svědomí, že mohla kvůli nim přijít o život. Tenhle test jí nahrál do karet a perfektně vytvořil prostředí pro mistrovský herecký výkon. Teď už zbývá jen jeden krok, který už byl vlastně naplánovaný dopředu. Stěhování. Ano, přestěhovat se a změnit školu. Pak se po pár letech vrátit jako přízrak a vzbudit opět lítost a výčitky, které mezitím půjdou spát. A takto je trýznit ještě několik let, dokud si neuvědomí, jak moc jí ublížili. Nešlo pouze o Naokiho, ale i o Daichiho a Sayuri, kteří se jí vlastně vysmívali již svou existencí. Tím jak je Sayuri dokonalá. Jak všechno umí a zná. Že není nic na světě, co by nezvládla. A Daichi? Dokonalý idol každé dívky. Spolu tvořili ten typ páru, jež Erika duševně nesnášela. Proč nenávidět Tami? Myslím, že netřeba vysvětlovat. A Mai? Naivní slepička, která by nikdy nedokázala tu spoušť zmáčknout. Její odporná povaha byla hlavním důvodem, proč ji Naoki odmítl a proč ji Erika nenávidí. Šikana z ne tak dávné minulosti se nezapomíná. Ano, přesně to je ono. Ta hra byla naprostá fraška, protože ona by zabila kohokoliv z nich. A kdyby mohla tak klidně všechny. Ale hádejte se s vědci, co spolkli všechnu moudrost světa.

Erika si znaveně lehla na postel a po chvíli zavřela oči. Byla tolik vyčerpaná, že po pár vteřinách usnula hlubokým spánkem.