Leden 2014

Imaginární

30. ledna 2014 v 22:09 | Kitsune |  Moje kecy, zamyšlení a tak podobně

no, je to spíš takové zamyšlení takže opět nečekejte žádný děj XDDDD jó, Kitsune holt neumí psát zápletky.... a píše děsně zmateně XDDDD

Každý den procházet chodbami školy a míjet lidi, kteří by o mě nezavadili ani okem. Sklopený pohled, divný pocit od žaludku a snaha projít chodbou co nejrychleji. Tak dlouho dokud nenarazím na někoho, kdo už do mého života patří. Takhle se to táhne dlouhou dobu. Řekla bych, že už od příchodu na střední. Nové prostředí, lidé, systém. Změny nesnáším moc dobře. Cítím se pak, jako v pasti, ze které se nemůžu dostat. Hledám odpovědi na otázky, které se mi hromadí v hlavě. Nahromadilo se jich už tolik, že mám v hlavě chaos a nevím, odkud začít. Stejně jako ve vzpomínkách a minulosti, na kterých podle ostatních až přehnaně lpím. Ale jsou mou součástí, tak na ně zkrátka nemůžu jen tak zapomenout, vymazat je ze svého života. Kdykoliv mě svět kolem začne děsit, zkrátka vypnu příjem a zavřu se ve svém malém světě, kde jsem opravdu šťastná. Ve světě, který se od reality tak strašně liší. Uvědomuju si ty velké rozdíly, absurdnost své fantazie, ale přesto bych se do něj zavřela navždy. Do malého světa, který mě nenutí pozdě v noci, když už všichni spí, brečet a rvát si vlasy. Nenutí mě doprostřed pole nebo mýtiny daleko od lidí tak, aby se k nim nedostala ani hláska a řvát do toho ticha kolem.

Mnozí nazývají imaginární přátele za projev mentální nevyzrálosti, ale jak chcete přežít realitu, když se smíte bavit pouze s reálnými lidmi? Mám jednoho přítele, mohla bych říct, že už od dětství. Za těch pár let změnil už nesčetněkrát podobu, jméno i povahu, ale stále je se mnou. Když člověk cítí, že se blíží ke dnu, nebo je už dávno na samém dně, kdo mu pomůže? Realita? Můžete mě mít za blázna, ale já volím imaginární svět. Imaginárního přítele, který vždy když potřebuju, přijde, otře slzy z tváří a utiší "bolest", kterou v danou chvíli prožívám. Mnohdy ani nepotřebuje slova. Jeho obětí ovšem nehřeje. Necítím dotek, jenom vzduch, proto si v realitě vážím každé vzácné chvilky, kdy někoho doslova dokopu k tomu, aby mě objal. Toto objetí vždycky trvá jen pár vteřin. Pár, pro ostatní naprosto bezvýznamných, vteřin. Proto mě realita tak moc bolí. A proto se uzavírám do svého malého světa.

Můžete mě označit za snílka, blázna, mešuge, pošuka, idiota a nevím, co ještě, ale já se svého imaginárního světa nevzdám. Vždycky zůstane alespoň malá částečka.

Duet II.

25. ledna 2014 v 0:18 | Kitsune |  Povídky-Shounen ai
ták a je tu druhá polovina XDDDDDD

Na splnění úkolu jsme měli týden. S Hirokim jsme cvičili každou volnou chvíli. Stydlivost ze mě trochu opadla a tak jsem neměl problém vést s ním normální konverzaci. Napadlo mě, že bych se mu mohl konečně vyznat, ale byl tu jeden problém. Noriko si nás pokaždé přišla poslechnout. Nezpozoroval jsem sice nic, co by znamenalo, že spolu něco mají, ale i tak mě její přítomnost jistým způsobem ohrožovala. Měla takový vševědoucí pohled. Jako by člověku videla do sdce. Měl jsem zvláštní povit, že ví mé malé tajemství.
Poslední den, kdy jsme mohli zkoušet, se Noriko neukázala. "Kde je vůbec Noriko?" zeptal jsem se Hirokiho, když jsme skončili se zkoušením. "Co? Noriko? Říkala, že nemůže přijít, protože jde ven s Takashim," odpověděl mi a začal se hrabat v tašce. "Takashim?" v mém hlase bylo slyšet značné překvapení. "Jo Takashim. Jejím přítelem," mrkl na mě Hiroki a zase se hrabal v tašce. Já jsem opět zrudnul a sklopil pohled. "Nemrzí tě, že má přítel?" zeptal jsem se a on ztuhl. Napřímil se a probodl mě svým pohledem. "Samozřejmě mi do toho nic není, ale připadá mi, že se k sobě hodíte," snažil jsem se to trochu zaobalit, aby to nevypadalo divně. Výsledkem byl udivený pohled a pak mírné zasmání. "No je to možné, ale má to dva háčky. První je, že má přítele," řekl a znova se začal hrabat v tašce. Asi našel, co hledal, protože následoval radostný pohled, vytáhnutí oné věci z tašky a hlasité: "Ha, ha!" "A ten druhý?" byl jsem zvědavý. Modlil jsem se jenom, aby nebyl do nikoho zamilovaný. "Co?" "Co je ten druhý háček," zdůraznil jsem. "Ah tak. No ten druhý je, že jsem se zamiloval," usmál se. "Aha," řekl jsem sklesle. Takže tohle je konec snění, protože o Hirokiho přijdu nadobro. A to jsem se mu za ten týden tolik přiblížil. No, zbydou mi nejspíše jenom nádherné vzpomínky na to, jak jsem mohl strávit nějaký čas v přítomnosti milované osoby. "Co je?" pozvedl jedno obočí. "N-nic," pokusil jsem se o úsměv o podíval se na něj. Ve tváři měl nečitelný výraz. "Chceš něco zahrát, než půjdeme domů?" jeho otázka mě překvapila. Přikývl jsem. Vzal jednu židli a položil ji před piano. Pokynul mi, ať si sednu a sám se posadil na druhou židli. Položil ruce na klávesy a začal hrát Love me od Yirumy. Sledoval jsem nejdříve jeho ruce, ale pak se můj pohled stočil k jeho tváři. V hlavě myšlenky jak by to bylo krásné se jej teď dotknout. Políbit ho. Ale rozum hned zatrhl všechny tyhle nápady. Nevím proč, ale do očí mi vhrkly slzy. Sklopil jsem pohled, zvedl se ze židle, popadl tašku a vyběhl ze dveří. Melodie utichla. "Pro Shinigamiho, co se to teď stalo? Proč bulím? Nejsem přece holka. Ale když ono to tak bolí," myšlenky byly jako vodopád, který se měnil v slzy.



V místnosti s klavírem seděl chlapec hledící na dveře. Povzdechl si a zaklapl klavír. Malou krabičku, kterou před nějakou chvílí tak pracně hledal, schoval do své tašky, kterou si hodil přes rameno. Rozhlédl se po místnosti a jeho pohled se zastavil na cellu, které bylo opřené o stěnu. Pak se otočil ke dveřím a vydal se domů.


A bylo tu pondělí. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co se stalo. Když jsem Hirokiho uviděl, nevěděl jsem co udělat. Co říct. Spíše jsem se mu snažil vyhnout. Celý den jsem strávil tak nějak v "temných uličkách" naší školy, aby mě nenašel, dokud zvonění neohlásilo poslední hodinu. Sevřel se mi žaludek. Co teď? Byli jsme první na řadě. "Co když to pokazím?"v hlavě mi zněla jenom tato otázka. Nejistě jsem se podíval na Hirokiho a ten se na mě jenom povzbudivě usmál a začal hrát. Přidal jsem se. Jakoby ze mě spadl velký balvan. Nebylo teď nic než hudba. Dohráli jsme, uklonili se a za potlesku našich spolužáků sešli z malého podia, abychom tak dali prostor ostatním. Kouzlo hudby pominulo a já měl opět slzy na krajíčku. Spěšně zamířil na záchod, kde jsem se zamkl do kabinky. Cestou jsem se snažil rozmrkat slzy, ale moc se mi to nedařilo. Ani jsem si nevšiml, že mě někdo následoval. Ozvalo se zaklepání na dveře kabinky a následně někdo řekl: "Yuki? Vylez ven. Chci s tebou mluvit." Hirokiho hlas, bych si nemohl splést nikdy. "J-di, p-p-pryč," snažil jsem se zformulovat pár slov mezi vzlyky. "Polez ven. Potřebuju si s tebou promluvit. A záchodky nejsou zrovna nejlepším místem na rozhovor,"jeho slova se mi zabodával do srdce a trhala ho na kousky. "Prosím, běž pryč. Neubližuj i ještě víc," křičelo. Zabořil jsem hlavu do dlaní a nechal slzy volně téct. "Budu čekat venku. Až si to rozmyslíš, přijď za mnou," povzdechl si Hiroki a odešel. V jeho hlase byl slyšet… "Smutek? Zklamání? Žal? Bolest? Mohlo by… ale ne to přece… to nemůže být pravda. Určitě jsem se spletl. Musel jsem se splést," pomyslel jsem si. "Ale, co když ne?" zašeptal tichý hlásek ve mně. Otřel jsem si uslzené oči a pomalu vyšel ven ze svého úkrytu. Podíval jsem se do zrcadla. Nikdy jsem nepochopil, proč je na chlapeckých záchodech zrcadlo, ale v tuto chvíli jsem za něj byl rád. Moje oči i tváře byly rudé, ale v tuto chvíli s tím nešlo nic víc dělat. Otevřel jsem dveře a na chodbě se přímo naproti mně opíral o zeď Hiroki. "Půjdeme se projít?" "Um," zamručel jsem na souhlas. Šli jsme mlčky. Bylo to nepříjemné ticho plné napětí, kdy nevíte, co v další chvíli čekat. V hlavě se mi odehrávaly ty nejhorší scénáře. Zrovna když jsem došel k variantě, že se mi začne smát a nadávat do buzerantů, se stalo něco nečekaného. Popadl mě za ruku, vtáhl do jedné z prázdných učeben a přirazil na zavřené dveře. Hleděli jsme si teď vzájemně do očí. Neodvážil jsem se tentokrát sklopit zrak a napjatě očekával, co přijde. Pomalu se začal přibližovat, až se naše rty střetly v cudném polibku. Spíše to bylo takové otření rtů než polibek, ale i to mě donutilo zavřít oči. Vnímal jsem jeho dech. Po chvíli se odtáhl a opřel se o lavici. Pomalu jsem otevřel oči a hleděl na něj s jasnou otázkou vepsanou ve tváři. "Proč?" On se jen usmíval. Zatnul jsem ruce v pěst a hned je zas povolil. Konečně jsem se odhodlal přistoupit k němu. "Teď nebo nikdy,"šeptal hlásek uvnitř mě a mé rty se přitiskly na ty jeho. Přitáhl si mě za pas a převzal iniciativu. Jazykem se mi dobyl přes hradbu zubů do úst a snažil se ten můj vyburcovat k reakci, které se mu taky dostalo.



Šli jsme ruku v ruce domů, když mě po chvíli zastavil a vytáhl malou modrou krabičku. "Utekl si, než jsem ti to stačil dát," usmál se a vytáhl z krabičky černou polovinu JingJang na řetízku, který mi připnul na krk. Poté zalovil pod svým tričkem a ukázal mi bílou polovinu. Zčervenal jsem a zašeptal: "Arigato." Jenom se uchechtl a asi po milionté za tento den, mě políbil.

Duet I.

24. ledna 2014 v 23:29 | Kitsune |  Povídky-Shounen ai
ták jo měla to být jednorázovka, ale nějak jsem se rozepsala tak jsem to musela rozdělit XDDD Povídka pro Mikeeho :3 snad se ti bude líbit a splnila jsem tvá očekávání XDDDDDD (doufám že není úplně děsná) XDDDDDDDDDD

Každý den sedím za zavřenými dveřmi a poslouchám ten nádherný zvuk piana linoucí se z místnosti za nimi. Zprvu jsem si myslel, že miluju jen to, jak hraje. Až později jsem si uvědomil, že je to celá jeho existence, co mě tak přitahuje. Jeho hnědé oči, vlasy, jeho úsměv, který mě vždy zahřeje u srdce, i když nepatří mě. Hiroki. Ano jsem na kluky. Uvědomil jsem si to už dávno. Moji rodiče to vzali celkem v klidu, za což jsem rád, protože bych si nerad hledal nové bydlení. I když to otec musel chvíli rozdýchávat a matku mrzelo, že se nedočká vnoučat. Ale teď odbočujeme od toho hlavního faktu, že jsem se beznadějně zamiloval do chlapce, hrajícího jen pár metrů ode mě na piano. Chodím spolu s ním na konzervatoř už tři roky. Jsem s ním ve třídě, a přesto jsem se za tu dobu nebyl schopen vyznat ze svých citů k němu. Mám pocit, že jsem s ním snad za tu dobu neprohodil jediné slovo. Myslím, že si ani nevšiml, že existuju. Nejvíce se baví asi s Noriko. Dívkou s dlouhými havraními vlasy, bílou pletí, pronikavě zelenýma očima a opravdu nádhernou postavou. Díky tomu si vysloužila přezdívku "Sněhurka". Vůbec se tomu nedivím. Úplně na ten popis v pohádce sedí. Nikdy bych se jí nemohl rovnat. To jsem pochopil už první od prvního dne, kdy jsem ji poznal. Noriko také hraje na piano, ale krom toho ještě na příčnou flétnu a harfu. Báječně se k sobě hodí. Já hraji na housle, violu, violoncello a kontrabas. Smyčcové nástroje mě odjakživa fascinovaly nejen svým zvukem, ale i vzhledem. Tak strašně jsem si přál zahrát si s ním duet. Tohle přání se mi brzo splnilo.
"Rozdělím vás do dvojic, v nichž pak zahrajete nějaký duet. Je jedno co si vyberete. Upozorňuji, že z toho bude známka, která na 100% ovlivní závěrečnou. Takže to neberte na lehkou váhu," oznámil nám Senci hnedna začátku hodiny. "Nyní přečtu dvojice. Hoshiyama Yuki a Kuichi Hiroki, Kurosaki Noriko a …" jakmile přečetl mé a jeho jméno, strnul jsem. "Vážně můžu mít takové štěstí? Konečně se mu dostanu blíž," proběhlo mi v tu chvíli hlavou. Chtělo se mi radostí vyskočit, ale ovládl jsem se. Když sensei dočetl jména, rozhlédl se po třídě. Mohl tak vidět jak potěšené tak i zklamané tváře. "Má někdo nějaké námitky?" zeptal se. Hrklo ve mně. "Co když se Hiroki přihlásí?" Ale on se nepřihlásil. Nikdo se nepřihlásil. Senci se naposledy rozhlédl po třídě: "Dobrá tedy. Začneme s výukou."
Když konečně zazvonilo poslední zvonění a všichni vyběhli ven, já zůstal jako vždy ve třídě. Měl jsem ještě trochu času, než bude Hiroki hrát na klavír. Vždycky jsem si dával záležet na tom, abych přišel těsně po něm a odešel těsně před ním. Nechtěl jsem, ať si něčeho všimne. Nerad to přiznávám, ale možná jsem se i styděl. Opravdu jsem miloval, když hrál. A chtěl mu to říct, jenže jsem k tomu nikdy nenašel odvahu. Zavřel jsem oči a pokusil se představit si jak hraje. Jakoby mezi námi nebyly žádné dveře. Žádná stěna. Jak sedím vedle něj a poslouchám. Jak mě jeho vřelý úsměv hřeje u srdce. Ano, jeho úsměv jsem už mnohokrát spatřil. Bohužel, nikdy nepatřil mě. Ale možná jednou přecejen ano. Bylo to pár týdnů zpátky. Zasněně jsem na něj koukal při hodině, když tu do něj Noriko dloubla loktem a pokynula hlavou směrem ke mně. On se otočil. Naše pohledy se střetly a on se hned na to usmál. Sklopil jsem zrak a zrudnul tak, že bych mohl konkurovat rajčeti. Je mi trapně, když si na to vzpomenu. Musel si o mě myslet Shinigami ví co. Celý den jsem se mu pak obloukem vyhýbal. Musel jsem se nad tím pousmát. Ne. Nedělal jsem si žádné naděje. Uslyšel jsem mírné zaťukání na dveře od třídy. Otevřel jsem oči a spatřil toho, koho vídám ve svých snech. "Promiň, že tě ruším. Máš teď čas? Musíme probrat ten úkol," vlídně se usmál a já cítil, jak zase rudnu. Radši jsem odvrátil pohled. "Jo. Mám čas," skoro jsem to zašeptal. Měl jsem knedlík v krku a můj hlas se div netřásl. "Prima," uslyšel jsem pár spěšných kroků, pak mě popadl za ruku a táhl z učebny pryč. Sotva jsem stihl popadnout batoh. "Hele, co to děláš?" vykřikl jsem polekaně. "No musíme pohnout, pokud chceme ještě dneska něco stihnout," obrátil na mě hlavu, na tváři stále ten úsměv. Dotáhl mě přímo do učebny, u které jsem jej za dveřmi tajně poslouchal. Otevřel dveře a vtáhl mě dovnitř. Přisunul mi k pianu další židli, na kterou mě posadil. Sám se posadil na tu druhou. Nikdy jsem nedoufal, že bych mohl být vedle něj takhle blízko. "Tak jo. Napadlo mě pár skladeb, které bychom mohli zkusit a ty mi pak řekneš, ke které se hodí housle, viola, nebo violoncello. Basa se podle mě k pianu nehodí vůbec. Pokud by se teda nejednalo o jazz," řekl a začal hrát. "On věděl, na co hraju? Myslel jsem, že jsem pro něj vzduch," prolétlo mi šokovanou hlavnou. První skladba bylo "Kiss the rain" od Yirumy. Zavřel jsem oči a zkusil si k tomu v hlavě přiřadit, co by bylo nejlepší variantou. Tak jsem to udělal i u dalších skladeb jako Měsíční sonáta od Beethovena a asi nejznámější melodii Secret Garden. Když dohrál, zavládlo na chvíli trapné ticho.



"Tak?" zeptal se Hiroki po chvíli nervozně. "No, k té první mi nejvíce sedí cello, k měsíční sonátě bych dal taky nejradši cello a Secret Garden bych úplně vyškrtl, protože tu si beztak vyberou všichni, co mají v páru houslie a klavír," otevřel jsem oči, ale hleděl do země. B tuto chvíli mi podlaha připadala jako ta nejzajímavější věc na světě. "Dobře. Takže kterou si vybereme?" zeptal se a já se na chvíli zamyslel. "Nejvíc se mi asi líbí Kiss the rain," koutky úst se mi zvedly v mírný úsměv. Musel jsem vypadat jako idiot, když jsem furt jenom hleděl do země. "Prima. Takže, chceš začít cvičit? Hele, je něco zajímavého na podlaze?" zeptal se posměšně. Zrudl jsem, ale přecejenom jsem se konečně odhodlal zvednout hlavu. "Ne, vůbec nic," pokusil jsem se o úsměv, ze kterého musel vyjít spíše škleb nahánějící hrůzu. "Tak chceš cvičit?" zeptal se mě znovu a já jsem zavrtěl hlavou. "Nemám tu cello. Zítra si ho přinesu." "Ok. Chceš už jít domů?" Přikývl jsem. Vzal jsem si batoh a vyšel jsem ze dveří. Z místnosti se ozvala další z nádherných melodií. Tentokrát jsem ale odešel domů.

Jak jsem se bála

24. ledna 2014 v 19:11 | Kitsune |  Moje kecy, zamyšlení a tak podobně

Strach je něco, co mě provází celým životem. Bojím se mnoha věcí, ale tyto fóbie s postupem času slábnou. Jako fóbie ze schodů, z pavouků, myší, bubáků pod postelí a hadů. Jeden strach ovšem zůstává stále.
Probudila jsem se na velmi temném místě. Neviděla jsem nic, jen tmu kolem sebe. Necítila jsem horkost ani chlad. Neslyšela jediný zvuk. "Haló! Je tady někdo?" formulovaly rty bez jakékoliv hlásky. Vlastní hlas mě zradil. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Po tvářích mi začaly stékat slzy. "Kde jste kdo? Nenechávejte mě tu," volala jsem v duchu o pomoc. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala slzy volně dopadat do temna. Temnota a samota. To jediné mi bylo v tu chvíli známé, kromě neuvěřitelného strachu. Třásla jsem se a nebyl nikdo, kdo by mě utěšil. V tom jsem uslyšela od někud z dáli známou melodii. Postavila jsem se a šla za tím zvukem. Na konci mé cesty byly dveře. Jen tak, uprostřed temnoty. Sesbírala jsem zbytky odvahy a otevřela je. Ocitla jsem se v bílé místnosti bez oken. Uprostřed seděla dívka s maskou na obličeji a v ruce držela hrací skříňku, ze které se linula ona melodie, jež mě sem přivedla. Maska, kterou měla na sobě, byla bez výrazu. Měla pouze dva otvory na oči. Zaklapla hrací skříňku a dveře za mnou se samy zavřely. Splynuly s bílou všude kolem, takže nebylo cesty zpět. Dívka mlčela a otočila hlavu mým směrem. Jen jsme se na sebe mlčky dívaly. Nic víc. Ale už jenom díky tomuto mě strach pomalu opouštěl. Ze snu mě vytrhlo zvonění budíku.

Můj život je dokonalý. Mám milující rodinu, přátele a žádné problémy. Možná proto se tak často zabývám prkotinami, až je to trapné. Jsem takový ten typ člověka, který je závislý na okolí a neschopný udělat cokoliv sám. Vyklepaný snad z úplně všeho, i když to na první pohled mnohdy není vidět. Bojím se, že se tento můj dokonalý život rozplyne. Že se něco pokazí. Nejvíce se ale bojím právě samoty. Toho, že nezbude nikdo, kdo by tu se mnou zůstal.

Cirkus

24. ledna 2014 v 19:09 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai

jedná se o volné pokračování Ohně... hezké počtení ;)

Sedím v přeplněném šapitó. Lidé a skoro vše okolo mě je rozmazané. Slyším pouze jásot a tleskání obecenstva. Uprostřed se houpe na hrazdě akrobatka. Všichni žasnou nad její ladností. Jásot utichl a všichni teď s napětím a očekáváním sledují její představení. Rozhoupe se a skočí salto. Těsně před tím než dopadne na zem, se vše kolem změní. Pomalu si uvědomuji, že tohle bude nejspíš jen sen.
Najednou sedím u stolu a naproti mně sedí dívka, kterou jsem nikdy dřív nespatřila. V ruce držíme kelímky s nějakým nápojem. Necítím jeho teplotu, necítím jeho vůni. Mohu jen odhadovat, že je to horký čaj, vzhledem k tomu, že z něj jde menší pára. Díky tomuto zjištění jsem se znovu ujistila, že sním. O něčem si povídáme, ale já vůbec netuším o čem. Jako bych neovládala vlastní tělo. Nevnímala svět okolo. Pouze tvář té dívky. Občas se mi zdá, že kolem nás projde známá tvář, ale okamžitě zapomenu která. Z ničehož nic si k nám přisedla další dívka. Podívala se na mě neutrálním pohledem, ze kterého vás ovšem mrazilo. "Já ji miluju," pronesla a zase odešla. Jsem tak zmatená. Druhá dívka, jako by ani nepostřehla vyrušení, pokračovala v naší debatě. Začala jsem si jí prohlížet. Měla černé vlasy. Počkat! Černé? Proč mě to tak udivilo? Zcela nečekaně se ke mně ta dívky naklonila a políbila mě. Rty jsem měla sevřené. Odtáhla se. "Ještě jsem to nezkoušela," sklopila jsem zrak. Ona se jen usmála. Zvedla se, posadila se vedle mě, dvěma prsty mi nadzvedla hlavu a zašeptala: "Jen otevři pusu a zbytek nech na mě". Opět spojila naše rty. Byl to zvláštní pocit. Už jsem ho jednou cítila, jen si nedokážu vybavit kdy. Líbaly jsme se opravdu dlouho a přesto se to zdálo jako chvilka. Když se naše rty rozpojily, ona se usmála a řekla: "Musím už jít". Zvedla se z lavičky a pomalu odcházela někam pryč. Bleskově jsem se zvedla, doběhla jsem ji, vzala za ruku a otočila ji čelem ke mně. Podívala jsem se jí do očí a pomalu začala přibližovat své rty k jejím, až se spojily ve vášnivém polibku. Ona se pomalu začala rozplývat stejně jako svět okolo. Bleskla jsem do jiného snu. Ona tam už ovšem nebyla.
Ráno mě probudil zvuk budíku. Líně jsem ho zaklapla a otočila jsem se na záda. V myšlenkách jsem zabloudila do včerejšího snu a podvědomě jsem přejela prsty po svých rtech. Ten polibek byl až neskutečně živý. Jako by byl skutečný. Kdo byla ta dívka s černými vlasy? Moment! Černými? Bleskově jsem si sedla a chytla se za hlavu. Neměla ta dívka z minulého snu červené? Proč má teď černé? Nebo je to snad jiná dívka? Nebo je jedno jak ta dívka, kterou hledám, vypadá? Co se to se mnou děje? Podívala jsem se na hodiny. Bylo tři čtvrtě na sedm. Vystřelila jsem z postele, bleskově se oblékla, vyčistila si zuby, popadla tašku a běžela na autobus. Stihla jsem to. Dokonce jsem měla ještě něco málo času. Oddechla jsem si, když v tom jsem koutkem oka zahlédla plakát na cirkus. Zarazila jsem se. Je to náhoda? Nebo to má nějakou souvislost? Mohou ty sny skutečně něco znamenat, nebo je to jen má fantazie? Souvisí spolu vůbec tyhle dva sny? Mohou se stát skutečností, nebo je to jen mé nejvnitřnější přání? Mohou spolu oheň a cirkus vážně nějak souviset? Mohou spolu souviset ty dvě dívky? Nebo je snad jen jedna? Jaký to má vlastně smysl?

Oheň

24. ledna 2014 v 19:06 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai

Už jako malou mě bavilo sledovat oheň v krbu, plamínek svíčky nebo hořící zápalku. Oheň mě fascinoval, ale nikdy jsem nepřišla na to, čím. Jestli kvůli jeho žáru nebo proto, že se roztančil pokaždé, když zafoukal vítr…
Všichni napjatě sledovali polykače ohňů, jak si nechává oheň volně klouzat po rukou a ženu, jež právě jakoby z plic vyfoukla ohromný plamen. Na konci svého představení pak zapálili hranici, kolem které začali všichni přítomní tancovat. Byl to spíše takový větší táborák. Pozorovala jsem lidi kolem, až jsem zahlédla dívku s červenými vlasy. Její pronikavé oči se setkaly s mými. Nespouštěla ze mě oči ani po tom, co jsem uhnula pohledem. Lákala mě k sobě. Odhodlala jsem se a šla k ní. Ona se jen zasmála a utekla. Vše klem mě se začalo točit. Najednou jsem se ocitla v jakémsi parku. A právě tam seděla na lavičce ona. "Kdo jsi?" zeptala jsem se jí. Ona mi však neodpověděla. Sedla jsem si tedy vedle ní. "Je tu krásně nemyslíš?" promluvil poprvé. "To tedy je," řekla jsem a pozorovala tu nádheru kolem. Všude byly květiny všech barev. "Znám tvoje tajemství," otočila pohled směrem ke mně. Nechápavě jsem se na ní podívala. "Jaké?" zeptala jsem se a ona se na mě provokativně usmála. "Chceš mě políbit. Mě! Holku," začala se smát. Ale nebylo to jako posměch. Byl to roztomilý smích. Takový ten radostný. Zahleděla jsem jí do očí. Přestala se smát. Místo toho se ke mně začala pomalu přibližovat. Zavřela jsem oči. Otřela se jemně svými rty o ty mé. "Tak udělej to, po čem tak toužíš," špitla. Otevřela jsem oči, přitáhla jsem si jí za zátylek a dravě jí políbila. Nijak se nebránila ani se nelekla. Právě naopak. Polibky mi začala oplácet. Cítila jsem něco nového. Něco, co jsem necítila snad nikdy v životě. Samozřejmě jsem se už předtím líbala s klukem, ale tohle bylo jiné. Bylo to zvláštní. Když se naše rty rozpojily, zeptala se mě s jiskřičkami v očích: "Líbilo se ti to?" "Ano. A moc," zašeptala jsem, "škoda že jsi jenom sen." Sklonila jsem hlavu. "Nejsem jenom sen," usmála se. Zvedla jsem hlavu s nadějí a očekáváním ve tváři. "Jsem skutečná," pokračovala, "stačí mě pouze najít." "Kde tě mám hledat?" Než mi ovšem stačila odpovědět, probudila jsem se.

Nepamatuji si už tvář dívky ze snu. Ani barvu jejích očí. Jediné co mi zůstalo v paměti, jsou její červené vlasy a oheň, který je s ní spojený. Je možné zamilovat se do snu? A je možné, aby se ten sen pak stal skutečností? Já zatím doufám, že ji jednou najdu. Že znovu ucítím její rty, uslyším její smích a zahledím se do jejích očí. Snad se toho jednoho dne dočkám…

Mrcha

24. ledna 2014 v 19:05 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai

Sedím na židli a zapálím si cigaretu. Ona leží na posteli a brečí. Otlaky z provazu jí už modrají. Zvednu se a dojdu k posteli. Potáhnu z cigarety a kouř jí vdechnu do tváře. Skloním se k ní a políbím ji. Je už tak vyřízená že se nebrání. Jen brečí. Už v klubu mě štvalo to, jak se ke každému lísala. Brala to jako zábavu. Tak jsem jí tu zábavu dopřála. "Jaké to bylo? Poprvé s holkou?" zasmála jsem se ledovým smíchem. Úplně jsem ji pokořila. Dokážu být pěkná sadistka, když chci. Její krk nyní zdobí několik kousanců a modrých flíčků. Vlastně celé tělo. Nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem to její nádherné, ještě nedotknuté tělíčko znetvořit. Ano správně netknuté. Ať si hrála na shinigami ví co, byla úplně nedotknutá. Líbila se mi ta představa, že jsem první. Vzala jsem pramen jejích červených vlasů a přičichla si. "Měj se, princezničko," políbila jsem ji naposledy a odešla. Ta malá potvůrka potom spáchala sebevraždu. Bylo mi to jedno. Proč bych se měla zabývat někým, koho jsem sotva znala? Místo toho jsem šla hledat další hračku na jednu noc. A měla jsem štěstí. Taková stydlivka. Přistoupila jsem k ní a začala ji pomalu svádět. Malá blondýnka, sotva sedmnáct let. Zřejmě ještě pana, ale co já vím. Třeba mě překvapí. Vzala jsem ji k sobě do bytu, kde jsem ji trochu opila, aby byla poddajnější. Ze stydlivky se stala dračice. Neskutečné co alkohol dokáže. Měla nade mnou jasnou převahu. Hodila mě a postel a odněkud vytáhla pouta, kterými mě připoutala k posteli. To co ale následovalo, jsem nečekala. Dívala se na mě nenávistným pohledem. "Víš, jak se jmenovala?" zeptala se a opravdu silně mě kousla do krku. "Rebeka," pokračovala dál, "a kvůli tobě je teď mrtvá."vytáhla z kapsy svých riflí nožík a udělala jím na mé klíční kosti růžovou linku, která se začala plnit krví. "Nechám tě trpět. Pocítíš bolest, kterou cítila ona," řekla ledovým hlasem.
Když skončila, mé tělo bylo více než zubožené. Krvavé rány, kousance na celém těle, modřiny. Cítila jsem se hrozně. Tak takhle se cítily všechny mé oběti? Jak ironické. Dopadla jsem přesně jako ony. Ona ovšem neskončila. "Svině jako ty si nezaslouží žít," vzala nůž a probodla mi srdce. Ztrácela jsem pomalu vědomí…

Trhnutím jsem se probudila. "Jen sen," oddychla jsem si. Otočila jsem se na druhý bok. A chvíli dumala nad svým snem. Dokázala bych být taková mrcha? Nejspíše ne. Oprava. Určitě ne. S tímto pocitem jsem usnula. Říká se, že sny jsou obrazem našeho "druhého JÁ" a našich tužeb. Otázkou zůstává, jestli se tomu poddáme, nebo naše druhé JÁ zamkneme do místnosti bez oken a dveří aby nemělo nejmenší šanci dostat se ven…

Jako malá mořská víla

24. ledna 2014 v 19:03 | Kitsune |  Povídky-Shoujo ai

Mořský vánek zlehka ovívá mou tvář. Stojím na kraji útesu a pozoruji moře pod sebou. Vlny naráží do skal a vytvářejí tak vodní tříšť, z níž pár kapek dolétne i ke mně. Hvězdy a měsíc nade mnou spolu s majákem v dálce jsou to jediné, co osvětluje tuto část ostrova. Všude je ticho až na šum moře. Po tvářích mi stékají slzy. Tohle je to místo, kde se zrodila naše láska. Místo kde naše city vypluly na povrch…
"To proto, že tě miluju. Chci ti to říct už dlouho, ale nevěděla jsem, jaké bude tvá reakce," sklopila pohled. Neudržela jsem se a objala ji. Cítila jsem, jak mi její slzy dopadaly na triko. "Taky tě miluju," zašeptala jsem jí do vlasů…
Byla jsem tak šťastná. My obě…
"Počkej na mě. Nemůžu tak rychle," křičela na mě se smíchem, když jsem na kole zrychlila. "Na opozdilce nečekám," smála jsem se a ještě přidala na rychlosti. "No počkej až tě doženu"…
Pak ale nastal ten osudný den…
"Hikari! Hikari! Hikari!" křičela jsem v slzách, když jsem ji našla v koupelně bezvládně ležet. Kolem ní byla spousta krve, kterou nejspíš vykašlala…
Měla jsi tuberkulózu. Proč jsi mi to nikdy neřekla? Proč?
"Nechtěla jsem, aby ses zbytečně trápila," zachroptěla, "Miluju tě." "Já tebe taky," zašeptám, ona se usmála a zavřela oči. Najednou se ozvalo táhlé zapípání přístroje. "Hikari? Hikari! Sestro!" křičela jsem, ale bylo to marné. Odešla už nadobro.
Proč si mě tu nechala? Nemůžu bez tebe vůbec existovat. Ta rána v mém srdci už se nikdy nezahojí. "Hikari," zašeptám do ticha a skočím z útesu. Pomalu padám, až ucítím ostrou bolest. Pak už se pomalu propadám do tmy…

"Oto-san! Podívej, je tam mořská panna," křičelo malé dítko na svého otce. Ten se podívá směrem, kterým jeho dítě ukazovalo. Poté se ale zhrozil. "Zůstaň tady Ai," řekl a rozešel se tím směrem. "Proboha," zděsil se, vzal do ruky telefon a zavolal záchranku. Moře vyplavilo tělo ženy, které už ovšem nebylo pomoci…

Ten pocit

24. ledna 2014 v 19:00 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky

Mladí dělají spoustu blbostí. Nejčastěji se chtějí stát co nejdříve dospělými. Zkouší různé věci. Touha po poznání je zcela pohltí. A neříkejte, že je něco za vámi a je to minulost. Ten fakt tu stále bude. Možná nebudete litovat své chyby. Možná si dokonce budete připadat jako největší borec světa. Možná vás to ale bude užírat celý život. Stačí jediný večer, kdy ztratíte kontrolu a uděláte něco, čeho budete litovat. Kdy zajdete ven, kde budete čekat na to, co přijde. Ani si nepředstavíte, kam to zajde. Touha po poznání vás dožene až sem. Kdy nenápadně zajdete za roh, aby vás nikdo z kolemjdoucích nezahlédl s druhou osobou, která před chvílí přišla. Kdy s ní odejdete do stínů, kde si malinkou chvíli povídáte. Kde je vám vše jedno. Když cítíte rty toho člověka na svých. Kdy cítíte ruce tam, kde by být neměly, pokud mu to nedovolíte. Kdy pomalu rozepne zip na vaší bundě a pokračuje, když jej odstrčíte. Svádíte svůj vnitřní boj, kde nakonec prohrajete a poddáte se. Není vám to příjemné ale ani nepříjemné. Vlastně skoro nevnímáte, co se děje. Když tomuto všemu chybí city. Když slyšíte šeptat slovo "neboj se", ale neuklidňuje vás to. Kdy se odhodláte sami něco udělat a zeptáte se co. Kdy to skutečně uděláte. Když si kleknete. No právě v tuto chvíli, ztrácíte sami sebe. V tu chvíli si to ani neuvědomujete, ale po čase, vám to dojde. Po čase si uvědomíte, co se vlastně stalo. Můžete říkat, že je to minulost. Že to nic není. Ale ten pocit zde zůstane. Ten pocit, že to nikdy nezmizí. Ten pocit, že to uděláte znovu. Že nezvládnete říct ne. Ten pocit, že jste nevnímali člověka, který tam byl. Ten člověk pro vás byl v tu chvíli naprosto cizí. Ten pocit, když už tohle neznamená lásku, ale naprosto všední věc. Ten moment, kdy pro vás láska už vlastně nic neznamená. A láska fyzická se nedá nazývat láskou…

Tak nadné

24. ledna 2014 v 18:58 | Kitsune |  Povídky-jednorázovky
Sedím na zábradlí mostu a shlížím na koleje pod sebou. Kolik lidí už přišlo o život tím, že skočilo. Zbavili se tím bolesti, která je tížila. Stačí skočit a zbavím se jí taky. Ta bolest, kterou cítím dnes a denně. Bolest z posměchu lidí okolo mě. Zlomené srdce, které se nikdy úplně nezahojí. Stále na něm zůstane jizva, která nezmizí. A kvůli čemu? Kvůli tomu že nejsem dokonalá. Kvůli tomu, že nesplňuji kritérium na lásku, které je v dnešní době tak vysoké. Slzy na polštáři ještě nestačily zaschnout. A každou noc přibývají nové. Bolest, kterou stvořila láska. Pocit, který by měl hřát a dávat radost, bodá a trhá duši na kusy. Zůstala už jen nenávist. Zavírám oči a v hlavě si přehrávám slova, která mě tak ranila. Slzy mi začínají stékat po tváři. Pomalu otevřu oči a podívám se na oblohu posetou hvězdami. Čím jsem si tu bolest zasloužila? Marně hledám ve vzpomínkách důvody. Přehoupnu nohy na opačnou stranu a seskočím ze zábradlí. Nohami dopadnu na most. Opráším se, otřu slzy a vydám se domů.

Bylo by tak snadné vzít si život. Ovšem až příliš snadné. Já se rozhodla bojovat. Bojovat s bolestí a smutkem. Protože o tomhle je život. Musíme bojovat, nebo ztratíme mnohem víc. Musíme otevřít dveře novým zítřkům a milovat každý další den. Brát si život, který nám byl dán, nedává smysl. Já se rozhodla žít…