Výkřik pro poslední naději

22. dubna 2014 v 22:19 | Miyu Shi |  Povídky jiných autorů
a máme tady povídku od Miyu Shi



"Momo, prosím až budeš mít hotovou svou práci, že by si za mě donesla tyhle papíry šéfovi." "Proč mu je nedáš sám Lawi?" "Nemohu musím jít za zástupcem, zase něco potřebuje." "Dobře, pro tebe to udělám." jemně se na mě usměje, oplatím mu úsměv a dám se znovu do práce. Po chvíli je moje práce hotová. Vydám se tedy k šéfovi, abych mu předala Lawiho papíry. Jmenuji se Momo Hikari je mi dvaadvacet let. Mám o tři roky staršího bratra Seijiho. Pracuji jako sekretářka Pana Hanzaie, který je celosvětovým obchodníkem. Lawi je můj jediný přítel, kterého mám. Bydlím v malém domečku, který je na konci tohoto města. Žiju v něm spolu se Seijim, kromě nás nikdo jiný není. Naši rodiče byli zabiti. Dojdu ke dveřím, na které zaklepu. "Vstupte." ozve se zpoza dveří. Otevřu je a vejdu. "Omlouvám se jestli vyrušuji, Pane Hanzai. Donesla jsem Vám Lawiho papíry." podám mu je. Vezme si je a začne si je pročítat. "Kde je?" "Říkal mi, že šel za zástupcem, protože něco potřeboval." podívá se na mě. "Aha." vrátí zpět oči do papírů. "Už můžeš jít domů a zítra máš volno." udiveně na něj letmě pohlédnu. "Promiňte pane?" "Byly to náročné dny." ukloním se, chystám se tedy k odchodu. Jdu po schodech dolů k hlavním dveřím, kterými vejdu na ulici. Ikdyž je podzim, počasí je ještě příjemné. Vítr není chladný a poslední paprsky slunce mě doprovází po cestě domů. Jakmile po delší procházce dojdu k domu, vytáhnu klíče a odemknu. Je tma, takže Seiji tu ještě není. Sáhnu po vypínači. "Konečně doma." vzdychnu. Sundám si boty a kabát. Přejdu z chodby do obýváku, kde si odložím tašku. "Jsem opravdu unavená." zajdu si ještě pro sklenici vody a odhodlaně zamířím ke křeslu. Ozve se zařinčení skla. "--o! --mo! Momo!" otevřu oči a uvidím vystrašeného bratra, který se nademnou sklání. "Momo si v pořádku?" "Seiji! Proč jsi tak vyděšený? Něco se stalo?" všimnu si, že ležím na gauči. "Děláš si srandu? Komu se mělo co stát?! Přišel jsem domů a volal na tebe. Vešel jsem do obýváku a uviděl tě, jak ležíš na podlaze. To je tvůj nový koníček? Bojím se o tebe, moc pracuješ, pak se doma válíš po zemi. Nesvědčí ti to. Vypadáš jako zombie." "Ale jdi ty. Já vím, že máš o mně strach, ale---" "Žádný ale! Dívala jsi se poslední dobou do zrcadla?" "Opravdu vypadám tak strašně? I šéf říkal, že si mám odpočinout. Dal mi zítra volno." "Chytrý chlap." Seiji se nahlas zasměje, ale pak se na mě přísně podívá. "Běž a dej si teplou koupel, udělá ti dobře." "Rozkaz bratře." lehce ho dloubnu do žeber a unaveně se usměju. Výjdu schody a zamířím rovnou do koupelny. Jen co zavřu dveře, napouštím vanu a pracně se vyvleču z oblečení. Až nyní si uvědomuji, jak unavená jsem. Jen se špičkou nohy dotku vody, ucítím úlevu. "Seiji má občas i rozumné nápady." ikdyž je starší, někdy se chová jako děcko. Vlastně mi to nevadí, ba naopak. Byl to právě Seiji, kdo našel rodiče v kalužích krve. Takže jsem ráda, že se neutápí v depresi. "Ahhhhh. . ." začnu relaxovat, přitom nechávám proudit myšlenky