Bolest, vztek a slzy

26. března 2014 v 21:42 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky


ták jo :)))) další povídka je tu... omlouvám se že to tak trvalo..... :))))))) opět to není nic s duou a poníky, šak mě znáte :DDDD hezké počtení ............. XDDDDDDD

Sedím v prázdné místnosti polorozpadlého domu. Na zemi leží střepy vybitých oken a zbytky nábytku, jež kdysi velebil tuto místnost. Všude kolem je plno prachu, který při každém závanu větru, vytváří mohutná oblaka, jež každého dusí. Možná byla kdysi tato budova něčím domovem. Mohla tu žít velká rodina, nebo i ta menší. Mohli tu žít mladí milenci. Také zde mohli žít manželé, kteří spolu prožili i pár desetiletí a překonali všechny překážky v jejich společném životě a vzájemné lásce. Možná tu i pokojně ve stáří zemřeli. To už se ale nedovím. A možná to nechci vědět. Mohli tu žít i lidé nešťastní, kteří svém životě udělali mnoho chyb a tím zničili to vzácné pouto mezi nimi. Mohlo se zde odehrát tolik příběhů, o kterých nikdo neví.

Nyní už ovšem tento dům slouží jako pouho pouhá skládka a úkryt bezdomovců před nečasem venku. "Alespoň někdo ji na chvíli využije jako svůj domov," pomyslím si a musím se nad svými úvahami pousmát. Opírám se o polorozpadlou zeď, na které zůstaly poslední zbytky drolící se omítky. Vzduchem se nese pach hniloby a kouře z nedalekých komínů. Vzduch se proto stává nesnesitelným. Naslouchám tichu všude kolem, které občas protrhne motor auta projíždějícího po blízké cestě. Hlavou mí víří nekonečně mnoho myšlenek, které splývají v jedno jediné zmatené tornádo. Nevím které se věnovat nejdřív. Vzpomínkám? Vizím o budoucnosti? Úvahám o tom, co jsem měla udělat jinak? Sama nevím. Je toho prostě moc.

Prohlížím si odřeniny na mých kloubech a snažím se vybavit si ten den, kdy jsem k nim vlastně přišla. Ten den jsem se vrátila domů ze školy. Vyzula jsem si boty, bundu pověsila na věšák. Čas jako by se zastavil a já si jako už několikrát předtím uvědomila, že jsem na něj myslela celý den. Proč to musí být stále jen on? Vztek, který jsem v sobě dusila už tak strašně dlouho, se prodral na povrch. Vztek na něj, vztek na sebe, vztek na lásku, vztek na svět. Prošla jsem domem až do otcovy "posilovny" a oči upřela na velký boxovací pytel. Potřebovala jsem ze sebe tu zlost nějak vybít. Zatnula jsem ruce v pěst a vší silou do pytle začala bušit. V hlavě mi stále zněl hlas opakující jeho jméno dokola a dokola. Kamkoliv jsem se podívala, tam jsem viděla jeho tvář. Jeho oči, úsměv. Štvalo mě to. Nepřestávala jsem mlátit do pytle hlava nehlava, až mi z kloubů tekly malé kapičky krve. Ignorovala jsem je, stejně jako slzy, které se mi draly do očí. Nemohla jsem přestat. Nakonec jsem se sesula na podlahu a tvář zabořila do dlaní. Nevnímala jsem pálivou bolest ani kovový pach krve. Bylo mi to v tu chvíli jedno. Měla jsem chuť řvát z plných plic, vykřičet ze sebe ten vztek a bolest, které způsobují bezesné noci, plné slz a smutku. Svůj křik jsem zadusila v ručníku, který jsem vytáhla z blízké skříně.

Z onoho dne zbyly pouhé odřeniny. Z oné nešťastné lásky rány na srdci i na duši, do kterých jako by mi stále sypali sůl. Vír myšlenek pomalu utichá, až zanikne úplně. Po tváři mi steče první slza. Nechávám ji, ať zdobí mou tvář. Po chvíli ji ovšem následují další. Přitáhnu si kolena blíže k hrudi. Přestávám vnímat vše kolem a soustředím se na jediný vjem. Tlukot svého srdce, které tluče stále ve stejném rytmu. Snažím se zklidnit svůj dech i třas v rukou, který postupně prostupuje celým tělem. Klid je ovšem tuto chvíli něco naprosto nereálného. Zprudka vstanu, popadnu cihlu ležící poblíž a mrsknu s ní vší silou na protější zeď. Otřu si slzy rukávem mikiny, kapuci si dám přes hlavu a vycházím z polorozpadlé budovy do šera tam venku. Obrátím obličej na chvíli k obloze. Přestane to vůbec někdy? Budu někdy zase šťastná? Jak dlouho budu ještě muset předstírat smích, zatímco srdce bude krvácet? Skolím hlavu, zabořím ruce do kapes a vracím se domů.


Bolest, vztek a slzy. To je to, co nyní tvoří můj život. A já stále věřím, že jednou přijde den, kdy mi někdo ukáže lásku z úplně jiné perspektivy. A doufám, že ten den nastane dřív, než bude pozdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama