Nii-san, věříš na anděly?

24. ledna 2014 v 18:28 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky

Soukám se do svého černého obleku. Nevnímám nic kolem sebe. Myšlenky mi zabloudily do minulosti….
"Nii-san! Nii-san!" utíká s pláčem ke mně. "Copak se stalo?" soucitně se na ni podívám. "Junko-chan si se mnou nechce hrát." "A pročpak?" dřepnu si před ni. "Řekla jsem, že si budeme hrát na princeznu a prince," plakala dál, "a ona řekla, že si na tohle hrát nechce." "Aha," usměju se na ni a pohladím ji po havraních hlasech. "A proč si nemůžete hrát na to, co chce ona?" "Protože si chce hrát na obchod a to zase nechci já…"
Bylo jí teprve 5 a mě už 15. Moje malá nevlastní sestřička. Moji rodiče byli rozvedení a otec si našel novou ženu. Odmala jsem ji chránil. Byla tak křehká.
"Nii-san?" "Hai?" "Čím by si chtěl být?" "E?" "Čím by si chtěl být?" "No, asi doktorem." "To je pěkné. Budeš skvělý doktor. Určitě." "A čím chceš být ty?" zeptal jsem se jí s úsměvem. "Andělem." Usmála se na mě. "Proč zrovna andělem?" divil jsem se. "Protože chrání. A taky bych zase viděla rodiče…"
V jejích osmi měli autonehodu. Přežila ji jenom ona. Po té se jí ujala má matka. Nemohla by ji nechat samotnou a já taky ne.
"Nii-san?" "Hai?" "Věříš na anděly?" Nikdy bych si nepomyslel, že se mě v jejím věku 14 let zeptá na něco takového. "Proč se ptáš?" "Jen tak. Tak jo nebo ne?" "Andělé neexistují. To bys už mohla vědět. Z pohádek si snad vyrostla ne?" "A víš jistě, že neexistují?" Nechápal jsem její podivné chování v poslední době.

Stojím v hloučku lidí spolu se svou matkou na místním hřbitově. "…Nyní uctíme památku zesnulé Hodetoshi Sory, která náš svět opustila ve věku pouhých 14 let…" Mnoho lidí mě a matce popřálo upřímnou soustrast. Později už jsem na hřbitov zůstal jen já. Začalo pršet. Obrátil jsem svou tvář vstříc těm kapkám. Částečně i proto, abych zamaskoval slzy. Najednou uslyším šepot jakoby z dálky: "Nii-san…" rozhlédnu se kolem. U brány hřbitova zahlédnu dívku s havraními vlasy v černých šatech. Nevidím jí do tváře. Najednou se ale rozplyne. Nemůžu uvěřit, svým očím. Ne určitě se mi to jenom zdálo. "Nii-san...,"ozve se znovu ten hlas, "věříš na anděly?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 •●Kira~i●• •●Kira~i●• | Web | 25. ledna 2014 v 21:49 | Reagovat

Páni... Je to síce kratučké, ale obsiahlo to toľko krásy, nevinnosti, citu a istej magickosti, že mi to vohnalo slzy do očí a chrbátom mi prebehol mráz. V skutku nádhera.

2 Kitsune Kitsune | 11. března 2014 v 11:56 | Reagovat

arigato :3  moc děkujuuuuu :33333 tuhle povídku mám ze svých vlastně nejradši :3333 byla tuším úplně první :33333

3 TAF TAF | 4. října 2015 v 17:34 | Reagovat

Krásné :-)  moc se mi to líbilo ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama