Červenec 2014

Vergil 18+

28. července 2014 v 21:35 | Teresa-san |  Povídky jiných autorů

A třetí povídka od Teresy- san :) je to HENTAI 18+ takže pokud jste nedovršili tento věk, čtete to pouze na svou zodpovědnost -_- :) jo a je to megadlouhé :DDD hezké počtení :D

Nebe bylo černé. Sem tam se objevil blesk, který nejen že ozářil tmavou oblohu, ale i celé okolí. Vypadalo to, jakoby se svět na chvíli rozzářil, ale poté se opět schoval do hlubin. Vítr byl divoký a prudký, skoro až nespoutaný. Bičoval koruny stromů a smetl vše, co mu přišlo do cesty. Listí se drželo nad zemí, občas se nějaký lístek zatoulal výše a zmizel do zapomnění. Déšť bubnoval jak do okenních parapetů, tak i do skel. Bylo až pozoruhodné, že se skla nerozlítla na střepy. S každým bleskem přišly i hromy. Ze začátku jen lehce zabručely, ale poté, ten finální, rozpoutal peklo. Vše najednou zesílilo. Když to vypadalo, že vše ztrácí svou sílu, příroda přesvědčila o opaku. Bylo to jako impuls, tlukot chaotického srdce v nesnázích. Pokud bychom si nyní vše představili, jako osobu žijící vedle nás, sdílící místo na Zemi, trpící skutky ostatních a cítící emoce, tak jako my, jak by ta podívaná vypadala? Byl by snad blesk tou hrozbou? Hrom tím strachem? Svit záblesk naděje? Vítr ta bolest? A déšť smívajíc nečistotu z budov, ulic a měst slzy, které zvýrazňují nedokonalost na obličeji? Cítili bychom to stejně? Ale kdo z vás by se teď nebál? Jedna osoba se nebála. Sledovala činy matky Přírody s chutí a s porozuměním. Neměla strach, ale respekt, který byl oprávnění. Milovala bouřky, nesnesla prudkost větru, ale zato ji blesky uchvacovaly. Hromy jí vždy dostávaly do kolen a déšť smíval zármutek. Ruce přitisknuté na hrudi a usmívajíc se pro sebe, se dívala dál. Myslela na něj, zda se vůbec ještě vrátí. Naposledy viděla jeho stříbrné vlasy, uhlazené dozadu a modrý kabát, který snad nikdy nesundával. Záblesk té ledově modré jí děsil, ale i sváděl, stejně jako jeho oči, v kterých se každý den topila. Byli průhledné, chladné, bez emocí, stejně jako jeho osobnost. Byl tichý jako oceán. Se stejnou silou ale dokázal své protivníky, jako obrovské slané vlny, přemoci. Vystouplé lícní kosti překrásně zdůrazňovaly tu krásu a eleganci, se kterou vybíral jen správná, nikoliv vulgární slova. Pevný postoj a vypracovaná hruď mu přidávali do vzhledu, který připomínal spíše tělo anděla. Svou tichostí byl záhadný, ale místo slovy se činil skutky. Jenže jeho tvář, bez emocí, z něho dělala perfektního démona. A také byl. Jeho suchý, téměř černý humor všechny okolo děsil, ale ona ho milovala. Nejenom proto, že chtěla slyšet hluboký leč jemný hlas, ale také proto, že nikdy toho moc nenamluvil. Ano, zamilovala se do něj. Do jeho perfektního vzhledu. Ale byl chladný. Tak moc chladný, až jí to bolelo, přímo rvalo srdce z těla. Mohl ji on milovat? Opětovat ty city k ní? Nikoliv. Byl zaslepen pomstou bratrovi. Duši měl černější a temnější než samotný ďábel. Místo baru se věnoval studii a četbě. Neproháněl dámské sukně, spíše se věnoval svým spolupracovníkům. Nevšímal si jí, byla mu pouze dobrá na žertíky. Občas jí nabídl posezení a knihu, aby si v pracovně nepřipadal osamělý, ale nikdy za tu dobu, co s ním je, nic nezkusil. Nepoděkoval, neobjal, nepolíbil, neprojevil sebemenší zájem. Pouze řval, přikazoval a donucoval. Byl paličatý, stejně jako ona. Jenže ať se mu vzpírala sebevíc, on vyhrál. Nebavilo jí to. Jednostranná láska bez naděje, pouze s bolestí.

Byla temná noc a on stále nikde. Nečekala, že se vrátí. Ani v to nedoufala. Věděla, že dřív nebo později ho bude oplakávat, ale nechtěla ho vidět. Dnes ne. Chtěla na něj zapomenout. S povzdychem se vydala do svého pokoje. Schodiště vrzalo, bylo skoro nestabilní, ale nahoru se musela nějak dostat. Dveře skřípaly, klika byla rezavá a dřevo shnilé. Nevadilo jí to. Lehla si do postele a hleděla ven z otevřeného okna. Měsíční zář dopadala na její pokožku. Vše se uklidnilo. Bouřka ustala, mraky se protrhly a mrholilo. Vítr se změnil ve větřík, který si s lehkostí poletoval po místnosti.
Zavřela oči, snažíc se usnout. Nešlo to. Před očima měla jeho. Představovala si ho. Vlasy lehce rozcuchané díky jejím hravým prstům. Čelo orosené potem. Tváře načervenalé a navlhlé. Rty oteklé, chvějíc se v rozkoši. Nestabilní dech a šeptání sladkých slov do jejího ucha, zatímco si jí tisknul více k sobě a přidával na přírazech. Ach ano, tak o něm snila. V jádře ucítila příjemné teplo. Byla v tom až po uši. Musela s tím něco provést. "Vergile…" šeptla. Křičel nebo aspoň pošeptal by její jméno? Jednou, dvakrát nebo víckrát? Vypadala by jeho tvář jako v extázi, jako v nebi? Nevěděla. Snažila se to nyní představit. Zavřela oči a pomalu vydechovala. Ruka jí putovala po údolí na hrudníku a konečky prstů zavadila o košilku. Když se dostala k intimnímu bodu, zarazila se a vyhrnula látku nad podbřišek. Strčila dlaň do nasáklých kalhotek a masírovala své ženství. Trošičku zalapala po dechu, ale neotevřela oči. Vzduch se jí dostal do spodního prádla a ochladil vzrušený bod. Prsty hladily oteklé a navlhlé strany její vagíny. Palcem si začala mnout klitoris. Zakňučela a uvolnila se. Druhou ruku strčila pod košilku a hladila své prso. Bradavky měla vztyčené. Uchopila jednu z nich do dvou prstů a zmáčkla ji. Křikla slastí. Dole se jí zatím nejdelší prst dostával do jeskyně. Jakmile tam dorazil, začala pumpovat. Rychleji. Vášnivěji. Divoce. Vyvrcholení se blížilo. Dlaní stiskla prso a mnula ho. Tvrdě, skoro bolestně. Ale bolest přebila rozkoš, která se jí rozlévala po celém těle. Mozek pracoval usilovně a též se oddával slastnému pocitu. Přidala další prst. Chvíli pumpovala, a pak přišel na řadu třetí. Dech měla nestabilní. Čelo bylo zpocené a tváře jí hořely v plamenech. Byla blízko, tak blizoučko! "V-Vergi-" než stačila svůj triumf, své uspokojení, zakončit křičením démonovo jménem, dveře se rozletěly. V šoku se rychle zakryla pod pokrývku. Cítila, jak je její tělo ochablé, v bolesti i v uvolnění. Oči se jí rozšířily a ústa měla dokořán. Ve dveřích stál samotný Vergil. Vlasy padajíc mu do obličeje, měl zplihlé a mokré od deště. Z kabátu mu kapala voda. Nedíval se na ni. Zrak měl upřený do země. "Co se stalo?" odvážila se zeptat, ale odpovědi se nedočkala. Konečně zdvihl svůj pohled na ni. Byla uřícená, rudá v obličeji a neupravená. Vlasy měla v chaotickém, ale pěkném stavu. Udělal jeden krok dopředu. Znejistila. "Jsi v pořádku?" další promarněná slova. Další krok. "Vergile?" nic, pouze další a další kroky. Lehce zaklonil hlavu a nasál její vůni. Cítil její šťávy, které jí stékaly po nohou. Byly i na prstech, které před chvílí měla v sobě. Neodradilo ho to. Povzbudilo to jeho démona. "Vstaň." Přikázal ji, když stál u kraje postele. "Vergile…" zastavila se a nabrala dechu "… co se ti stalo?" Neodpověděl jako předtím. "Nebudu se opakovat." V hlase stříbrovlasého šla cítit netrpělivost. Neváhala tedy ani minutu a vylezla z postele. Stáli naproti sobě a hleděli si do tváře. "Pojď sem." Ukázal prstem na místo, přímo u něj… spíše těsně před ním. Raději mu nepokládala zbytečné otázky a šla na vybrané místo. "Otoč se." Byl další jeho příkaz. Váhavě se na něj podívala, ale uposlechla ho. Ukázala mu tedy zad a čekala, co se bude dít dál. Z nenadání ji dvě paže uchopily boky a přitáhly k Vergilovi pevné hrudi. Ze zadu ji něco popichovalo. Nebylo to snad "to", co si myslela. Byl opravdu Vergil vzrušený? Z čeho? Možná z toho, co dělala na posteli? Líce ji spláchla červeň. "Stůj klidně." Najednou ji vzal do náruče. Tiše pískla nad jeho činem. Šli pryč z jejího pokoje, nevěděla vůbec kam.

Nejspíše jí to došlo. Vergil zabil Danteho… jak mohl?! Oči jí začaly vlhnout. Byla vyděšená a také oplakávala stříbrovlasého bratra. Když byli v jeho ložnici, zabouchl dveře a položil ji na postel. Ještě než stačila vstát, křičet nebo aspoň utéct, démonovo tělo se nad ní vznášelo. "P-prosím…" plakala. "Dante… utekl…" byla jediná slova, která slyšela, než se jeho rty ocitly na jejích. Oči měla vytřeštěné. Polibky mu neoplácela, stále to pro ni byl šok. Dante neumřel? Byla to pro ni úleva. Ale proč to všechno? Bylo to kvůli tomu, že Vergil po pomstě toužil tak moc až ho to užíralo? Nebo to byl stesk?

Po chvíli se od ní odtrhl. Pohleděl na ni, na její vyděšený výraz. Odvrátila se od něj, ale poté ucítila pevní stisk na bradě. Otočil si jí zpět k sobě. "Budeš se na mě dívat." Řekl stroze a naklonil se k ní. Opřel si své čelo o její. Teplý dech jí hladil vystrašenou tvář. "Tak pro-" než stačila dokončit větu, mužské rty se vrhly na protější. Byl to hrubý polibek, plný vášně a dominance. I když se tomu pocitu zdráhala, líbilo se jí to. Chtěla to, snila o tom, ale proč se ta myšlenka zdála najednou odporná? Možná proto, že Vergil nebude muž s citem, nýbrž násilník. Stříbrovlasí ztrácel trpělivost, musel ji nějak přinutit k odezvě. Jazykem jí olízl spodní ret, žádajíc o vstup. Vzpírala se mu i tomu pocitu. Zabručel nad jejím chováním a nechal svou ruku plazit po jejím těle. Šáhl ji pod košilku a tápal po jejím prsu. Pevně ho uchopil. Dívka se pod ním svíjela a hekla. Využil situace a hrubě jí do úst strčil jazyk. Prozkoumával každičkou píď, skoro až nenasytně. Jeho ruka nikdy nepustila její ňadro. Masírovala ho, mačkala. Prsty si pohrávaly se ztopořenou bradavkou. Byla vzrušená, poznal to. V břiše cítila menší zachvění, které bylo příjemné. Slzy ustaly a tvář uschla. Nechala se ovládnout tím pokušením. I kdyby měl být zítřek ten nejhorší den jejího života, co může ztratit? Vždy tu existuje ta druhá možnost. Nakonec zavřela oči, ruce mu obmotala kolem krku a polibky mu oplácela. Byl démon najednou v šoku…? Zdálo se. Jeho tělo v té reakci ztuhlo a jazyk přestal pokračovat ve svém útoku. Jenže opět se dal do pohybu. Dívčin mokrý štětec párkrát zavadil o jeho a poté se utkaly v bitvě. Je jasné, že Vergil vyhrál. Byl hrubý a nelítostný. Vzdechy vycházely z ženských úst. Ty zvuky… miloval je. Byla to jako hudba pro jeho uši. Ty vlhké, mokré a měkké štětce o sebe vždy zavadily a vyměnily si pár láskyplných doteků.

Sama se přinutila udělat i svůj krok. Nadzvedla boky a začala je třít o Vergilovi. Cítila, jak jeho ztopořený úd hladil její vzrušené jádro. Dech měla nestabilní, skoro kolísavý. Démonovo druhá ruka se plazila po břiše "omegy", která se pod ním svíjela v rozkoši. Jeho úd párkrát sebou trhl, když o něj otírala své boky. Mužské prsty si pohrávaly s lemem kalhotek. Chvíli jí šimraly na podbřišku, ale pak se dostaly do nasáklého spodního prádla. Oh Bohové… ten pocit… zmocňoval se ji víc a víc. Zakňourala a záda měla klenutá, jakmile cítila jeho prsty hladit stěny kolem jejího otvoru. Rukama si ho přitáhla blíže k sobě. Jejich rty se nikdy neodtrhly. Nepotřebovali vzduch v tento moment. Museli si vychutnat ono sladké a hříšné, které měli ještě před sebou.

"V-Vergile…" přerušila najednou to kouzlo. "… proč-" "Mlč (y/n)..." uzemnil ji. (y/n) se opět zmocnil strach. Jakmile viděla jeho oči, zděsila se. Byly krvavě zabarvené, plné vášně ale i násilí. (e/c) oči se třásly a naplnily slanou vodou. Křikla. Hlasitě a chraplavě. Vergilovo prst do ní pronikl. Pumpoval strašlivou rychlostí. Trochu to bolelo, ale byla to příjemná bolest. (h/c) vlasy jí spadly na přikrývku, když zaklonila hlavu. Než si stačila něco uvědomit, démon z (y/n) strhl košilku. Odtáhl se, aby si ji lépe prohlédl. Oči mu zavadily o hrudník. Smyslně si olízl rty a vrhl se na pravou bradavku. Sykla slastí, ale tu nahradila bolest, jelikož stříbrovlasý skousl bradavku. Nevěděla, co si o tom všem má myslet nebo co udělat. Zrak měla mlhavý, kvůli velkému množství slaných slz. Ale i tak, stejně jako na začátku, nechala se zlákat. Prsty mu zabořila do stříbrných vlasů a povzdychla si. Ihned začala houpat své boky, tak jako na začátku, proti jeho. Nohy obmotala kolem štíhlého, leč svalnatého pasu. Nechala Vergilovo erekci třít o svá stehna. Muž nad ní zabručel, skoro vzdychl a přidal další dva prsty. (y/n) stěny se utáhly kolem démonovo dlouhých prstů. Kroutila svou pánev proti nim a zároveň třela jeho penis o stehna. Stříbrovlasého zručné prsty se pohybovaly dovnitř a ven. Palcem třel klitoris… jednou… dvakrát… třikrát… pořád dokola… když už… Její tělo umíralo touhou toho pocitu dosáhnout. V břiše ji pukl uzlíček nervů… vášeň a uspokojení se rozlévala po ochablém těle. Stěny svíraly všechny tři prsty silně. Šťávy jí tekly z oteklé vagíny a namáčely tak část Vergilovo ruky. Pohled byl mlhavý, tváře načervenalé. (h/c) vlasy byly nasáklé potem. Jakmile švihla hlavou, dostaly se jí do obličeje. Křikla démonovo jméno. Jeho jazyk ani zuby ještě nepustily ztopořenou bradavku, ještě ji lízal, hladil a kousal... nemohl se nabažit (y/n) masa a krve. Finální vlna uspokojení způsobila zkolabování dívčinina těla. Bylo to… překrásné, divoké, uspokojující, nezkrotné. Avšak konec ještě nenastal.
Vytáhl z ní prsty a ponechal ňadro studenému vzduchu. Pozoroval (y/n) vyčerpanou tvář. Hravě a dychtivě olízl své prsty, které byly zašpiněné jejími tekutinami. Chuť nebyla nějak specifická. Spíše nevýrazná a trochu krémovitá. Ale i tak mu to chutnalo… a chtěl víc… mnohem víc… chtěl cítit, jak bude jeho úd v ní. Neměl v plánu být milý… chtěl ji tak moc… tvrdě… zvířecí pud se ho zmocnil. Neváhal ani sekundu, roztáhl její nohy a začal pracovat na opasku.

(y/n) byla vyčerpaná a udýchaná. Bylo to lepší, než když si to dělala sama… mnohem lepší… Slyšela tiché zaklení a pohleděla na stříbrovlasého démona. Zápasil s páskem od kalhot. Mohla v nich vidět ztopořený kolík. Působilo to na ni celkem bolestivě, když viděla, jak se tmavě modrá látka napíná. Posunula se tedy níž a ujala se vedení. Vergil byl překvapen, ale kupodivu ji nechal. Rozepnula mu pásek a chtěla pokračovat u zipu. Avšak on jí zastal. Chytl (y/n) zápěstí a přišpendlil ji ruce nad hlavu. Zuřivě ze sebe stáhl kalhoty a chytl svůj úd. Opřel ho proti jejímu otvoru. Nebyla už vystrašená. Věděla moc dobře, že ho chce mít v sobě, stejně jako on chce být v ní. Lehce mu pokynula a nadzvedla boky. Démon opět zavrčel a skousl si ret. Teď byla ta pravá chvíle… nemohl se dočkat, až v ní bude… cítit znovu její chvění… přijít k orgasmu… Prudce, skoro až násilně do ní vrazil svůj penis a hodil hlavou dozadu. (y/n) se svíjela v bolestech, když do ní pronikl. Měla pocit, že jí roztrhne.

Dostala kousek odhodlání a omotala mu nohy kolem pasu. On ji chytil za stehno a začal se pohybovat. Pomalu… vášnivě… na každém pohybu si dal záležet. Kroutil svými boky, aby se do ni dostal co nejhlouběji. Zrychlil tempo i svůj dech. (h/c) koule se setkali s jeho, nyní už modrými oči. Viděla v nich toho starého Vergila. Pohled jí změknul. Svůj rozkrok měla v jednom plameni a bolest nahradila rozkoš, která byla příjemná a rostla s každým jeho pohybem. Jak zrychloval, stiskával ji stehno hruběji a ruce uvolnil z pevného sevření. Ihned mu dlaně položila na tváře a vrhla se mu na rty. Jazyky o sebe třely a prozkoumávaly ústa protějších. Jenže kvůli nedostatku vzduchu a větší tělesné námaze se museli od sebe odtrhnout. Démonovo výpady byly nyní mnohem zuřivější. Úd mu pukal v její pochvě. I ona se blížila k vyvrcholení. Šťávy z ní vytékaly a posloužily Vergilovi jako lubrikant. Tvrdnul víc, ale cítil, že vyvrcholení se blíží.

Nestabilní dech… v místnosti byl cítit pot, slzy, (y/n) šťávy a Vergilovo sperma… oba se na posteli svíjeli, líbali, dotýkali… tak moc potřebovali jeden druhého v této chvíli. Celé ty roky, kdy ona pro něj schovávala své city a on svou frustraci, se propojily a vytvořily milostný uzel.

Mokré stěny svíraly a utahovaly úd, nohy ho tlačily do boků a tahaly blíže. Prsty mu bořila do jemné stříbrné srsti. "V-Vergile…" vzdychla a pohleděla na něj. "Dívej se… jenom na mě…" nepřikázal, spíše ji poprosil mezi nestabilním dechem a chvějící se rty. Opět mu přikývla a pohled ji zůstal na démonovo tváři.

Prudce do ní neustále vnikal. Uzlíček nervů se zdál, že každou chvíli vybuchne, stejně jako jeho penis v její pochvě. Stačilo jenom pár pohybů… ještě své výpady prohloubil. Pánví točil dychtivěji, blížíc se ke konci. Vergilovo varlata pleskala o zpocenou kůži (y/n) pozadí… vzrušovalo ho to ještě víc.

"Omega" se pod ním svíjela, připravujíc se na vyvrcholení. "V-VERGI-AH!" "Řekni to…" hlavu ji zabořil do krku a sál kůži na jejím krku. "Vergile…" vzdychla. Najednou… k tomu sladkému konci… vše vybouchlo. Tělo zasáhla vlna rozkoše… mokré pysky se utahovaly kolem údu… nádherné, dokonalé, vyčerpávající. Nic necítila v tu chvíli. Pouze démonovo tělo přilepené na jejím… semeno rozlívající se uvnitř blaženého a citlivého místa. Pohled se zmlžil, stejně jako mysl, která byla zabraná do rozkoše a uspokojení.

Vergil zkolaboval na (h/c)vlásce a vyndal z ní mokrý a zvadlý úd, avšak neslezl. Oddechoval po náročném sexu a položil si hlavu mezi její prsa. Světlé modré oči pohleděly na tvář jeho nové milenky. Měla zavřené oči a zhluboka se nadechovala. Jakmile se dívčin dech uklidnil, prsty se mu kradla po tváři a palcem hladila bledé líce. "Vergile?" hlesla potichu. Neodpověděl. Lehl si vedle ní, natáhl se pro přikrývku a oba zahalil dekou. Rukou ji objal kolem pasu. Bradu zakotvil na temeno (y/n) hlavy a zavřel oči. "Spi…" zašeptal chladně a více ji přitiskl k sobě.

Dívka zavřela oči a spokojeně se usmála. Nechtělo se jí už brečet. I když tam pro ni nebylo místo ani pochopení, spokojila se s tím. Bylo to… komplikované… chladné a neopětované. Ale i tak mohla usnout. Těšila se na zítřek. Věděla, že se na ni bude koukat jinak. Sice to nebude dávat znát, ale i tak bude pro Vergila něco jiného. Milenka. A kdo ví? Třeba ho naučí milovat. Milovat ji a odpustit bratrovi. Pomaloučku usínala. Tělo se jí ještě trošičku chvělo vyčerpáním, ale (y/n) se podařilo usnout. I kdyby tohle vše mělo znamenat konec světa, byla ráda, že aspoň jednou mohla s ním být takhle. Bez přetvářky a plně otevřena.


Vše není jednoduché, jak se zdá. Láska je komplikovaná. A v této době, kde oba dva žijí, nemá tento pocit své místo. Politujme tedy dívčinu, která se narodila s představou, že její život bude jednou jako pohádka…

Soft 12+

28. července 2014 v 21:30 | Teresa-san |  Povídky jiných autorů
A další povídka od Teresy- san :))) tentokrát yaoi :DDDD užijte si to
12+

"Myslel jsem si, že jsme si to už vyjasnili.", zabručel černovlasý, ale nechal muže vstoupit do jeho bytu. "Je doma?" "Ne, šla s dětmi ven." "Máš něco k pití?" "Gackte…" "A něco k nakousnutí? Mám celkem hlad." "… měl bys raději odejít.", pohrozil mu, ale tak či tak to nemělo žádný účinek. Postarší muž se uvelebil na pohovce a pousmál se. Rukou poplácal vedle sebe místečko na tmavě koženém gauči, naznačujíc, aby si k němu jeho nový milenec sedl. Miyaviho to nijak nepotěšilo, obzvlášť se mu nelíbilo, jak se jeho dobrý přítel chová. Stejně si ale přisedl, dostatečně daleko, aniž by ho však nějak urazil. "Furt se mě bojíš…?" otázka přišla neočekávaně, tajemně a svůdně. "Ne…", špitl mu zpátky. "Ví o tom?" "Nic jsem jí neřekl.", odpověděl prostě, ale nepodíval se na něj. Stále se bál, že kdyby jen očkem na něj koukl, naděje, že toto je jenom sen, by se rozplynula. Hnědovlasý se přisunul blíže, jenže mladý Japonec se zase od něj odsunul. "Já vím, že to chceš." Rychle ho chytl, aby mu neutekl, jemně, lehce, bez úmyslu mu nějak ublížit.

"Ale to nejde."pohladil ho. "Jde."odporoval mu "Jsem ženatý." "A miluješ ji?" tichá pauza mezi nimi nastala. "Myslel jsem si to." Ušklíbl se a vzal jeho hebké tváře do svých širokých rukou. "Miyavi?" i tak se na něj jmenovaný nechtěl podívat. "Nenávidím tě", vyřkl tlumeně. Gackt ale věděl, že to nemyslel vážně. "Užijeme si to, jako minule, slibuji." Opatrně mu vtiskl polibek. "Dobře….", vzdal se černovlasý. "Ale prosím, buď něžný." Postarší se hlasitě zasmál. "To já jsem přeci vždycky."


Books 12+

28. července 2014 v 21:07 | Teresa-san |  Povídky jiných autorů
Tak a máme tu povídku od Teresy-san :)))) je to Yuri XDD hezké počtení a doufám, že se vám bude povídka líbit tak jako mě :))))))) 12+

Nechám jí nedotčenou, ležet jen tak na stole. Do poloviny přečtenou, zavřenou, střed budu mít určen záložkou. Někde tam přeci musí být dobré místo pro začátek i konec. Musí zůstat neposkvrněná, aby se mé sny nerozplynuly jako ranní mlha v deštivém počasí. Samotnou jí tam nechám, ať na ní žádné nástrahy nečekají… chci jí chránit od všeho nebezpečí.
Je pro mě záhadou, dobrým zakotvením, skvělým způsobem pro uklidnění. V té dané chvíli s ní mohu být sama, nekontrolována ostatními, svou pravou tvář nemusím skrývat.
Slova jsou krásná, krásnější jsou však skutky, kterými mou mysl stále získává…

V tiché místnosti se ozvalo zacinkání klíčků, zvuk otevírajících se dveří upoutal mou pozornost. Nahnula jsem se z křesla a podívala se do předsíně. Právě za sebou zavírala, kabát i s čepicí odložila na věšák. Přivítala se s naším psíkem, zula si boty a pročechrala své krátké vlasy. Uvelebila jsem se zpět do měkkého polštáře a čekala, než přijde. "Ahoj.", ozvala se tiše, avšak mile. "Ahoj.", odvětila jsem jí, položila knížku na stolek před sebou a ruce si položila do klína. Usmála jsem se, stejně jako ona na mě, celý den jsem se těšila, až zase uvidím její tvář. Pomalým krokem ke mně šla, zastavila se přímo přede mnou. Přikrčila se, opatrně mě chytla za ramena a políbila mě. Roztála jsem v jejím dotyku, svou vahou jsem se opřela o její rty a polibek jí opětovala. Zvedla jsem ruce, obmotala je kolem jejího štíhlého krku, přitáhla si svou milovanou blíže. "Stýskalo se mi…", zašeptala jsem, jakmile jsem se odtáhla od jejích měkkých rtů. "Mně taky." Pohladila mě po tváři a věnovala mi další polibek, tentokrát na čelo. "Zase čteš?" narovnala se a vzala mi rozečtenou knížku ze stolku. "No ovšem, rozšiřuji si slovní zásobu." Konstatovala jsem pyšně a vstala z křesla. "Zrovna ty s tou tvou prořízlou pusou to opravdu potřebuješ." Uchechtla se. "Když žiju s tebou, musím přeci umět dobře argumentovat." "Oh, tak já tedy za to mohu?" "Ano, nebýt tebe, nebyla bych tak upovídaná." "S tím mlýnkem místo pusy ses už narodila." "Ale jak mi narostl od doby, co tu bydlím, že?" koketně jsem si jí přitáhla k sobě. "Asi ti koupím víc knížek, aby naše "argumentování" bylo zajímavější." Objala mě pevně a pousmála se.
Navzájem jsme si dívali do očí, ani jednou jsme neuhnuli se zrakem. "Možná bych ani ty knížky nepotřebovala, abych tě přesvědčila, že mám na vrh.", zašeptala jsem, skoro přikrčeným hlasem, když naše tváře byly jen pár centimetrů od sebe. Na tváři mé přítelkyně se objevil úšklebek. Silněji mě k sobě přitáhla, naše hrudníky se už navzájem drtily. "Tvůj návrh přijímám…", šeptla také, hned naše rty opět spojila. Užívali jsme si pocitu opojení, ale musela jsem se odtáhnout…

"Chyběla jsi mi…" "Ty mě víc." "Zůstaneš tu?" "…" "Prosím…?" "Ano…"

Zůstává tu semnou navždy, avšak pozor na ní musím dávat. Mé pocity mi opětuje, i když v tajemnu je schovává. Našla jsem pro ni místo bezpečné, je obklopena stránkami i jiných příběhů. Naše knihy však budeme psát spolu navěky…

Sen vs realita 4/4

7. července 2014 v 0:39 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai
Takže máme tu poslední část :) kdo čekal happy end tak .... no nebudeme spilerovat :))))))) Kitsune

To, že jsou její rodiče rozvedení jsem věděla už dávno, i když o tom moc nemluvila. Já znala pouze její matku a otčíma, jež mi právě otevřel, a s udiveným výrazem mě pustil dál.
"Je doma…" ani jsem tu otázku nestačila doříct, když mě vyrušilo vrznutí dveří. Myslela jsem, že se v nich objeví její tvář, ale byla to pouze její matka. "Jela na dva týdny ke svému otci. Ona ti o tom neřekla? Asi jenom zapomněla," vykouzlila na tváři úsměv a ve mně hrklo. "Kdy odjela?" vychrlila jsem ze sebe a zapomněla jsem na veškeré vychování. Udiveně se na mě dívali.

Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo k autobusové zastávce. Tak, tak jsem stihla autobus jedoucí na nádraží. Měla odjet vlakem. Mezi jejími rodiči, bylo zvláštní napětí plné sváru a vzteku, takže se další hádce mezi nimi chtěla vyhnout. Rozvody byly vždycky těžké, a ne každý je zvládal s chladnou hlavou. Obdivovala jsem její sílu a až teď si uvědomila, jak těžký musela mít život a já jí to zrovna dvakrát neulehčovala. Až teď mi konečně začalo všechno docházet. Teď teprve všechno do sebe zapadlo. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tak slepá? Tak nevšímavá? Nervózně jsem poklepávala nohou. Cesta se dneska vlekla snad víc než obvykle. Konečně jsem dorazila na určenou zastávku a vyletěla jsem z autobusu jako raketa. Když jsem doběhla k nástupišti, vlak z něj zrovna vyjížděl. Běžela jsem chvíli vedle něj a vyhlížela v oknech červenou hlavu, ale nenašla jsem ji. To už vlak nabral rychlost a já se jen dívala, jak mi mizí v dáli. Nestihla jsem to. Propásla jsem možná poslední šanci, která mi zbyla. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a tvář skryla do dlaní. Tak takhle bolí doopravdy zlomené srdce? Bylo mi do breku, ale nemohla jsem přece bulet na veřejnosti. "No tak holka. Seber se!" opakovala jsem si stále do kola.

"Co tady děláš?" vytrhl mě z myšlenek známý hlas a já ztuhla. Zvedla jsem hlavu a podívala se na tu, jíž onen hlas patřil. Stála tam s kufrem na kolečkách a koukala na mě tím smaragdovým pohledem, v němž jsem se ztratila už ten první den v nemocnici a v němž se ztrácím i teď. "Tys neodjela?" zachraptěla jsem a ona si mě změřila pohledem. "Ne, ještě ne. Vlak mi jede až za půl hodiny. Ale co tu děláš ty?" v hlase jí zněl vztek smíšený se smutkem. Na nic jsem nečekala a popadla ji za zápěstí. Druhou rukou jsem popadla kufr a táhla ji spolu s ním za sebou. Kupodivu se nebránila a odevzdaně mě následovala. Bylo mi v tu chvíli fuk, že se na nás lidé dívají a kroutí hlavami. Bylo mi jedno, že někteří utrousili nejapné poznámky. Teď pro mě totiž existovala jenom ona a nikdo jiný. Právě teď měla nastat ta chvíle, kdy nechám sny navždy za sebou a plně se ponořím do reality. Do jediné reality, kterou uznávám a to je realita s ní po boku. Dotáhla jsem ji za roh, kde nikdo moc nechodil a opřela ji o stěnu. Ruce jsem položila vedle její hlavy z obou stra, aby jí nenapadlo mi utéct. Hlavu jsem měla skloněnou a chvilku tam mlčky stála, než jsem se odhodlala promluvit.

"Nenávidím tě," zašeptala jsem a zvedla k ní svůj pohled. Dívala se na mě s mírným náznakem bolesti v srdci. Tohle zřejmě nečekala, ale já jí to musela říct. Říct jí všechno.
"Nenávidím sebe. Nenávidím to, kdo jsem a nenávidím to, čím jsi ty. Nechápu vůbec nic. Proč si mě nemohla nechat na pokoji? Proč si mě nenechala umřít? Proč si mě neopustila jako všichni ostatní. Proč?" po tváři mi stekla slza a ona se na mě dívala s jakýmsi pochopením. "Proč jsi mi vždycky povídala o naprostých blbostech, místo aby ses svěřila se svými problémy? Proč jsem já byla tak slepá? Proč sis kvůli mně přebarvila vlasy na červenou a vzdala se tak těch nádherných blond vlasů," slova mi z úst vycházela a pro mnohé by nedávala smysl, ale pro ni, pro ni smysl měla. Konečně jsem se jí otevřela a všechno jsem ze sebe vysypala. Když jsem svůj dlouho potlačovaný citový výlev ukončila, opřela jsem si čelo o její rameno a chvíli jsme tam tak stály, než jsem zašeptala ty dvě slova. "Miluju tě."

Její vlak odjel už před pěti minutami a ona tam přesto stála se mnou a objímala mě. Když jsem k ní konečně znovu zvedla svůj pohled, usmívala se. Nemohla jsem to vydržet a políbila ji. Její rty byly měkké, poddajné a chutnaly po jahodách. Celým tělem mi projela zvláštní vlna a já si ji za boky přitáhla blíže k sobě. Líbaly jsme se dlouho a upřímně mi bylo jedno, kolik lidí nás přitom mohlo vidět. Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Konečně jsem našla svou spřízněnou duši a doufám, že i životní lásku, i když kdo ví, co nám zítřek nachystá. Ale já teď nehodlám řešit, co bylo a bude. Já žiji touto chvílí, která se mi vryje do paměti navždy. A i kdyby to jednou byla pouhá vzpomínka, tak to stojí za to, protože je to realita a ta není nikdy tak zlá, jak se může zdát. Sny jsou sice krásné, ale nejsou skutečné a ten kdo jimi žije, nežil nikdy doopravdy. To je to, co jsem se naučila a co si zapamatuju do konce svých dní. A doufám, že si to zapamatují i ti, kteří právě dočetli příběh, jedné naprosto neznámé dívky.


Sen vs Realita 3/4

6. července 2014 v 0:05 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai

předposlední část :)))) hezké počtení :)))) Kitsune

Stála jsem před ní málem s otevřenou pusou a nebyla jsem schopna vydat jedinou hlásku. V hlavě jsem měla totální guláš a nechápala jsem, jak se tohle mohlo stát. Ona jen nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou a koukala se do země.

"Co sis to udělala s vlasy?" zeptala jsem se jí, když jsem ten šok konečně rozdýchala.
"Ty sis všimla?" pípla jenom. Byla hrozně napjatá a mírně vystrašená.
"Toho bych si nevšimla jedině, kdybych byla slepá. Ta červená svítí na kilometr daleko," nemohla jsem si odpustit poznámku s mírně pobaveným tónem. Musela jsem tuhle situaci nějak odlehčit, protože jinak bych se asi zbláznila. "Proč ta náhlá změna? Já myslela, že máš svoje vlasy ráda," pokračovala jsem a ona ke mně zvedla svůj smaragdový pohled.
"Chtěla jsem prostě jenom změnu," už se tolik nebála.
"Úplně by stačil nějaký melír. Nemusela jsi je mít hned rudé."
"Ale já jsem tě jenom chtěla překvapit,"zněla trochu zklamaně.
"No tak to ti teda gratuluji. A zítra si je přebarvíš na černou? Vím, že máš můj deník a taky vím, o co se tu snažíš." Ano, byla jsem pořádně vytočená. Taky jsem měla důvod. Nesnášela jsem, když se někdo vrtal v mých záležitostech. Obzvláště, když se ona snažila proniknout do temných zákoutí mé mysli a mého života. Bála jsem se totiž, že by mě pak zavrhla, což bych nepřežila. Tentokrát bych svou smrt dotáhla až do konce. Už jen její blízkost mě ubíjela, jen jsem nechápala proč.


"Ty víš?" zeptala se udiveně s mírným ruměncem na tvářích.
"Ano vím, ale tohle ti vážně nevyjde. Vím, že máš můj deník a jestli tohle má být cesta, jak ze mě vydolovat, proč jsem se chtěla zabít, tak je to vážně hodně uhozené. Tohle citové vydírání na mě ale nezabírá, takže sis vlasy zničila úplně zbytečně. Měla jsem za to, že ti to došlo. Téma "MOJE SEBEVRAŽDA" je tabu," poslední větu jsem málem zakřičela a ona se lekla. Sklopila pohled a cosi zašeptala. "Co říkáš?" zeptala jsem se se vztekem v hlase. "Že vůbec nic nechápeš," zakřičela, otočila se a spěšně zamířila pryč. Nechala mě tam stát s vyjeveným a nic nechápajícím výrazem. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela křičet a poprvé, co jsem ji viděla plakat. Alespoň mi připadalo, že jí po tváři jedna slza stekla, když se otáčela. Bodlo mě při tom pohledu u srdce. Co to bylo za pocit? Vracela jsem se domů a celou dobu o tom přemýšlela. Vlastně ještě než jsem šla spát, probíhaly mi hlavou všechny vzpomínky na ní. Víčka se pomalu zavírala a já se propadala do říše snů.

"Takže ses vrátila?" pronesla jsem s jistou dávkou arogance v hlase a otočila se na dívku s černými vlasy, jež stála za mnou.
"Myslela jsem, že mě uvidíš ráda," usmála se nevinně a posadila se a já jsem si sedla vedle ní. Hleděly jsme mlčky na hladinu azurového jezera, ve kterém se odrážel krvavě rudý západ slunce. Přímo vedle mě byla ONA. Vrátila se a se mnou to ani nehnulo. Myslela jsem totiž na někoho úplně jiného.

"Víš, že jsi úplně slepá?" zasmála se po chvíli černovláska a já jen zvedla koutky úst v náznaku úsměvu. Ano byla jsem naprosto slepá. Tak slepá, že jsem neviděla ty velmi podstatné věci a všechno jsem tím zkazila. "Vím, ale co mám teď dělat?" nevěděla jsem si s tím rady. Nejenže jsem ignorovala city někoho, kdo mi byl nejblíže, ale já ignorovala dokonce vlastní city. Tolik jsem se jim bránila, tolik jsem se jich bála. A k čemu to bylo? K ničemu. "No měla bys jí rychle najít. Myslím, že si obě máte co vysvětlovat," měla pravdu. Ještě chvíli jsme tam seděly mlčky, než se sen začal rozplývat. "Děkuji ti," řekla jsem a podívala jsem se na ní. Ona se jen usmála, políbila mne na čelo a pak zašeptala pouhé "Sbohem," než se rozplynula stejně jako celý sen. Tentokrát už navždy.


Mě ještě čekala jedna důležitá věc, která nesnesla odkladu. Už jsem si byla svými city k ní jistá a byla jsem si jistá i jejími city ke mně. Psala jsem jí zprávy, abychom se sešly, ale neodpovídala na ně. Volala jsem jí, ale pokaždé mi to položila. Takhle se to táhlo celý týden a já už byla bezradná. Rozhodla jsem se proto jít rovnou k ní domů a nenechat se odbýt, protože jinak budeme nešťastné obě. Když mi ovšem otevřel její otčím, čekalo mě nemilé překvapení.

Sen vs Realita 2/4

1. července 2014 v 23:30 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai

ták jo... druhá část povídky Sen vs Realita, povídka která tak nějak navazuje na předchozí jednorázovky Oheň a Cirkus....... hezké počtení........ teda alespoň doufám že to někdo čte :)))))))) Vaše OF Kitsune

Uběhly již tři týdny ode dne, kdy jsem se rozhodla skoncovat se svým životem. Neúspěšně, musím podotknout. Stalo se to, že mě někdo našel a zavolal sanitku. Proč se jenom musí ostatní lidé plést do mých věcí? Tehdy jsem to nechápala, až později…

…Probudila jsem se až v nemocnici, kde jsem se také dozvěděla, kdo byla ta "dobrá duše" jež mne zachránila před tou nádhernou smrtí. Nejprve jsem ani neotevřela oči a poslouchala pípání nemocničního přístroje. Pípal v pravidelných intervalech a to mě pomalu opět kolébalo do nádherného spánku, když tu náhle se ozval jiný zvuk. Vrznutí židle. A právě onen nečekaný zvuk mne donutil otevřít oči. Vedle mého lůžka spala na židli dívka. Hlavu měla položenou na mé posteli jen kousek od mého obličeje. Blond vlasy jí spadaly do tváře, takže jsem vůbec nepoznala, o koho jde. Působila na mě tak klidně a nevinně, jako anděl, jež se snesl z nebe. Neklidně se zavrtěla a pomalu otevřela své oči. Nyní jsem se ztrácela v nádherných očích barvy smaragdu, které na mě koukaly s čímsi skrytým. Usmála se na mě a já odvrátila tvář. Zřejmě až moc zbrkle, protože se mi zatočila hlava a opět jsem se propadla do hlubokého spánku…

V té nemocnici jsem strávila 14 dní, kdy za mnou každý den docházela. Byla na můj vkus až moc "živá". Ta radost a optimismus z ní jen sálali. Byla hrozně ukecaná a neodbytná. Vlastně mluvila jenom ona, protože už první dva dny bylo jasné, že ze mě nevydoluje jedinou větu. Nijak jí to nevadilo ani nebránilo v tom, aby mi o sobě řekla i ty nejmenší nejnepodstatnější detaily. Začínala mi už lézt krke, a když mi řekla, že chodí na stejnou školu jako já, zhrozila jsem se a v duchu žádala všechny svaté, ať mě ušetří. Jenže první týden pobytu už jí došla téma "JÁ" a začala mi povídat o věcech naprosto odlišných než ty předchozí. Dokonce z ní vylezly i inteligentní věty hodné zamyšlení. Můj názor na ni se úplně změnil a já jí poprvé začala odpovídat na její dotazy. Ovšem téma "Můj pokus o sebevraždu" bylo zcela tabu. Nosila mi úkoly, se kterými mi oddaně pomáhala, takže když jsem za další týden nastoupila do školy, byla jsem na tom s učivem o dost lépe než mí spolužáci. Myslela jsem, že s vrácením se do školy, zanikne i přátelství mezi mnou a onou blondýnkou, ale nestalo se tak. Vlastně byla téměř jediná, kdo se se mnou na naší škole bavil. Když už se jednou pokusíte obrat se o svůj vlastní život, ostatní vás mají za blázna, kterému je lépe se vyhnout. To jsem poznala, už když jsem vešla do třídy a všichni ustali v rozhovoru, hledíc na mě a cosi si našeptávajíc. Pro dobro všech ostatních i své vlastní jsem se posadila do té nejposlednější lavice u okna. Koukala jsem na svět tam venku a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, když tu se ozval známý hlas: "Ahoj, myslela jsem, že nepřijdeš." Přímo přede mnou stálo to sluníčko a na tváři jí hrál zářivý úsměv. "Nemůžu pořád zameškávat." Odpověděla jsem jí a pohled opět stočila k oknu. Neměla jsem právě teď moc náladu se vykecávat. Obzvláště, když na nás hleděla asi polovina třídy myslíc si bůhví co…

Nevím proč ani jak, ale staly se z nás … jak to nazvat … Best Friends? Či jak se tomu v dnešní době říká? Už to tak asi bylo. Vlastně ani nechápu, jak k tomu mohlo dojít a proč se někdo jako ona začal bavit s někým, jako jsem já. Od příchodu na střední jsem neměla žádné kamarády a s těmi ze základky jsem ztratila veškerý kontakt. Asi jsem byla vážně společensky úplně mimo. No řekněme, že jsem byla šťastná, i když jsem to nedávala moc znát. Šťastná. Ale pouze do té doby, než objevila u nás doma můj deník. Moje zápisy o snech s NÍ. S tou, kvůli jejíž ztrátě jsem se rozhodla zahodit svůj život. Nevěděla jsem, že ho našla. Byla jsem zrovna v kuchyni a připravovala něco k jídlu a pití. Měly jsme si pustit film. Když jsem se vrátila do mého pokoje, ona jen zaraženě seděla, a když jsem jí zamávala rukou před obličejem, trhla sebou a začala se omlouvat. Připadala mi během filmu taková zahloubaná. Podle mě ten film ani nesledovala. Hodinu po jejím odchodu mi připadalo, jako by mi z pokoje zmizelo něco důležitého. Když jsem otevřela vrchní šuplík svého stolu, přišla jsem na to co. Chyběl mi můj deník. Mé zápisy o dívce se střídavě rudými a černými vlasy. O dívce jež byla z mých snů, která se mi vryla do paměti i srdce. Zvláštní bylo, že jsem na ni tak nějak zapomněla. Jako by nikdy neexistovala. Ale k čemu by byl mé blondýnce deník o snech? Moment, vážně jsem řekla mé blondýnce? Už mi zřejmě hrabe. Ale proč mi vzala ten deník? Tohle mi vrtalo hlavou ještě dlouho do noci a dlouho poté, než jsme se opět setkaly. Něco se ale změnilo a já už z dálky poznala co…