kolem sebe. Když už je voda vlažná, vylezu. Osuším se a hodím na sebe župan. Promnu si krk a vydám se do kuchyně. Sklenice vody, kterou jsem si prvně nachystala, skončila na podlaze. Takže by nebylo na škodu, si konečne zvlažit rty. "Ahoj Momo-chan" "Ah, už jsi tady. Dívej kdo k nám zavítal na ná-. . . . . ježíš Momo co to máš na sobě?" "Jak jsem měla vědět, že k nám příjde Suzaku?" podívám se z jednoho na druhého. Suzaku je Seijiho nejlepší kamarád. Znají se. . . . vlastně ani nevím odkud a jak dlouho. Ale chovají se, jako by se spolu znali
už od narození. "Tak jak se máme, spanilá vílo?" rukou obejme můj krk a snaží se mi nahlédnout do výštřihu županu. Zčervenám a přitáhnu si ho blíže k tělu. "Má se přepracovaně a nečum ji na prsa." odpoví Seiji dříve než stačím sama. Suzaku mě pustí. "Aaaa. . . velký bráška ochranář." Seiji na něj hodí naštvaný pohled, ale dlouho mu nevydrží. Suzaku se začne smát, až se za břicho popadá. Seiji ho hned následuje. "Jako malí kluci." nechápavě pokyvuji hlavou, ale pro sebe se musím usmát. "Jdu do kuchyně, chcete donést něco k pití?" "Dám si čaj." "Ale jdi Suzaku, po sto letech příjdeš na návštěvu a chceš jen čaj?" Seiji do něj šprtne. "Co tak něco ostřejšího? Nebo se bojíš, že nedojdeš po svých?" "No na tebe nemám Seiji. Vzpomínáš na tu akcičku v tom. . . . baru?" ozve se rána. "Už víc neříkej." vykouknu z kuchyně. Seiji se snaží Suzakuovi zacpat pusu. Ten neví, jestli se má smát nebo se bránit jeho marným snahám ho umlčet. "Tak jak pánové, pokud chcete pít je tu láhev saké." "Tak co Suzaku? Dáme si? Momo si dá jistě taky. Jednou za život ti to neuškodí." Seiji se na něj podívá, pak se otočí na mne a kývne hlavou. "Bylo by lepší, kdybych tu láhev vzala celou." šeptnu si pro sebe. Vezmu tři malé šálky a i s lahví v ruce je nesu do obýváku. Položím je na stolek. Sednu si na malý polštářek na zemi. "Jen jednu kluci, chci si jít brzy lehnout." všichni si připijeme. "Víš, Seiji já ti tvoji sestru závidím, je tak překrásná." nezabráním začervenání se. Suzaku si toho všimne. Přistoupí ke mně a rukou mě pohladí po tváři. "Nemusíš se stydět. Jsi roztomilá." zašeptá mi do ucha. Hrkne ve mně. Vrátí se zpět do sedačky a začne si povídat se Seijim, přitom mu nalíval. Ráno budu jistě vyhavozat prázdnou láhev. Opět se pousměji a chystám k odchodu. "Odcházím pánové, nic nerozbijte." mrknu na dobře se bavící dvojici. "Dobře Momo, pěkně se vyspi." "Dobrou." Suzaku se na mne rozkošně usměje. Výjdu znovu po schodech do svého pokoje, kde se zavřu. Obleču do pyžama, lehnu si do postele. V mysli se mi objeví Suzakuův obličej. "Roztomilá. . . . mmm. . . ." s těmito slovy jsem se ukolébala ke spánku. V noci se probudím. Uslyším podivné zvuky z vedlejšího pokoje. Posadím se na postel. "Co to. . . oni ještě nespí?" "Nnh." ozve se. Vstanu a potichu otevřu dveře. "Snad se neperou." Vylezu na chodbu, projdu k pootevřeným dveřím bratra a neuvěřím svým očím. "Prosím, nnh, Suzaku, tam ne." zasténá Seiji. C- co to znamená?! On. . . oni co to. . . . dělají! Sklouznu na kolena. Můj bratr přece není gay? A Suzaku. . . . on přece taky ne. Nebo. . . . ? Proč? V této situaci a přitom co se nyní odehrává před mýma očima. . . . nechci tomu věřit. "Neee!" zakřičím. Rozuteču se do pokoje, ve kterém se zamknu. Opřu se zády o dveře a sklouznu dolů. Cítím jak mi mé teplé slzy kloužou po tváři. V tom uslyším klepání na dveře. "Momo, prosím otevři. Není to tak jak si myslíš." ozve se za dveřmi. "Vím co jsem viděla! Dotýkal ses těla mého bratra! Vypadni!" zakřičím na něj. "Momo my ti to vysvět--" "Říkám vypadni!!" ticho. Už asi odešel. Otevřu dveře, asi se vrátil za Seijim. Chystám se zavřít dveře, když v tom mě někdo chytí za ruku. "Momo!" je to Suzaku, takže neodešel. "Nech mě!" začnu se vzpírat. "Momo, poslouchej mě!" "Nechci!" vyvleču se z jeho sevření a uteču do postele, tam se zakryju dekou. Ucítím pohyb. Skloní se nademnou. Snaží se mě odkrýt. Zakřičím a začnu se schovávat zpět pod deku. Suzaku je však silnější, ztrhne ze mě deku, chytne mě za obě ruce a dá mi je nad hlavu. "Nesahej na mne!"
"Jen mě vyslechni!" vzepřu se mu, nakloní se a políbí mne. Naprosto mě to ochromí. "Konečně jsi se uklidnila." Suzaku se podívá ke dveřím. Stojí v nich Seiji. "Vyslechni nás Momo." "Jste odporní, jak jste mi to mohli udělat!" Vymaním se ze Suzakuova sevření. Vyběhnu kolem Seijiho z pokoje dolů do chodby. Ani se neobtěžuji s kabátem, vyběhnu bosá do tmy. Oči zalité slzami vidí jen jediné útočíště. Lawiho dům. Vím, že je brzy, ale nemám ke komu jinému jít. Zazvoním a čekám. Rozsvítí se a otevřou dveře. "Proboha Momo co tady děláš a proč jsi bosá?! Ty pláčeš? Stalo se něco? Pojď honem dovnitř, musí ti být zima." prostrčí mě dveřmi a usadí na nejbližší židli. "Na, trocha vody, už ses uklidnila? Teď mi všechno řekni." Konejšivě mě pohladí a přidřepne si tak, aby mi viděl do obličeje. "Mám zavolat tvému bratrovi?" "Ne! Mu ne, prosím." "Takže ti Seiji něco udělal?! "Né, že by udělal. . . jen. . .viděla jsem. . . .Seiji. . .a. . . .Suzaku. . . .oni. . . .spolu. . ." zděšeně se na mne podívá. "C-Cože? Tvůj bratr. . . .spali spolu?" "Ne tak docela. Ale Suzaku se ho dotýkal a prsty. . . .strkal do něj prsty." ozve se zvonek. Trhnu sebou. "V pořádku Momo. Už jdu!" Odejde otevřít dveře. Vletí sem můj bratr se Suzakuem. "Lawi je tu. . ." "Momo! Tolik jsme se o tebe báli!" obejme mne. Odstrčím ho od sebe. "Nechte mě oba na pokoji." Projdu k Lawimu a obejmu ho. "Děkuji, prosím nezlob se." zašeptám mu do ucha. Vyběhnu z již otevřených dveří. Ještě slyším Seijiho hlas, ale jejich kroky se nepřibližují. Doběhnu domů, zamknu za sebou. "Nejsem připravená na žádná vysvětlení. Stejně by mne neuspokojila." Chytím se za hlavu a znovu se rozpláču. Je to takový šok, tak velmi mě bolí na hrudi. Nemohu to snést. Přejdu do kuchyně a opřu se o linku. Otevřu lednici. Je v ní plechovka piva. Otevřu ji a půlku vypiju na ex. Musím otupit tu bolest. "Seiji. . . Suzaku. . ." uchopím nůž, ležící kousek od mé ruky. Sevřu jej tak pevně, až mi zbělají klouby. Po tvářích se mi začnou opět kutálet slzy, otočím čepel nože k sobě. Zavřu oči a zabodnu jej do svého nitra. . . . "Momo! Nee!" Uchopím Seijiho za rameno a vrátím se s ním, zpět do Lawiho domu. "Uklidni se Seiji, potřebuje čas." Lawi zavře dveře a přejde s námi do obýváku. "Suzaku má pravdu Seiji, byl to pro ni šok. Pro mě koneckonců taky." Posadíme se každý do křesla a čekáme. "Tak?" zeptá se Lawi jako první. "Vysvětlíte to aspoň mi, já bych si to rád poslechl." podívám se na Seijiho. Naše pohledy se střetnou, kývne. "No. . . kde začít. . ." "Nejlepší by bylo začít na začátku Suzaku. Momo se zmínila, že vás při NĚČEM viděla. Že to pro ni byl mega šok nemusím zmiňovat. Momo je fajn holka, neměli jste jí to tajit. Jsem si jistý, že by to pochopila. Místo toho, Suzaku, si s ní hraješ a pleteš jí hlavu sladkýma slovíčkama." Lawi praští pěstí do stolu. Seiji se postaví a přejde k oknu. "Tak to není Lawi. Suzaku ji má opravdu rád. Možná jsem ji měl říct pravdu už na začátku." "Oba jsme měli Seiji, byl jsem to já kdo tě na to navedl." Seiji se na mě podivá smutnýma očima. Oba neseme na svých bedrech těžké břemeno. "Tak prrr chlapi. Nezapomněli jste na mě? Jsem pořád tady a nerozumím ani slovu z toho co si tu vykládáte." Seiji si sedne zpět. Začnu tedy vše vysvětlovat. "Ve skutečnosti se známe se Seijim deset let. Poznali jsme se na pohřbu jeho zesnulých rodičů. Vlastně i Momoiných, ikdyž jsem tam byl ona si mě nepamatuje." povzdechnu si. "Jak jistě víš, byl to Seiji kdo našel ta těla. Oba měli spát u svých přátel, ale Seiji si něco zapomněl, tak se vrátil domů a pak. . ." "Teď budu mluvit já Suzaku, děkuji." Seiji se opře do křesla a zakloní hlavu. "Po tom pohřbu se Momo zhroutila. Doktor ji diagnostikoval ztrátu paměti, vlivem šoku a strachu. Nebylo to
však smrtí rodičů, ale tím, že jsem je našel já. Už od útlého věku jsme byli stále spolu. Velmi jí na mě záleží, tak jako mně na ni. Proto jsem se snažil být silný a nikdy ji nedat najevo, že i já si nesu trauma z té události. Trvalo dlouho než byla schopná s kýmkoli komunikovat. Nechtěla pustit ani moji ruku. Postupem času se to uklidnilo, ale to spojení mezi námi zůstalo. Začala chodit do školy, smát se, hlavně se přestala obviňovat." "Obviňovat? Ani jeden z vás přece nemohl za jejich smrt." Lawi se zprudka postaví a na okamžik se ztratí v kuchyní, poté hodí každému petku vody. "Jo, to jsme si uvědomovali. Šlo o to, že jsme nebyli spolu. Ikdyž jsem starší, měli jsme společné kamarády. Tenkrát jsme spali u její kamarádky, ani jsem jí neřekl, že si jdu pro něco domů. Byla naštvaná a zklamaná, že si toho nevšimla." "Páni, kdybych vás znal v té době, řekl bych si, že váš vztah nebyl normální. Mladší ségry spíš furt prudí a tak ne? No vy jste asi výjimka." Seiji otevře láhev a napije se. "Asi to tak bude, hodně jsme si rozuměli i teď tomu tak je. Prostě, už se začala chovat zase jako normální dívka. Ulevilo se mi. Díky starosti o ni, jsem zapomněl na ty své. Pak se však vrátily noční můry a já věděl, že kdyby se to Momo dozvěděla, byla by na tom zase špatně. Tak jsem zavolal Suzakuovi." na chvíli se v místnosti rozhostí ticho. Tentokrát jsem to já, kdo přejde k oknu a zamyšleně se dívá ven. "Seijiův otec byl detektivem v utajení. Já jsem začínal pod jeho velením jako nováček. Dostali jsme celkem těžký případ. Výsledkem toho bylo, že ten koho jsme vyšetřovali se to dozvěděl a odplatou je zabil. Když se mi Seiji tři roky po pohřbu ozval, věděl jsem, že jsem jediný, kdo mu může pomoct. Od té doby jsem ho zbavoval nočních můr ukájením jeho těla." "Mmm, a pomáhalo ti to Seiji?" Lawi se otočí na Seijiho, ten zvedne hlavu a tiše promluví. "Vím, že je to šílené. Suzakuovy ruce dokázaly uklidnit mé roztřesené tělo a myšlenky. Doufal jsem, že se dám do pořádku dříve, než na to Momo příjde a pak už se jen budu těšit na to, až Suzaku Momo konečně zbalí." Seiji se pousměje a povzdechne si. "Jste idioti, měli jste jí to říct. Pochopila by to. Spolu by jste našli i jiná řešení. Místo toho je dvakrát tak zklamaná. Myslí si, že její milovaný bratr je gay a první láska jeho milenec." Lawi se postaví a přejde ke dveřím. "Tak pojďte chlapi, je čas jí to konečně říct." se Seijim následujeme Lawiho vstříc pravdě do Momoina domu. "Momo, co jsi to provedla?!" Slyším bratrův hlas, kde je? Jdu za ním. "Bratříčku! Co jsem udělala?" opět jsem tě donutila být smutným. Ah, už si vzpomínám. Chtěla jsem se zbavit té bolesti, tak jsem ji nahradila jinou. "Je mi líto, Vaši sestru není možné zachránit. Způsobila si vážná vnitřní zranění a ztratila hodně krve. Ani náročná operace by ji nedokázala pomoci. Mohu ji však přivést k vědomí, kdyby jste se s ní chtěli rozloučit. Opravdu mě to velmi mrzí." po těchto slovech píchne sestře do kapačky injekci a odejde z místnosti. "Momo, to jsem já, Seiji. Slyšíš mě? Jsi v nemocnici." mírně pootočím hlavou a uvidím uslzenou tvář svého bratra. Kývnu mu na souhlas, nejsem schopná ze sebe vyloudit hlásku. "V pořádku Momo, vím, že je teď obtížné pro tebe mluvit. Je tu i Suzaku a Lawi." Seiji pokyne hlavou za sebe a ukáže na dvě shrbené postavy, stojící u čela nemocniční postele. Vrátím se pohledem k Seijimu a vyzvu jej, aby pokračoval. Se slzami v očích poslouchám sklíčený hlas milovaného bratra. S posledními slovy jeho vysvětlení mi dopadají vřelé kapky na ruku. Byla jsem hloupá. Zavírala jsem oči před pravdou a neviděla tu bolest, kterou Seiji nese. Stisknu pevněji jeho ruku ve své. "Mrzí mě to Seiji. Opět jsem ti ublížila. Nechci tě tu nechat samotného." zavču oči, abych zastavila další příval slz a nabrala trochu sil, na další slova. "Velmi se omlouvám i tobě, Suzaku. Prosím slib mi, že se o Seijiho postaráš." "Momo." ustaraně se na mne podívá Lawi. Suzaku ke mně přistoupí a dá mi letmý polibek na rty. "Miluji tě." zašeptá mi do ucha. Naposled stisknu bratrovu ruku a pokusím se na všechny usmát. "Miluji vás." jako zdály k mým uším doléhá Seijiův srdceryvný pláč a Suzakuův křik. Už je však nemohu ukonejšit. Poslední, co vidím než se má mysl rozplyne, jsou naše úsměvavé tváře nad skleničkou saké.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sawi Sawi | 26. dubna 2014 v 22:35 | Reagovat

Yuu~ moc pekná poviedka ^^

2 Miyu Shi Miyu Shi | E-mail | 6. září 2014 v 23:24 | Reagovat

[1]: velmi děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama