Obraz

24. ledna 2014 v 18:34 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky


Další nudná školní exkurze. Tentokrát je to galerie. Nechápu, proč tu musím tvrdnout. Nejradši bych si šel ven zapálit. Nepatřím zrovna k těm vzorným studentům. Jsem spíše problémový. Spolužáci si nadšeně prohlížejí obrazy, zatímco já jdu hledat místo, kde bych se zašil, než průvodkyně ukončí výklad o malířích, kteří ty čmáranice vytvořili. Některé vypadají opravdu hůř, než mé výtvory ze školky. Ušklíbnu se. Asi vůbec nerozumím umění. Najednou ale ve vedlejší místnosti uvidím velký obraz, který mě čímsi uchvátí. Sednu si na lavičku naproti něj…
"Oto-san?" "Hai?" "Jdu se podívat do té zadní místnosti," oznámím svému otci. "Hai," přikývne otec a dál poslouchal průvodkyni. Bylo mi asi pět. Když jsem přišel do zadní místnosti, byl tam pouze jeden obraz. Před ním stála dívka, která se opírala o berličky. Pomalu jsem přišel k ní. Všiml jsem si, že pláče. "Konichiwa," pozdravím nejistě. Lekne se a jedna berlička jí spadne na zem. Okamžitě se sehnu a podám ji jí. Otře si slzy. "Arigato," řekne a pak se znovu zahledí na obraz. Uvědomím si, že zírám na její nohu. No vlastně na jedinou nohu, kterou má. Podívá se na mě. Sklopím zrak a zčervenám. "Nejsi první, co na to zírá," otočí hlavu znovu k onomu obrazu. Něčím ji zřejmě fascinuje. "Znám jednoho pána, který taky nemůže chodit. Proč…proč nemáš jako on vozíček?" zeptám se nejistě. Vyjeveně se na mě podívá. Asi jsem se neměl ptát. Sklopí zrak a řekne: "Je v opravně." "Aha." Chvíli mlčíme. "Tenhle obraz je zvláštní, proto se mi tak líbí. Když mi bylo tolik co tobě, chodívala jsem se tu dívat se svojí mámou. Než umřela," prolomila ticho. "Jak umřela?" zeptal jsem se zvědavě. "Při požáru našeho domu se nadýchala zplodin. Já jsem to odnesla nohou, když na mě spadl strop," po tváři jí zase stékaly slzy. "Proč ti to tu vlastně povídám? Vždyť tě vůbec neznám," rozesměje se najednou. "Hikari-chan!," zavolala na tu dívku starší žena. "Už jdu Obaa-chan. Měj se," otočí se ke mně, "jsem ráda, že jsem ti to řekla. Nějak mi to pomohlo." Usmála se a pak se odbelhala pryč. "Hachiro, pojď, už jdeme," zavolá na mě otec.
"Vidím, že vás zaujal tento obraz," uslyším ženský hlas a trhnu sebou. "H-hai," vykoktám ze sebe, když spatřím ženu na vozíčku, která zrovna přijela. Jako bych ji už někde viděl. Než si však stačím vzpomenout, přijde do místnosti průvodkyně spolu s učitelkou a zbytkem mé třídy. "Tento obraz vytvořil neznámý autor. Nevíme co přesně na něm zachycuje…" "Ale má v sobě zvláštní kouzlo, nemyslíte?" přerušila ji žena na vozíčku. "Jistě Hoshiama-san," řekla průvodkyně a usmála se na ni. "Chtěla bych vám představit dceru majitele této galerie. Hoshiama Hikari," ukázala průvodkyně na ženu sedící na vozíčku. "No tímto obrazem naše prohlídka končí. Děkuji vám za návštěvu," řekla pak ještě průvodkyně a za potlesku třídy odešla.
O 6 let později…

"Lásko, pojď mi prosím pomoct," slyším hlas své o pár let starší ženy. "Už běžím," křiknu na ní. "Arigato," obdaří mě jedním ze svých nádherných úsměvů, když ji odnesu do ložnice. "To je samozřejmost Hikari," řeknu a políbím ji. "Není to samozřejmost." Den, kdy jsem ji poznal, mi v paměti zůstane už napořád. Díky jednomu obrazu jsme se poznali a poté opět setkali. Propojil naše životy. Právě v tom bylo jeho kouzlo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama