Nevstupovat

24. ledna 2014 v 18:26 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky

Celý život v sobě skrývám své skutečné já. Své skutečné pocity, které by neměl nikdo vidět. Nikdo se nesmí dozvědět o mé minulosti, kterou jsem ukryla hluboko uvnitř sebe. Je to tak lepší. Nejen pro mě a mé pěstouny, ale i pro okolí. A pak si přijde on a snaží se tam dostat. Narušuje bariéru, kterou uvnitř sebe mám. Proč? Proč mě nemůže nechat být? "Miluji tě," jeho slova mi znějí v hlavě. Tohle není správné. Nesmí mě milovat. Nechci ho ve svém malém světě. Můj svět? Jenom temnota a stíny minulosti. Příšerné vzpomínky na strýce, který se mě po smrti rodičů "ujal". Nezbyla mi žádná šťastná vzpomínka. Od malička cítím jen bolest, utrpení a nenávist. A pak si přijde on a vše obrátí naruby. Cítím něco, pro mě dosud neznámého. Mám divné mravenčení v břiše pokaždé, když se na mě usměje. Nevím co to se mnou je. Zase je tu. Stojí přede mnou a jen na mě kouká. Nevím co říct. Pomalu se ke mně začíná přibližovat. Couvám před ním, až na svých zádech ucítím studenou zeď. Stojí teď přímo přede mnou. Pomalu se rty přibližuje k těm mým. Jemně se o ně otře a pak je spojí v polibek. "Tohle ne," pomyslím si. Nejde ale vzdorovat. Cítím se tak šťastně. Nejistě mu začnu polibky oplácet. Do očí mi, ani nevím proč, vhrknou slzy. Pocity, které v sobě tak dlouho úspěšně schovávám, on jedním polibkem odkryje. Odpojí naše rty a obejme mě. Sesunu se na zem a on se mnou. Stále mě objímá. Slzy mi tečou proudem. Nejde je zastavit. Bariéra uvnitř mě začíná pomalu opadat. Srdce mi buší jako o závod. "Miluju tě," zašeptám skoro neslyšně. On se jen usměje. Pohladí mě po tváři a slíbá všechny moje slzy. Hledí mi do očí, pak mě mírně políbí na čelo, vezme do náruče a odnese mě nahoru do pokoje. Opatrně mě položí na postel a sundává oblečení. Nechávám ho, ať si dělá, co chce. Je to tak opojné, sama si žádám víc. Je velmi něžný. Naše těla se proplétají. Zrychleně dýcháme a užíváme si tohohle výjimečného spojení. Je to tak nádherné. A já přesto stále brečím. Minulost se mi vrací znova a znova. Tohle je ale jiné. Jsou v tom city. Když je po všem, znaveně se svalí vedle mě. Ztěžka oddechuje a pak přes nás přehodí peřinu. V objetí pak usneme…

Probudím se asi ve tři ráno. Jen sen? Najednou se otevřou dveře. "Můžu k tobě mami?" zašeptá tichý hlásek mé dcery. "Samozřejmě," vydechnu a nadzvednu peřinu, aby si ke mně mohla lehnout. "Zdálo se mi o tátovi," zašeptá. Pohladím ji po vlasech. "Mě taky princezno. Mě taky." Obejmu ji a za chvíli už slyším, jak pravidelně oddechuje. Po tváři se mi skutálí slza. Byl jsi jediný, kdo otevřel dveře s nápisem "nevstupovat". Jediný kdo dokázal dostat ty pocity ven. Jediný koho jsem kdy milovala. Proč si musel odejít tak brzo? Proč si nás tu nechal samotné? Nevím, jestli bez tebe dokážu žít. Ale musím to zkusit. Už jenom kvůli naší dceři. Má tvé oči, úsměv, zvyky. Je celá po tobě. Vnáší mi do života stejné světlo jako ty. Nikdy na tebe ani jedna nezapomeneme…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama