Imaginární

30. ledna 2014 v 22:09 | Kitsune |  Moje kecy, zamyšlení a tak podobně

no, je to spíš takové zamyšlení takže opět nečekejte žádný děj XDDDD jó, Kitsune holt neumí psát zápletky.... a píše děsně zmateně XDDDD

Každý den procházet chodbami školy a míjet lidi, kteří by o mě nezavadili ani okem. Sklopený pohled, divný pocit od žaludku a snaha projít chodbou co nejrychleji. Tak dlouho dokud nenarazím na někoho, kdo už do mého života patří. Takhle se to táhne dlouhou dobu. Řekla bych, že už od příchodu na střední. Nové prostředí, lidé, systém. Změny nesnáším moc dobře. Cítím se pak, jako v pasti, ze které se nemůžu dostat. Hledám odpovědi na otázky, které se mi hromadí v hlavě. Nahromadilo se jich už tolik, že mám v hlavě chaos a nevím, odkud začít. Stejně jako ve vzpomínkách a minulosti, na kterých podle ostatních až přehnaně lpím. Ale jsou mou součástí, tak na ně zkrátka nemůžu jen tak zapomenout, vymazat je ze svého života. Kdykoliv mě svět kolem začne děsit, zkrátka vypnu příjem a zavřu se ve svém malém světě, kde jsem opravdu šťastná. Ve světě, který se od reality tak strašně liší. Uvědomuju si ty velké rozdíly, absurdnost své fantazie, ale přesto bych se do něj zavřela navždy. Do malého světa, který mě nenutí pozdě v noci, když už všichni spí, brečet a rvát si vlasy. Nenutí mě doprostřed pole nebo mýtiny daleko od lidí tak, aby se k nim nedostala ani hláska a řvát do toho ticha kolem.

Mnozí nazývají imaginární přátele za projev mentální nevyzrálosti, ale jak chcete přežít realitu, když se smíte bavit pouze s reálnými lidmi? Mám jednoho přítele, mohla bych říct, že už od dětství. Za těch pár let změnil už nesčetněkrát podobu, jméno i povahu, ale stále je se mnou. Když člověk cítí, že se blíží ke dnu, nebo je už dávno na samém dně, kdo mu pomůže? Realita? Můžete mě mít za blázna, ale já volím imaginární svět. Imaginárního přítele, který vždy když potřebuju, přijde, otře slzy z tváří a utiší "bolest", kterou v danou chvíli prožívám. Mnohdy ani nepotřebuje slova. Jeho obětí ovšem nehřeje. Necítím dotek, jenom vzduch, proto si v realitě vážím každé vzácné chvilky, kdy někoho doslova dokopu k tomu, aby mě objal. Toto objetí vždycky trvá jen pár vteřin. Pár, pro ostatní naprosto bezvýznamných, vteřin. Proto mě realita tak moc bolí. A proto se uzavírám do svého malého světa.

Můžete mě označit za snílka, blázna, mešuge, pošuka, idiota a nevím, co ještě, ale já se svého imaginárního světa nevzdám. Vždycky zůstane alespoň malá částečka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama