Březen 2014

Bolest, vztek a slzy

26. března 2014 v 21:42 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky


ták jo :)))) další povídka je tu... omlouvám se že to tak trvalo..... :))))))) opět to není nic s duou a poníky, šak mě znáte :DDDD hezké počtení ............. XDDDDDDD

Sedím v prázdné místnosti polorozpadlého domu. Na zemi leží střepy vybitých oken a zbytky nábytku, jež kdysi velebil tuto místnost. Všude kolem je plno prachu, který při každém závanu větru, vytváří mohutná oblaka, jež každého dusí. Možná byla kdysi tato budova něčím domovem. Mohla tu žít velká rodina, nebo i ta menší. Mohli tu žít mladí milenci. Také zde mohli žít manželé, kteří spolu prožili i pár desetiletí a překonali všechny překážky v jejich společném životě a vzájemné lásce. Možná tu i pokojně ve stáří zemřeli. To už se ale nedovím. A možná to nechci vědět. Mohli tu žít i lidé nešťastní, kteří svém životě udělali mnoho chyb a tím zničili to vzácné pouto mezi nimi. Mohlo se zde odehrát tolik příběhů, o kterých nikdo neví.

Nyní už ovšem tento dům slouží jako pouho pouhá skládka a úkryt bezdomovců před nečasem venku. "Alespoň někdo ji na chvíli využije jako svůj domov," pomyslím si a musím se nad svými úvahami pousmát. Opírám se o polorozpadlou zeď, na které zůstaly poslední zbytky drolící se omítky. Vzduchem se nese pach hniloby a kouře z nedalekých komínů. Vzduch se proto stává nesnesitelným. Naslouchám tichu všude kolem, které občas protrhne motor auta projíždějícího po blízké cestě. Hlavou mí víří nekonečně mnoho myšlenek, které splývají v jedno jediné zmatené tornádo. Nevím které se věnovat nejdřív. Vzpomínkám? Vizím o budoucnosti? Úvahám o tom, co jsem měla udělat jinak? Sama nevím. Je toho prostě moc.

Prohlížím si odřeniny na mých kloubech a snažím se vybavit si ten den, kdy jsem k nim vlastně přišla. Ten den jsem se vrátila domů ze školy. Vyzula jsem si boty, bundu pověsila na věšák. Čas jako by se zastavil a já si jako už několikrát předtím uvědomila, že jsem na něj myslela celý den. Proč to musí být stále jen on? Vztek, který jsem v sobě dusila už tak strašně dlouho, se prodral na povrch. Vztek na něj, vztek na sebe, vztek na lásku, vztek na svět. Prošla jsem domem až do otcovy "posilovny" a oči upřela na velký boxovací pytel. Potřebovala jsem ze sebe tu zlost nějak vybít. Zatnula jsem ruce v pěst a vší silou do pytle začala bušit. V hlavě mi stále zněl hlas opakující jeho jméno dokola a dokola. Kamkoliv jsem se podívala, tam jsem viděla jeho tvář. Jeho oči, úsměv. Štvalo mě to. Nepřestávala jsem mlátit do pytle hlava nehlava, až mi z kloubů tekly malé kapičky krve. Ignorovala jsem je, stejně jako slzy, které se mi draly do očí. Nemohla jsem přestat. Nakonec jsem se sesula na podlahu a tvář zabořila do dlaní. Nevnímala jsem pálivou bolest ani kovový pach krve. Bylo mi to v tu chvíli jedno. Měla jsem chuť řvát z plných plic, vykřičet ze sebe ten vztek a bolest, které způsobují bezesné noci, plné slz a smutku. Svůj křik jsem zadusila v ručníku, který jsem vytáhla z blízké skříně.

Z onoho dne zbyly pouhé odřeniny. Z oné nešťastné lásky rány na srdci i na duši, do kterých jako by mi stále sypali sůl. Vír myšlenek pomalu utichá, až zanikne úplně. Po tváři mi steče první slza. Nechávám ji, ať zdobí mou tvář. Po chvíli ji ovšem následují další. Přitáhnu si kolena blíže k hrudi. Přestávám vnímat vše kolem a soustředím se na jediný vjem. Tlukot svého srdce, které tluče stále ve stejném rytmu. Snažím se zklidnit svůj dech i třas v rukou, který postupně prostupuje celým tělem. Klid je ovšem tuto chvíli něco naprosto nereálného. Zprudka vstanu, popadnu cihlu ležící poblíž a mrsknu s ní vší silou na protější zeď. Otřu si slzy rukávem mikiny, kapuci si dám přes hlavu a vycházím z polorozpadlé budovy do šera tam venku. Obrátím obličej na chvíli k obloze. Přestane to vůbec někdy? Budu někdy zase šťastná? Jak dlouho budu ještě muset předstírat smích, zatímco srdce bude krvácet? Skolím hlavu, zabořím ruce do kapes a vracím se domů.


Bolest, vztek a slzy. To je to, co nyní tvoří můj život. A já stále věřím, že jednou přijde den, kdy mi někdo ukáže lásku z úplně jiné perspektivy. A doufám, že ten den nastane dřív, než bude pozdě.

Omluva za neaktivitu

24. března 2014 v 18:52 | Kitsune |  Důležité info
omlouvám se že sem nepřifávám... pokud můj blog tedy někdo čte :) mám 3 povídky na papíře a jednu v hlavě ale není čas přepsat je do počítače :)))) holt škola dává zabrat :D pokusím se co nejdříve (možná už dnes) jednu z nich přidat... děkuju za pochopení a ještě jednou se omlouvám :)))))))
OF Kitsune

Ledová princezna

11. března 2014 v 16:58 | Kitsune |  básničky a rýmovačky

Tam za horami a lesy, kde zamrzá tráva,
žije v království princezna o níž se mi zdává.
Království ukryté pod bílým sněhem,
princeznino srdce jest pouhým ledem.

Když sevřete ji v náručí,
nahrnou se vám slzy do očí.
Neucítíte totiž její křehké srdce bít,
je jí souzeno ledovou sochou být.

Já se jí však nehodlám jen tak vzdáti,
chci jí všechnu lásku světa dáti.
Chci jí i modré z nebe snésti,
hvězdy z noční oblohy do vlasů vplésti.

Princezna by prý měla chladnou zůstati,
chtejí tu chudinku držeti v oprati.
Království prý mělo by kostkou ledu být
a nikdy nepoznati krásný slunce třpyt.

Já však věřím, že sníh a led roztaje,
až princezna ledová pozná lásky taje.
Pak sluce jasné bude její tváře hřát,
na louce s motýli, budou si naše děti hrát.

Vzkaz profesorce-rýmovačka

8. března 2014 v 21:50 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
tahle básnička byla určená pro profesorku, jako odpověď na její vychválení téměř až do nebes, jednoho mého spolužáka... jak bravůrně napsal ty sonety a jaké má úžasné básnické střevo... upřímně, nebyly špatné, ale nebylo to nic výjimečného, nebo až tak úchvatného... neříkám, já sama nejsem žádný poeta XDDD nemělo se jednat ani o nějakou provokaci, nebo snad pokus o uražení někoho... prostě mě jen v tu chvíli napadla zveršovaná odpověď, kterou jsem doma dovedla k dokonalosti (apoň podle mě ) ... profesorka se zatím nevyjádřila, ale doufám, že to vezme spíše s humorem... v jedné sloce se vyskytuje příjmení ... já ho ovšem zde nezveřejním, nebylo by to fér ani správné... :))))))))))))))

Ty básně dle Vás překrásné,
zdály se, být rýmem.
V zahradě lží Vás ovšem,
opily silným vínem.

Projevení skrytých citů?
Pouze jedna velká fraška.
Které skočila jste snadno na špek,
právě tak, jak to chtěl __________.

Podle vás básnické střevo v něm dřímá,
v tomto dojde k rozporu.
Střevo pouze tlusté, tenké, slepé má,
jak vyšlo z jednoho hovoru.

To jsou verše jedné z davu,
co čas od času rýmuje.
V poezii spíše plavu
a sonet pro mě těžký je.

Sloku z jiné básně Své,
nyní použiji podruhé.

Končí nám to představení,
kdy každý jinou roli hrál.
Z krále se stal zase šašek
a z šaška se stal zase král.

Provokace? Ani trochu.
Baví mě si s rýmy hrát.
Jestli Vás to pohoršilo,
omlouvám se nastokrát.

Vzkaz pro kamarádku-rýmovačka

8. března 2014 v 21:40 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
tato básnička patřila, patří a vždy bude patřit mojí kamarádce... jedná se o odpověď na její básničku, kterou napsala pro jednoho kluka (idiota) a ten jí pak ublížil .... :)))))))) předcházela jí má úprava její básně pro něj, kde jsem většinu nechala tak jak byla... samosebou jsem je tam dopsala tužkou, ať to jde smazat, ale více méně, jsem tam moc opravovat nemusela... ale prostě mi tam něco nepasovalo XDD ale strašně se jí to líbilo XDDDDD

Verše jsou to věru krásné,
že upravím je, bylo jasné.
Snad nevadí těch oprav pár,
vždy nutkání k opravě mám.

Tvá báseň Pro Něj shořela.
Tohle se vážně nedělá.
Psát to bylo k ničemu,
Zlinčujme ho ničemu.

Já často přemýšlím, když vítr fouká,
proč mě nikdo neposlouchá.
Snad poučíš se z tohoto,
já ti věřím a doufám v to.

Končí tohle představení,
kdy každý jinou roli hrál.
Z krále se stal zase šašek
a z šaška se stal zase král.

Pro tebe

8. března 2014 v 21:36 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
tohle už je z tohoto školního roku, tedy 1. ročníku na střední XDD jeden známý napsal holce, o kterou se zrovna snažil, pár básniček... připadaly mi děsně komické... a tak sem se sama hecla, že napíšu jednu, která bude lepší než ty jeho... a hádejte co? té holce se líbila víc než ty jeho... a ostatním taky... blbé je že sem mu ji nechala a on na ni teď údajně balí další holky -_- no co naplat XDDD opět nečekejte světaborné výtvory ... přeejenom nejsem Vrchlický, Sapfó,Erben. Mácha,Villon, či jiný z těch nadaných básníků... :)))))))

Pravý pocit lásky,
hledal jsem snad tisíc let.
Když poprvé jsem spatřil tebe,
rozbušilo se mé srdce
a zatajil se dech.

Cit, který mi dosud nebyl znám,
poprvé jsem poznal lásku,
která rozbila kámen u srdce
a z očí strhla černou pásku.

Navždy vryly se mi do paměti,
tvé oči, úsměv tvůj i hlas.
Každý večer ve snu mém,
objevíš se zas a zas.

Nechci tě už nikdy ztratit,
to je konec básně mé.
Mé city jsou v ní chované,
snad zasáhly i srdce Tvé.

Příběh lásky aneb beze smyslu

8. března 2014 v 21:29 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
u téhle si už nejsem jistá jestli jsem ji psala v 8.tř. nebo v 9. tř. .. možná to bylo i na přalomu... každopádně jsem objevila svůj "komický talent" ... no, možná né až tak moc vtipný, ale jestli vás to alespoň minimálně pobaví, nebo donutí k mírnému uchechtnutí či pousmání, je to pro mě perfektní :33333 XDDD a mimochodem, jak už název sám napovídá, žádný smysl v tom nenajdete ;)))

1: Kapky rosy se třpytí v trávě,
krátký příběh v sobě skrývají.
O lásce a její ztrátě,
stromy tiše zpívají.
Trojúhelník má hrany tři,
stejně jako počet postav.
Ocitneme se v rozepři,
O lásku chlapce…
2: …Tak tady zastav!
Tento příběh nudným zdá se být,
upravíme jej podle představ mých.
1: Tento příběh krásný jest,
líbil se lidem mnoha měst.
2: Právě! Je čas na změnu,
z chlapce uděláme Ozvěnu.
1: Ozvěnu? To hloupé je
a co z dívky, jež chlapce tajně miluje?
2: Němotu,
jelikož touží po něčem, co nemůže mít.
1: A co dál se bude dít?
Co s dívkou, jež je s chlapcem zasnoubená?
2: Bude z ní Hlas, sestro moje milá.
1: Nemá smysl, co teď díž.
2: Ale má!
Jen počkej a uvidíš.
Ozvěna s Hlasem ruku v ruce,
vyšli ze svého domu v Maloluce.
1: Maloluce?! To je šprým?
2: Nekomentuj! Došel i rým.
Pokračuji.
Němota je pozoruje zpoza stromu,
už na cvokárnu zralá je.
No řekněte, kdo v dnešní době,
svou tajnou lásku sleduje.
1: Ale sestro! To je zlé.
2: Už buď ticho dvojče mé!
Němota byla vzteky bez sebe
pokaždé, když ty dva viděla.
Její vztek už zatemnil i nebe…
1: …Tohle se přece nedělá!
Němota měla dobré srdce,
tohle není v původním příběhu.
2: "Nevdám se tak lehce!"
Řekla Němota a dala se do běhu.
Utíkala domů a chystala plán, jak zničit lásku těch dvou.
Však po pěti hodinách klesla jí víčka únavou
a plány nechala ležet na stole pod sebou.
Nepočítala totiž s nečekanou návštěvou.
Ozvěna z dobré vůle své,
zavolala do Opavy.
Tam kde bydlí bláznové,
tam, kde se pouští do jejich nápravy.
Hlas byl ten, co za nitky tahal,
obrovský stín na Němotu vrhal.
Žárlil na čas, který s ní trávila Ozvěna…
1: Tohle už je velká změna!
2: Nepřerušuj pořád!
Ještě není příběhu konec.
Jaký byla Ozvěna neřád,
dozvíš se také přec.
Ozvěna byla starý záletník,
již s mnoha lidmi Hlas podvedla.
Když na to Hlas přišel, vyházel si šatník,
sbalil kufr, s pláčem utek a zcvoknul se z toho, co Ozvěna provedla.
S Opavou vpředu,
věřte nebo ne,
setkal se s Němotou
ještě v tu středu.
1: Tahle verze příběhu je dosti šílená.
Uvážila jsi to dobře, sestro má?
2: Neboj se, závěr stejný to má.
Ty kapky rosy patří Hlasu.
Jsou to slzy, jež skanuly,
když zjistil, že jeho láska budoucnost nemá.
1: I tak je ten příběh přehnaný.
Já mám stále radši ten starý.
1,2: Tohle nebyl výmysl,
ale holý fakt.
Láska zmate mysl,
žárlivost rozum zatemní pak.
Však nevěra za všechno může,
nebýt jí kvetly by místo bodláků růže.

Myšlenky před smrtí

8. března 2014 v 21:24 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
tato básnička už patří do 8. třídy ZŠ ... co k tomu dodat... snad jenom to, že to bylo velice depresivní období mého života... sama už ani neví proč... XDD

Kolem mě se pomalu stmívá,
pocity mizí spolu se světlem.
Už necítím bolest ani žal,
vše co mne tížilo, odlétá v dál.
Proč má Láska oblíbence své?
A proč se odvrací od jiných?
Proto krvácí srdce mé,
a já nyní umírám s bolestí.
Ostrý to předmět projel mi tělem,
odnesl vše, co neslo se s žalem.
Polibek jediný, který kdy dostanu,
bude mrazivý a děsivý.
Přesto nebojím se smrti,
spíše čekám na ni,
aby ukončila mé trápení.
A tu je postava tajemná,
Své paže rozpíná
a polibkem jediným
ukončila Lásky trýznění.
Další slunce svit, další nový den
a paprsky, co hřejí tváře kolemjdoucích.
Jen dva si všimli dívky na lavičce,
jak sní svůj nekonečný sen.

Sen

8. března 2014 v 21:20 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
opět se jedná o dílo ze 7. třídy .... opět prosím os hovívavost, ikdyž si říkám, že na to, že to psalo prakticky dítě, je to dobré XDDDD

Padla mlha, která se kolem mne rozprostřela.
Zemi prazvláštní jsem před sebou zřela.
Tato země fantazií a krásou dýchá,
není zde cítit zlost ani pýcha.
Odlehlá krajina na konci světa,
sníh jako mouka na hladko mletá,
med co se na jazyku rozplývá
a tůně, která za jasných večerů tenounce zpívá.
Příjemný pocitu srdce, co celým tělem se míhá,
mírný vánek, který ke mně nádherné zvuky přivolá.
Vůně ve vzduchu,
nádherná louka,
kde všechno rozkvétá z podzimu do jara a z jara do léta.

Bílý kůň

8. března 2014 v 21:18 | Kitsune |  básničky a rýmovačky
tuhle básničku jsem napsala v 7. tř.... nevím, proč mě napadlo se o své občasné "básnické" osvícení podělit s ostatními... nečekejte žádnou extrémní poezii... a buďte prosím shovívaví, psala jsem to v 7. třídě na základce :)))))

Je večer,
půlnoc po vánocích.
Já čekám ve stáji své,
kterou už připravenou mám.
Stále čekám, že jen zapomněl, že mi dárek předá.
Kde jenom může být, kůň bílý jako sníh?
Pořád čekám na záblesk zázraku.
Zatím neztrácím naděje,
nespouštím oči z oblaků.
Mrznu pod dekou pro koně mého,
usínám ne sněhu, jen hříbě to zřelo.
Snaží se mě probudit,
bohužel bez úspěchu.
Když vyje nový den, spím navždy v krystalech ledu.