Duet II.

25. ledna 2014 v 0:18 | Kitsune |  Povídky-Shounen ai
ták a je tu druhá polovina XDDDDDD

Na splnění úkolu jsme měli týden. S Hirokim jsme cvičili každou volnou chvíli. Stydlivost ze mě trochu opadla a tak jsem neměl problém vést s ním normální konverzaci. Napadlo mě, že bych se mu mohl konečně vyznat, ale byl tu jeden problém. Noriko si nás pokaždé přišla poslechnout. Nezpozoroval jsem sice nic, co by znamenalo, že spolu něco mají, ale i tak mě její přítomnost jistým způsobem ohrožovala. Měla takový vševědoucí pohled. Jako by člověku videla do sdce. Měl jsem zvláštní povit, že ví mé malé tajemství.
Poslední den, kdy jsme mohli zkoušet, se Noriko neukázala. "Kde je vůbec Noriko?" zeptal jsem se Hirokiho, když jsme skončili se zkoušením. "Co? Noriko? Říkala, že nemůže přijít, protože jde ven s Takashim," odpověděl mi a začal se hrabat v tašce. "Takashim?" v mém hlase bylo slyšet značné překvapení. "Jo Takashim. Jejím přítelem," mrkl na mě Hiroki a zase se hrabal v tašce. Já jsem opět zrudnul a sklopil pohled. "Nemrzí tě, že má přítel?" zeptal jsem se a on ztuhl. Napřímil se a probodl mě svým pohledem. "Samozřejmě mi do toho nic není, ale připadá mi, že se k sobě hodíte," snažil jsem se to trochu zaobalit, aby to nevypadalo divně. Výsledkem byl udivený pohled a pak mírné zasmání. "No je to možné, ale má to dva háčky. První je, že má přítele," řekl a znova se začal hrabat v tašce. Asi našel, co hledal, protože následoval radostný pohled, vytáhnutí oné věci z tašky a hlasité: "Ha, ha!" "A ten druhý?" byl jsem zvědavý. Modlil jsem se jenom, aby nebyl do nikoho zamilovaný. "Co?" "Co je ten druhý háček," zdůraznil jsem. "Ah tak. No ten druhý je, že jsem se zamiloval," usmál se. "Aha," řekl jsem sklesle. Takže tohle je konec snění, protože o Hirokiho přijdu nadobro. A to jsem se mu za ten týden tolik přiblížil. No, zbydou mi nejspíše jenom nádherné vzpomínky na to, jak jsem mohl strávit nějaký čas v přítomnosti milované osoby. "Co je?" pozvedl jedno obočí. "N-nic," pokusil jsem se o úsměv o podíval se na něj. Ve tváři měl nečitelný výraz. "Chceš něco zahrát, než půjdeme domů?" jeho otázka mě překvapila. Přikývl jsem. Vzal jednu židli a položil ji před piano. Pokynul mi, ať si sednu a sám se posadil na druhou židli. Položil ruce na klávesy a začal hrát Love me od Yirumy. Sledoval jsem nejdříve jeho ruce, ale pak se můj pohled stočil k jeho tváři. V hlavě myšlenky jak by to bylo krásné se jej teď dotknout. Políbit ho. Ale rozum hned zatrhl všechny tyhle nápady. Nevím proč, ale do očí mi vhrkly slzy. Sklopil jsem pohled, zvedl se ze židle, popadl tašku a vyběhl ze dveří. Melodie utichla. "Pro Shinigamiho, co se to teď stalo? Proč bulím? Nejsem přece holka. Ale když ono to tak bolí," myšlenky byly jako vodopád, který se měnil v slzy.



V místnosti s klavírem seděl chlapec hledící na dveře. Povzdechl si a zaklapl klavír. Malou krabičku, kterou před nějakou chvílí tak pracně hledal, schoval do své tašky, kterou si hodil přes rameno. Rozhlédl se po místnosti a jeho pohled se zastavil na cellu, které bylo opřené o stěnu. Pak se otočil ke dveřím a vydal se domů.


A bylo tu pondělí. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co se stalo. Když jsem Hirokiho uviděl, nevěděl jsem co udělat. Co říct. Spíše jsem se mu snažil vyhnout. Celý den jsem strávil tak nějak v "temných uličkách" naší školy, aby mě nenašel, dokud zvonění neohlásilo poslední hodinu. Sevřel se mi žaludek. Co teď? Byli jsme první na řadě. "Co když to pokazím?"v hlavě mi zněla jenom tato otázka. Nejistě jsem se podíval na Hirokiho a ten se na mě jenom povzbudivě usmál a začal hrát. Přidal jsem se. Jakoby ze mě spadl velký balvan. Nebylo teď nic než hudba. Dohráli jsme, uklonili se a za potlesku našich spolužáků sešli z malého podia, abychom tak dali prostor ostatním. Kouzlo hudby pominulo a já měl opět slzy na krajíčku. Spěšně zamířil na záchod, kde jsem se zamkl do kabinky. Cestou jsem se snažil rozmrkat slzy, ale moc se mi to nedařilo. Ani jsem si nevšiml, že mě někdo následoval. Ozvalo se zaklepání na dveře kabinky a následně někdo řekl: "Yuki? Vylez ven. Chci s tebou mluvit." Hirokiho hlas, bych si nemohl splést nikdy. "J-di, p-p-pryč," snažil jsem se zformulovat pár slov mezi vzlyky. "Polez ven. Potřebuju si s tebou promluvit. A záchodky nejsou zrovna nejlepším místem na rozhovor,"jeho slova se mi zabodával do srdce a trhala ho na kousky. "Prosím, běž pryč. Neubližuj i ještě víc," křičelo. Zabořil jsem hlavu do dlaní a nechal slzy volně téct. "Budu čekat venku. Až si to rozmyslíš, přijď za mnou," povzdechl si Hiroki a odešel. V jeho hlase byl slyšet… "Smutek? Zklamání? Žal? Bolest? Mohlo by… ale ne to přece… to nemůže být pravda. Určitě jsem se spletl. Musel jsem se splést," pomyslel jsem si. "Ale, co když ne?" zašeptal tichý hlásek ve mně. Otřel jsem si uslzené oči a pomalu vyšel ven ze svého úkrytu. Podíval jsem se do zrcadla. Nikdy jsem nepochopil, proč je na chlapeckých záchodech zrcadlo, ale v tuto chvíli jsem za něj byl rád. Moje oči i tváře byly rudé, ale v tuto chvíli s tím nešlo nic víc dělat. Otevřel jsem dveře a na chodbě se přímo naproti mně opíral o zeď Hiroki. "Půjdeme se projít?" "Um," zamručel jsem na souhlas. Šli jsme mlčky. Bylo to nepříjemné ticho plné napětí, kdy nevíte, co v další chvíli čekat. V hlavě se mi odehrávaly ty nejhorší scénáře. Zrovna když jsem došel k variantě, že se mi začne smát a nadávat do buzerantů, se stalo něco nečekaného. Popadl mě za ruku, vtáhl do jedné z prázdných učeben a přirazil na zavřené dveře. Hleděli jsme si teď vzájemně do očí. Neodvážil jsem se tentokrát sklopit zrak a napjatě očekával, co přijde. Pomalu se začal přibližovat, až se naše rty střetly v cudném polibku. Spíše to bylo takové otření rtů než polibek, ale i to mě donutilo zavřít oči. Vnímal jsem jeho dech. Po chvíli se odtáhl a opřel se o lavici. Pomalu jsem otevřel oči a hleděl na něj s jasnou otázkou vepsanou ve tváři. "Proč?" On se jen usmíval. Zatnul jsem ruce v pěst a hned je zas povolil. Konečně jsem se odhodlal přistoupit k němu. "Teď nebo nikdy,"šeptal hlásek uvnitř mě a mé rty se přitiskly na ty jeho. Přitáhl si mě za pas a převzal iniciativu. Jazykem se mi dobyl přes hradbu zubů do úst a snažil se ten můj vyburcovat k reakci, které se mu taky dostalo.



Šli jsme ruku v ruce domů, když mě po chvíli zastavil a vytáhl malou modrou krabičku. "Utekl si, než jsem ti to stačil dát," usmál se a vytáhl z krabičky černou polovinu JingJang na řetízku, který mi připnul na krk. Poté zalovil pod svým tričkem a ukázal mi bílou polovinu. Zčervenal jsem a zašeptal: "Arigato." Jenom se uchechtl a asi po milionté za tento den, mě políbil.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yuki yuki | 31. ledna 2015 v 23:23 | Reagovat

Krásne :3

2 Momo-chan Momo-chan | 27. července 2015 v 9:29 | Reagovat

Velice zajímaví příběh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama