Květen 2014

Panenka

26. května 2014 v 21:33 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai
Tak po dlouhé pauze opět povídka :)))))) moje múzy na mě opět promlouvají XDDDD hezké počtení .......


Dlouhé sametové vlasy barvy havraních křídel, oči ranní oblohy, pleť jako z alabastru a nečitelný arogantní výraz ve tváři. Stěží byste uvěřili, že se jedná o lidskou bytost a ne o porcelánovou panenku, jež sedí ve výloze a čeká až si jí někdo koupí. Ne. Tato panenka byla živá, i když tak moc nevypadala. Byla to dívka, jejíž city byly uvězněné hluboko pod tou neprostupnou maskou. Dívka, jež strnula jako panenka bez srdce a emocí. Mohli bychom ji přirovnat i k diamantu. Chladnému, ale za to až nelidsky krásnému. Její slova jsou ostrá jako břitva a zařezávají se hluboko do vašeho nitra, takže vám mohou i vaši duši roztrhat na kousíčky. Přesto je tu někdo, kdo se dostal k této panence blíže než ostatní. Někdo, jehož úsměv září na všechny strany. Někdo energický a obětavý. Někdo komu slova Panenky neublíží, protože slyší i to, co je ukryté za těmi slovy. Volání o pomoc. Strach z lásky. Strach z pocitů, které mnohdy společnost odsuzuje.

Dívka s krátce střiženými vlasy hrajícími všemi odstíny červené a smaragdovýma očima, stála na autobusové zastávce a hleděla do svého mobilu. Uslyšela kroky a koutkem oka zahlédla černovlásku, jež právě přišla. Musela se pro sebe pousmát, protože měla ve tváři stále ten neměnný arogantní výraz. Vlastně si stěží vzpomněla, kdy ji naposledy viděla usmívat. Autobus přijel přesně na čas, takže obě dívky mlčky nastoupily a sedly si vedle sebe na nejbližší volná sedadla. Černovláska si vytáhla z batohu knihu a rusovláska vytáhla sluchátka, ze kterých o chvíli později vinuly slova její oblíbené písničky. Hleděla na ubíhající domy a následně krajinu. Čekala je zdlouhavá cesta, kterou jako vždy promlčely. Vlastně spolu nikdy moc nemluvily, až na pár vzácných chvil, jichž bylo opravdu pomálu. Rusovlásku to zezačátku ubíjelo, ale časem si zvykla na její chování a ticho. Znaly se od páté třídy, kdy obě nastoupily na totéž víceleté gymnázium, a na kterém je příští rok čekají maturitní zkoušky. I když bydlely blízko sebe, do příchodu na školu se vůbec neznaly. Možná proto, že černovláska nechodila do školky a nevytáhla paty z domu. Byla vždycky zvláštní dítě. Za tu dobu se celkem sblížily. Jedna o druhé věděla téměř vše i beze slov, přesto se na první pohled zdálo, že si jsou úplně cizí. Každý, kdo je viděl spolu, nedokázal dost dobře rozpoznat vztah mezi nimi. Ba právě naopak se každý domníval, že se ty dvě navzájem vůbec neznají.


Autobus zastavil a obě dívky vystoupily. Opět šly mlčky, když černovláska nečekaně prolomila ticho jako první. "Co se ti stalo?" zeptala se narážejíc na natrhlý ret rusovlásky. Rusovláska se pobaveně uchechtla: "Páni ono to umí i mluvit. Nehoda o přestávce. Vrazila jsem do dveří." "Jako vždy nemotorná a nesoustředěná," pronesla jen tak černovláska. "A kdo by se soustředil, když po chodbě kráčela samotná "Ledová královna" na jejíž krásu by byl hřích nepohledět," začala rusovláska provokovat a čekala nějakou reakci, které se jí nečekaně nedostalo. Nebo ano? "Ty se červenáš? A to na tvé tváři je úsměv, nebo mám halucinace?" pošeptala černovlásce do ucha a vtáhla ji do jedné z postraních uliček kde ji přitiskla ke zdi. Nahnula se k ní tak blízko, že mohla cítit její zrychlený dech a slyšet pravidelný tlukot jejího srdce. Chvilku si jen hleděly do očí, než se svými rty jemně otřela o ty její. Čekala, že ji jako vždy černovláska odstrčí s dost nepěknými slovy o nejapných vtipech a ona nad tím zase pouze zakroutí hlavou. Tentokrát se tak ovšem nestalo. Černovláska jí stále hleděla do očí a výjimečně bylo v těch studánkách i něco jiného, než pouhá arogance. Ne. Ona tentokrát zavřela oči a sama své rty přitiskla na ty rusovlásčiny. Chvíli je jen tak jemně otírala, ale pomalu a nejistě, polibek prohlubovala. Rusovláska si ji přitáhla za vlasy a sama převzala iniciativu. Konečně se dočkala alespoň nějakých citů. Na tohle čekala tak strašně dlouho, až se domnívala, že tato chvíle snad nikdy v životě nenastane. Když už jim pomalu docházel kyslík, odtáhly se. Oči ovšem nechaly ještě chvíli zavřené a užívaly si pocit ještě doznívajícího polibku. Najednou sebou černovláska trhla a pokusila se vysmeknout z rusovlásčina sevření. Avšak to jí nebylo dovoleno, tak tam prostě jen stály v objetí a nevnímaly svět okolo. "Už vážně musím jít," zašeptala nejistě černovláska a rusovláska ji poslechla. Propustila ji ze své náruče a sehnula se pro tašku, která jí sklouzla z ramene. Ještě jí vtiskla jemnou pusu do vlasů, než se černovláska otočila k odchodu.

Věřte nevěte

21. května 2014 v 18:47 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky

Tákže, další povídka je tu!!!!! Pkusila jsem se o něco strašidelného, ale horory jsou spíše Kirova parketa :D (doufám, že brzo dodá pokráčko a doufám, že zas nebude tak super krátké, když na to měl tolik času XDD) tákže pokus o strašidelný příběh :D snad se bude líbit a nebude to úplný propadák... celkem svým schopnostem věřím :D



Prazvláštní budova. Rudé cihly mohou být i malými démonky, jež se pošklebují kolemjdoucím, kteří neodhalili jejich dokonalý převlek. Zazděné vchody skrývající tajemství a jediné okno, skrz něž jde vidět pouze temnota, v níž se mohou skrývat nejrůznější bytosti. To vše až nebezpečně blízko tajuplnému nádraží se zlověstně tikajícími hodinami. Jako by odpočítávaly blížící se konec, namísto času příjezdu a odjezdu vlaků. Na první pohled si toho nikdo nevšimne, ale když se pořádně soustředíte a zapnete všechny své smysly a intuici na plno, zjistíte, že má toto místo zlověstnou a nebezpečnou auru. Šelest listí a šepot stromů kolem vám může prozradit, že se toto-na první pohled poklidné místo- stalo svědkem děsivé a strašné události. Vlastně ne jedné ale dvou. Zavinil to snad temný stín, démoni, vliv temné stránky nádraží či toho prazvláštního domu? Byla to pouze podivná shoda náhod, nebo za to skutečně mohly temné síly? Já mám na to svůj vlastní názor, a jak se rozhodnete vy, je jen na vás.

Náš příběh začíná jednoho naprosto obyčejného dne v malém městečku, kam mladá dívka jménem Denisa Pospíšilová chodila do školy. Byl to den jako každý jiný. Zrovna se vracela ze školy, když ji zastavila její kamarádka a poprosila ji, aby s ní šla na nádraží. Denisa samoskou souhlasila. Dívky se rozhodly cestu si zkrátit kolem staré a zazděné budovy, kterou se nikdo neobtěžoval zbourat. Lidé si o ní vyprávěli nejrůznější příběhy o rodině, která se náhle odstěhovala bez vysvětlení, a o muži, jež kdysi násilím, ubil svou ženu. Mnoho lidí těmto povídačkám nevěřili. Spíše tím strašili děti, aby se kolem staré budovy, která budila dojem, že se každou chvíli zhroutí. Mládež ovšem brzy přestala těmto příběhům věřit a vesele se kolem tohoto domu ochomýtali. Tato budova byla blízko nádraží, které už mělo také nějakou tu historii za sebou. Ale protože to bylo jediné nádraží, co v tomto zapadlém městečku bylo, neměli cestující na výběr. Vlastně většina z nich ani nevěděla, co se zde odehrálo. Asi neměli drbny, jež by posílaly informace dál. Každý rok někdo, právě na tomto nádraží, skočil pod vlak. Stalo se to vždy v uprostřed listopadu. Nikdo nevěděl, kdy přesně to začalo ani kdo byl první mrtvý. Nejednalo se o sebevrahy, i když to bylo nepravděpodobné. Ne, byly to pouze nešťastné nehody. V lidech z města to vzbuzovalo strach. Ovšem pouze v listopadu. V měsíci hrůzy a děsu. Někteří tvrdí, že s tím souvisí ten příběh o rodině, jež se znenadání odstěhovala, jiní zase že s vrahem, který ubil svou ženu. Ovšem najdou se i tací, kteří tyto spekulace vyvracejí tím, že se rodina zřejmě odstěhovala kvůli nádraží a strachu o své děti - což udělalo více lidí- a že ten vrah s tímto nemůže mít ani v nejmenším spojitost. Ale pak jsou tu i lidé, kteří nevěří ničemu z toho a všechno zakládají do kolonky "nešťastné náhody" a vesele žijí své životy dál. Ale vraťme se k Denise. Denisa doprovodila svou kamarádku na nádraží, nehledě na to, že byl listopad. Patřila k těm, kteří na podobné věci nevěří, a měla je za pouhé nesmyslné výplody šílené fantazie. Když ovšem procházely kolem záhadného domu ovál je studený vítr a naskočila jim husí kůže. Dům zaskřípal a ozval se bolestný ženský jekot doprovázený dětským smíchem. Dívkám klesla teplota a srdce se jim rychle rozbušila. A pak to náhle přestalo. Vyděšeně na sebe pohlédly a daly se na útěk. Dorazily na nádraží, kde bylo hotové pozdvižení. Lidé kolem panikařili a naráželi do sebe, křičeli a policisté se je snažili uklidnit. Marně. Dívky zaslechly, jak jedna žena vykřikuje: "BOŽE!! TA HRŮZA!! JE MRTVÁ, JE DOČISTA MRTVÁ! NEBOHÉ DÍTĚ!" Obě dívky na sebe pohlédly a rozběhly se směrem k nástupišti, kde údajně skočila pod vlak jejich spolužačka…

Tak co? Děsivé? Nemožné? Denisa se svou kamarádkou vypověděla policii, co se jim stalo. Starosta města nařídil budovu blízko nádraží okamžitě zbourat. V sutinách se našly kostry dvou dětí a jednoho dospělého. Po testech DNA se zjistilo, že se jedná o rodinu, jež se měla záhadně odstěhovat. Zároveň vypátrali otce mrtvých dětí. Ten se přiznal k jejich vraždě i k vraždě své ženy. Celou dobu mluvil o tom, že ho posedl hrozný démon, který se skrýval v tom domě. Vypověděl, že jej nabádal, aby brutálně ubil svou ženu cihlou. Stejným způsobem zabil svou manželku i muž, který tam žil necelých 15 let před nimi. ten spáchal sebevraždu tím, že skočil pod vlak. Od té doby, už na nádraží nezemřel jediný člověk. Mohla to být náhoda? Nebo dokonale připravený plán muže, jež se chtěl zbavit své rodiny, a aby obhájil tento odporný čin , využil starou pověst spojenou s domem, ve kterém žil? Jestli to ovšem nebyla pravda, jak mohly obě dívky slyšet jekot zmučené ženy a smích dětí? Představovaly si to pouze? Nebo nějak zjistily, co se v domě stalo, a rozhodly se využít situace, aby usvědčily vraha? Ale jak to, že přestaly nehody na vlakovém nádraží, jakmile zbourali tu budovu? Náhoda? Vychytralý plán? Nebo záhadné síly? Dokážete najít pravdu a zjistit jestli se tento příběh skutečně stal nebo je jen výplodem bujné fantazie? To už je jen na vás. Nashledanou a Věřte Nevěřte.

anime-black-and-white-31000.jpg

Tento příběh byl smyšlený. Nezachycoval žádnou skutečnou událost ani osoby s tím spojené. Jakákoliv podobnost s realitou je čistě náhodná
....................................................................................................................................................................................
Nebo ne?